Kolik Ježíšů se vejde do jedné Bible: Co o Ježíšově existenci říkají historické záznamy?

Měřeno tím, jak rozšířená je znalost jeho jména, můžeme zřejmě považovat Ježíše za nejslavnější osobnost v novodobých dějinách lidstva. Křesťané věří, že Ježíš Nazaretský byl živým vtělením božího syna, vliv jeho jména však daleko přesahuje hranice křesťanství. Postava Ježíše je součástí kulturní historie nás všech a všechny nás nějakým způsobem ovlivnila, ať už přímo nebo nepřímo. Nejen křesťané, ale i vyznavači jiných náboženství automaticky přijímají tvrzení, že Ježíš existoval. Ale nejen to, jeho existenci akceptuje i mnoho ateistů. Prostě řečeno: i lidé, kteří nevěří v Boha, často příliš nepochybují o tom, jestli někdo jako Ježíš Kristus vůbec byl. Zřídka nás napadne, že samotná podstata toho tvrzení může být trochu vratká.

Hlavní otázkou není, jestli Ježíš Kristus existoval, ale spíš co přesně si v této souvislosti představujeme pod slovem „existoval“. Jeho legenda je tak velká a natolik vlivná, že se těžko můžeme spokojit s několika pochybnými útržky důkazů. Pokud zjistíme, že je Kristův mýtus složen z ústně předávaných historek o několika různých lidech, dá se to brát jako důkaz? Pokud Ježíš Nazaretský žil, ale prakticky nic o něm nevíme s jistotou, dá se ještě považovat za významnou reálnou postavu, nebo „jenom“ jednu z nejdůležitějších legend moderní civilizace? 

Problém předpojatosti

Když se rozhodnete získat základní informace o vědecké debatě nad Ježíšovou existencí, obvykle narazíte na tvrzení zhruba tohoto znění: „Většina vědců zabývajících se Biblí se dnes shoduje, že Ježíš Kristus existoval.“ Je to jednoduchá věta, která obvykle postrádá důležitý dodatek: Badatelé zabývající se Biblí jsou často sami věřící, nejčastěji křesťané, vzácněji muslimové nebo židé. Jak víme, křesťanská, muslimská i židovská náboženská tradice obecně akceptuje Ježíše jako skutečnou osobu, jen mu připisuje rozdílný význam a popisuje jej trochu odlišně. 

Pravda je taková, že vědecká shoda v tomto případě neznamená potvrzený fakt. Nemáme a pravděpodobně nikdy nebudeme mít dostatek informací na to, abychom mohli s konečnou platností tvrdit, že Ježíš žil. Debata je a vždycky bude otevřená. Je potřeba si uvědomit, že historické záznamy o Kristu jsou velmi omezené a jejich původ bývá nejistý, takže poskytují veliký prostor k výkladům podle toho, jak se kterému badateli hodí. To samozřejmě neznamená, že jsou všichni zlovolní lháři – jenom mívají tendenci hledat v historických záznamech potvrzení svých už předem hotových domněnek.

Co nás tedy vede k neochvějnému přesvědčení, že konkrétní muž jménem Ježíš před dvěma tisíci lety kráčel po zemi a že to byl právě on, kdo založil dominantní světové náboženství? Začněme tam, kde se o něm dočteme nejvíce, tedy v Bibli.

Máme věřit Písmu?

První argument pro tvrzení, že Ježíš byl reálná postava, je nejoblíbenější a zároveň nejslabší: píše o něm Bible. Zdá se to tak prosté. Ano, křesťanské Písmo svaté je zdaleka nejrozsáhlejším zachycením Kristova mýtu, který máme. Jakmile se však zvědavě pustíte do zkoumání, jak a kdy Bible vlastně vznikla a co přesně říká, začnete objevovat nesrovnalosti.

Je obecně známo, že o Ježíšovi vypráví takzvaný Nový zákon, druhá ze dvou hlavních částí Bible. Stěžejní část Nového zákona tvoří čtyři evangelia neboli čtyři základní svědectví o Kristově životě, a tyto výpovědi jsou připisovány mužům jménem Lukáš, Marek, Matouš a Jan. První trhlinu však Nový zákon dostává už ve chvíli, kdy se začneme ptát, kdo tito lidé vlastně byli. Evangelia jsou totiž ve skutečnosti anonymní, což dnes většina historiků nepopírá a mnohá vydání Bible na to výslovně upozorňují. Teprve zpětně byla evangelia připsána jmenovaným osobám a nemělo jít ani tak o autorství jako spíš o způsob, jak mezi těmito čtyřmi texty rozlišovat a udělat v nich pořádek. 

Tento krok ovšem nezabránil dalšímu zmatku, na nějž se často zapomíná: Jednotlivá evangelia si protiřečí, a to často poměrně zásadně. Přestože má jít o převyprávění výpovědí těch samých očitých svědků, symboličtí autoři od Lukáše až po Jana se neshodnou například v tom, jak se vlastně odehrálo Kristovo zmrtvýchvstání. V jednom evangeliu byl hrob objeven už otevřený, jinde musel být kámen nejprve odvalen.

Rozchází se také zprávy o tom, kdo a kde vzkříšeného Krista spatřil a jestli se při události zjevil jeden anděl, dva andělé, nebo vůbec žádný. Matoušovo evangelium jako jediné obsahuje tvrzení, že celou událost doprovázelo silné zemětřesení, po kterém se otevřely další hroby, mrtví ožili a procházeli se v hojném počtu po Jeruzalémě. 

Co víc, Nový zákon nepochází z doby, kdy měl podle křesťanů jejich Mesiáš žít. Jeho jednotlivé části vznikaly desítky až stovky let poté a v průběhu času byly některé zcela opuštěny, protože se ukázalo, že šlo o podvrhy. Bibli je zkrátka potřeba vnímat jako text, který se nezrodil s úmyslem co možná pravdivě a střízlivě předat fakta. Autoři jednotlivých textů i lidé, kteří později tyto texty vybírali a skládali dohromady, se snažili především podpořit vnímání světa tak, jak jej považovali za správné. Nekladli žádné nároky na nepředpojatost svědků, nevnímali rozdíl mezi mýtem a realitou tak, jak jej dnes vnímáme my.

A nebyl v tom nutně zlý úmysl, i když některým církevním představitelům skutečně šlo především o upevnění vlastní pozemské moci. Tito křesťané byli jednoduše přesvědčeni o tom, co je správné, mravné a hodné šíření, a podobu Bible této představě přizpůsobovali. 

Venku ticho po pěšině

Bible by však logicky neměla být jediným pramenem, který Ježíše zmiňuje. Existence tak významného proroka přece nemohla uniknout dějepiscům a dalším vzdělancům, kteří ke křesťanskému kultu přímo nepatřili. Proč tedy o Kristu nemáme celé stohy dobových historických záznamů nezávislých na Bibli? Rozumně uvažující člověk bez bližších informací by možná řekl: třeba v prvním století našeho letopočtu dějepisectví příliš nekvetlo, nebo se z té doby zachovalo jenom málo dokumentů. Takové vysvětlení by jistě dávalo smysl, potíž je ale v tom, že to není pravda. V prvním století našeho letopočtu bylo píšících učenců mnoho a jejich díla jsou nám známa.

Co třeba takový Lucius Annaeus Seneca, známý římský autor a moralista, který žil ve stejné době, do které se obvykle datuje Kristův život? Pro Seneku by nový duchovní vůdce, kterého následují zástupy Židů, měl být velmi zajímavým tématem! V jeho díle se však neobjeví ani jednou. Totéž platí pro židovské autory, jako byl například Justus z Tiberiady. Ani ten se ve svých spisech o Ježíšovi nezmiňuje, přestože by k tomu měl důvody. Historické texty zahrnující Ježíše Krista se začínají ve větším počtu objevovat až mnohem později. Snaha dát křesťanství jednotnou podobu, a tedy i jednotné posvátné písmo, nabrala na síle teprve ve druhém století našeho letopočtu, ostatně někdy v této době se také poprvé vyskytuje doložený záznam použití slova „křesťan“.

Výjimku tvoří Flavius Josefus, učenec židovského původu, jehož spis Židovské starožitnosti obsahuje celkem tři zmínky, v nichž identifikujeme Ježíšovo jméno. Ani v tomto případě však věci nejsou tak jednoduché. Dnes už s jistotou víme, že přinejmenším některé části tohoto Josefova díla jsou podvržené, a pravost těch pasáží, které zmiňují Krista, je předmětem sporu. 

Mýty na základech jiných mýtů

Kde se tedy Ježíšova postava vzala a na co navazuje? Ovlivnila dějiny lidstva jako téměř žádná jiná, to ale neznamená, že jde o zcela jedinečný příběh. Mýtus o spasiteli se vyskytoval v různých kulturách dlouho před počátkem křesťanství a leckdy se podobal tomu, co se dočteme v Novém zákoně. Paralely tak můžeme najít mezi Ježíšem a egyptským Osirisem, perským Zarathuštrou nebo indickým Krišnou. Tyto postavy jsou prezentovány jako boží vtělení nebo boží synové, procházejí zkouškami a sebeobětováním, vítězí nad smrtí a nabízejí nějakou formu věčného života. 

TIP: Kristovy rány: Jsou stigmata bohapustý podvod, nebo boží zázrak?

Některé ze vzájemných spojitostí jsou široce přijímané, o jiných se na­opak vedou spory nebo jde o okrajové výklady, ale nepochybně se dá říci, že spasitelské mýty byly a jsou společné mnoha různým náboženstvím a mají shodné vlastnosti. Je to svůdně jednoduchá myšlenka: bytost mezi člověkem a bohem, která přijde a svým utrpením pomůže vykoupit nás smrtelníky. Tyto legendy jsou ostatně nejsilnějším příkladem oblíbených hrdinských příběhů, které vznikají dodnes a mají například podobu populárních komiksových postav.

Žádné skandální odhalení zřejmě nepřijde a Ježíšův příběh dost možná přežil právě proto, že postrádá silné pouto se skutečnou osobou. Legenda je obvykle silnější než pravda, má výhodu jasného rozuzlení a líp nám utkví v paměti.