Jak se žilo za protektorátu? Potraviny na příděl, zavřené univerzity a všudypřítomná propaganda

Řada základních potravin byla už od podzimu roku 1939 na lístky. Nejprve chléb a mouka, máslo, cukr, později se ale seznam začal rozšiřovat i na drogerii a oblečení. Nakonec bylo „na lístek“ prakticky všechno z věcí každodenní potřeby! Jenže ani lístek neznamenal, že se obyvatel nebo obyvatelka protektorátu k žádanému zboží dostali. Lístek jen omezoval počet věcí, které si mohl člověk koupit, ale jestli na ně měl dost peněz, to už nehlídal nikdo. A ceny jídla se pohybovaly vysoko jak ve městech, tak na vesnicích.

I když se říkalo, že na venkově se vždycky nějaká ta zatoulaná slepice najde, ani tady to nebylo snadné. Za každé nenahlášené zvíře padaly tvrdé tresty. Za tajnou zabijačku hrozil trest smrti! Maso muselo do konzerv a ty putovaly na frontu, armáda musela mít v zásobování přednost. A navíc také zboží nebylo někdy vůbec a regály zůstávaly prázdné. Některé věci jako rýži nebo dobrou kávu nebylo možné sehnat prakticky vůbec.   

Do hospody bez peněz…

Pohostinství, kavárny a restaurace fungovaly i za války. Ovšem velmi omezeně. Do lepších podniků často směli jen Němci a ani v těch ostatních se nepěstovalo nějaké bouřlivé setkávání u piva. Pokud jeden přebral a dostatečně si nehlídal jazyk, mohlo se to ošklivě vymstít! Nikdo nevěděl, jestli u vedlejšího stolku třeba nesedí udavač. Ostatně, zdi v hostincích často nesly varovné nápisy: „Prosíme, abyste se vyvarovali diskuzí o politice.“ Nebo „Mluviti o politice je zde zakázáno.“

V období zákazu vycházení byla návštěva hospody nebo dokonce delší zdržení také hazardováním se životem. Navíc, cena piva rostla s cenami výrobních surovin. Pivo bylo jen sedmistupňové nebo třístupňové, a jako u ostatních potravin a nápojů platilo, že nebylo někdy vůbec. Tudíž i když se Čech ke kořalce vždycky nějak dostal, na dobré pivo si musel počkat až do konce války. 

Co na sebe?

Válka nebo ne, móda a chuť líbit se nemizí ani v dobách útlaku. I když oblečení a látky byly k dostání pouze na příděl a jejich cena byla vysoká. Ale elegance, ta s obdobím první republiky rozhodně neodešla. Hlavní roli hrála praktičnost. Sáhlo se do útrob skříně a tam se přešily šaty, tam se upravil starý kabát a vznikaly okouzlující kousky.

Velké oblibě se těšily boty s dřevěnou nebo korkovou podrážkou. S těmi přišla firma Baťa. Nebyly drahé, a hlavně – daly se pořídit i bez lístků. Ve zcela jiné situaci byli samozřejmě movitější obyvatelé protektorátu nebo filmové hvězdy. Tam se na nějaké peníze nehledělo a chodilo se jen do těch nejluxusnějších salonů! 

Přednost zprava, brzda, plyn

V době první republiky bylo běžné, že auta jezdila vlevo. Často se říká, že jízdu vpravo u nás prosadil Hitler. Není to tak úplně pravda – na začátku 30. let jezdila auta na pravé straně silnice ve většině evropských měst. A Československo tuto změnu plánovalo také. Zatímco v malých městech a obcích by změna byla jen otázkou zvyku, například v Praze se jednalo o mnohem větší zásah. A hlavním důvodem byly tramvaje. Plánovala se přestavba nástupních ostrůvků, výhybek a značek. Než se tehdejší státní aparát rozhoupal, byla tady válka, a německé orgány se s opatrností nezdržovaly.

Už v březnu 1939 byla novinka zavedena ve většině měst, vyjma Prahy. Tady se nařízení o dva týdny posunulo, aby bylo možno alespoň náznakem plynulý chod dopravy zajistit. Cedule na příjezdu do hlavního města upozorňovaly na jízdu vlevo, mnozí se tím ale neřídili, a tak na silnicích vládl několik týdnů chaos. Ani obří nápisy: „jezdí se vpravo!“ nedokázaly zabránit četným nehodám a srážkám. 

Co bylo v trafice?

Začíst se v době protektorátu do solidních novin bylo stále složitější. Byla válka, Československo bylo okupovaným územím a Němci rozhodně neměli zájem na tom, aby se k obyvatelům dostávaly jakékoli zprávy o skutečném vývoji války. Z počátku si lidé mohli vybírat téměř ze dvou tisícovek novin a časopisů, to však nemělo trvat dlouho.

Jak lépe kontrolovat, co se kde píše? Jednoduše. Zredukovat nezávislý tisk samotný! Z deníků se staly týdeníky, z týdeníku měsíčníky a z ostatních periodik občasníky, pakliže se jejich redaktoři a majitelé nedali do služeb nacistické ideologie. Psát pravdu o válce, o nedostatku jídla nebo jakkoli kritizovat Říši se rovnalo katastrofě. O to víc se do obliby dostaly nejrůznější časopisy. Například slavné Kinorevue informovalo o životě hvězd stříbrného plátna a o nových filmech. 

Stříbro stříbrného plátna

Jednou z klíčových součástí protektorátního zřízení byl film. Němci si brzy uvědomili, že plná kina můžou sloužit také jako nástroj propagandy a reklamy Třetí říši. V ateliérech tak i nadále vznikala celá řada komedií i dramat. Lidé milovali své hrdiny na plátně! Třeba takový Kristián nebo Eva tropí hlouposti paří dodnes mezi naše filmové klenoty. Jsou to snímky, které do kinosálů nalákaly tisíce obyvatel protektorátu.

A právě v tuto chvíli si Němci mohli začít mnout ruce. Před každým snímkem totiž běžely filmové týdeníky. Německo si zajistilo dobrou propagandu svého vůdce, demonstraci neporazitelnosti svého vojska a dokázalo i zastrašit ty, kteří třeba jen na chvíli přemýšleli o porušení některého z nařízení. A za to všechno si diváci ještě zaplatili!

Hurá do školy! A nebo ne…

Když vládne diktatura, kritické myšlení je na překážku. Proto ani vzdělání není příliš žádoucí. Jak oslabit vzpurné? Zakázat jim studium. A toho si byli vědomi i Němci za druhé světové války. Protektorátní školství z počátku pouze „třídilo“. Žádní Židé ve školách vůbec, v těch německých pouze Němci, Češi zvlášť. Základní vzdělání bylo povinné. A potom? Nejžádanější byly učební obory. Válečný průmysl potřeboval zručné řemeslníky, a tak na tyto obory často nastupovali i ti, kteří se viděli spíše na gymnáziích či odborných školách.

České vysoké školy byly uzavřeny v roce 1939. Někteří studenti mohli pokračovat na německých univerzitách, ale málokdo této možnosti využil. Věnovat se filozofii nebo historii? Naprosto nežádoucí! Takoví jedinci se častěji pouštěli do politických debat, dokázali argumentovat a podkopávali neohroženost Říše. To technické obory měly zelenou. Němcům bylo jasné, že válka nebude trvat věčně a potom bude potřeba každého schopného člověka k vybudování nového Německa. Ovšem jen takového, který bude rasově čistý a věrný ideologii... Naprostý mezník v protektorátním školství znamenala smrt studenta Jana Opletala při protiněmecké demonstraci 28. října 1939. Krátce na to byly české vysoké školy uzavřeny.

Čím se platilo? 

Ihned po vzniku Protektorátu mohli lidé zapomenout na bankovky se symboly míru, úrody nebo prvním československým prezidentem. Hlavní měnou byla říšská marka. Československé bankovky byly „přetištěny“ na protektorátní. Poměr mezi protektorátní měnou a markou byl uměle nastaven na 1:10, což působilo další ekonomické potíže, a později se stala fakticky jen přívěškem říšské měny. Navíc do Berlína putovalo i československé státní zlato. Svými omezeními tak nacisté protektorát fakticky vytunelovali. 

TIP: České školy pod hákovým křížem: Co se změnilo ve škole za Protektorátu?

Nacistická propaganda se snažila využít jakékoli téma, které bylo pro obyvatele Říše důležité, tedy i jídlo. Jedním z jejích výtvorů byla informační kampaň o tom, že obyvatelé protektorátu trpí hlady. Proto byly zřízeny nacistické organizace „sociální pomoci“, které rozdávaly „hladovějícím Čechům“ jídlo. Akce ale skončila totálním fiaskem a pojízdné kuchyně byly staženy zpět do Německa a výdejny jídla byly zrušeny.