Záhadný tuleň Bajkalu: Dravec nejhlubšího jezera

Tuleni (řád Pinnipedia) jsou šelmy, které se vyvinuly z medvědovitého nebo lasicovitého předka na hranici oligocénu a miocénu, tedy zhruba před 23 miliony lety. Brzy se rozdělili na tři hlavní skupiny – mrože (dnes žije jediný druh), lachtany (dnes 17 druhů) a pravé tuleně (dnes kolem 21 druhů). Zřejmě nejzáhadnějším ze všech těchto druhů je bajkalský tuleň Nerpa (Phoca sibirica).

Jediný sladkovodní druh tuleně 

Tuleni si v současných mořích vydobyli dost významnou roli a je sporné, jak přesně toho dosáhli. V porovnání se svými potravními konkurenty mají pár důležitých výhod – na rozdíl od vyder jsou vybaveni silnou vrstvu podkožního tuku, který je nejlepším tepelným izolátorem přírody a díky němu nepotřebují neustálý příjem energie. Nejsou tak hákliví na změny prostředí jako kapustňáci a na rozdíl od delfínů mohou žít i v mořích, která zamrzají. Přitom i v druhohorách bylo více typů vodních obratlovců, pro změnu však plazů. Kromě jiného živorodé analogie delfínů – ichtyosauři a čtyřploutví pleziosauři a notosauři.

Několik z nejprimitivnějších fosilních tuleňů včetně toho vůbec nejlíp zachovalého (Devinophoca claytoni) bylo nalezených na Slovensku. Díky těmto nálezům víme, že pravým tuleňům postupně zakrňovaly končetiny až se zadní přeměnily na dvě dokonalé ploutve. Přední používají tuleni na zrychlení, kormidlování, a na hrabání v ledu. Při pohybu na souši jim přední končetiny slouží k obraně.

Tuleni jsou jedni z nejpočetnějších mořských savců, ale i tak se lidem podařilo některé druhy, jako například tuleně karibského (Monachus tropicalis), již zcela vyhubit. Stejný osud pravděpodobně nemine ani „našeho“ tuleně středomořského. Druhem, který zatím není v ohrožení a současně je jediným z tuleňů, který nežije v mořích, je bajkalská Nerpa.

Relativní bezpečí

Bajkalský tuleň pravděpodobně pochází z předků dvou nejrozšířenějších oceánských tuleňů (P. hispida, P. caspica). Jak přesně se dostal do Bajkalu není známo, ale nejpravděpodobnější je, že proniknul přes Lenu až do systému jezer hraničících s dávným Bajkalem. I dnešní Nerpy totiž vstupují do řek a nezřídka po nich proplavou i víc než tisíc kilometrů. Takto je bajkalský tuleň veden i v Mongolsku kam proniká po řece Selenga.

TIP: Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Ani údaj o délce samostatného vývoje v Bajkalu není znám. Bude to však řádově ve sto tisících let. Jen pro zajímavost – Bajkal byl v minulosti rozdělen nejméně na tři samostatná jezera a v každém z nich se tuleni vyvíjeli samostatně. Tak vznikly i samostatné poddruhy dnešní Nerpy a pravděpodobně i dva rozdílné druhy.

Už před 4 500 lety byli tuleni v Bajkalu zdrojem potravy pro zatím nepopsanou kulturu lovců a sběračů a intenzivní lovení tohoto druhu se odehrávalo ještě nedávno. Lov mláďat byl úplně zastaven, komerční i nelegální lov dospělých však nadále pokračuje. I dnes představuje ročně více než 4 000 mrtvých tuleňů, což je však v porovnání s 15 000 v časech, kdy projekt ochrany začal, velmi výrazný rozdíl. Dnes početnost populace bajkalských tuleňů značně kolísá v rozmezí 50–80 tisíc jedinců. Přímé ohrožení druhu tedy nehrozí, ale jsou tady značná narušení. Z tisíců dřívějších kolonií již po dvacet let zůstává jediné útočiště – Uškaní ostrovy.

Život „přítele rybářů“

Život Nerpy začíná koncem jara, kdy je oplodněno vajíčko. Příští jaro se rodí mláďata (velikostí, váhou a chováním velice podobná lidským novorozencům), která spatří světlo světa v době, kdy je Bajkal pokryt i dvoumetrovým ledem. Předtím musí samička vytipovat místa, kde se vytvoří kry, jež pokryje nafoukaný sníh. V těchto závějích vzniknou až deset metrů dlouhé labyrinty doupěte vybaveného i systémem dýchacích otvorů.

Malí tuleni se mají čile k světu a už ve věku dvou dní doupě prolézají. Třídenní mládě se již učí plavat a hrát si s rybami a ledem. Při potápění musí dávat velký pozor, aby otvor, kudy vstupuje pod led, nezamrzl. Prolomit i jenom centimetrovou krustu a dostat se zpět na vzduch totiž může být pro drobného tvora nesmírně obtížné. Po měsíci opouští doupě a jeho bezprostřední okolí a plave v jezeře.

Velmi důležité je další stádium vývoje, kterým je výměna bílé, novorozenecké srsti (lanuga) za šedou anebo hnědou srst. Při slunění se tuleni sdružují v obrovských stádech – urganech. Když se roztápí led, často migrují po celém jezeře, potápějí se do hloubek až 400 metrů a loví 29 různých druhů ryb, a různorodé „mořské“ korýše, tak typické pro Bajkal. Největší podíl potravy tvoří ryba stejně záhadná jako samotný tuleň. Je to hlubokomořská sladkovodní, živorodá golomyanka. Extrémně vysoký podíl tuku z ní dělá ideální tulení potravu, a protože pro lidi je nestravitelná, nepovažují rybáři Nerpu za takového nepřítele, jako je tomu u příbuzných druhů v oceánech.

Falešný poplach

Tuleni pravděpodobně nejsou tak inteligentní jako delfíni, ale rozhodně jde o chytrá zvířata. Jsou dokonalými znalci Bajkalu a rádi sledují jiné živočichy. Z dlouhodobého pozorování mohu usuzovat, že spolu komunikují na velké vzdálenosti, dokáží si hrát a dokonce se nechat okouzlit projevy přírody, jako je třeba bouřka. Dokážou si i vymýšlet a lhát, což platí především o starších jedincích, a to stejně samcích i samicích. Když je totiž kolonie plná a oni nemají šanci dostat se na své oblíbené místo, spustí poplašný signál, kvůli němuž se dá na splašený útěk i 600 tuleňů. Je to pořádná mela a ještě v průběhu toho největšího varu si dotyčný jedinec klidně plave opačným směrem, pohodlně vyleze na svůj oblíbený kámen a čeká na návrat ostatních. Pak spokojeně usne.

Němé děkuji

Při snaze poznat co nejlépe život bajkalských tuleňů jsme prošli několik stovek kilometrů po křišťálově čistém ledu a nejednou jsme pod ním viděli tuleně plavat. Leželi jsme s nimi nehybně na ledu při teplotách pod -40 °C. Měsíce jsme pozorovali jejich chování v hezkém počasí i při dvoutýdenní bouřce, když ptáci tak promokli, že jsme je chytali do holých dlaní. Zažili jsme s tuleni několik tisíc zemětřesení, z kterých jsme my pocítili jen několik, zatímco tuleni reagovali na mnohé.

TIP: Tajemství podvodní migrace rypoušů odhaleno aneb Spánek padajícího listu

Objevili jsme s kamarádem Robem mládě zachycené do sítě-kazajky před nejméně třemi měsíci a navzdory vlastnímu zákazu jakkoliv zasahovat do chodu přírody jsme skočili do vody a vyprostili je. Zachránili jsme je a ono neodplavalo. Koukalo na nás, po druhé v životě svobodné, a zdálo se nám, že pláče. Možná to bylo tohle němé děkuji, které zapůsobilo i na jiné a zapříčinilo úplný zákaz lovu mláďat na Bajkale. Díky tomu bylo zachráněno už tisíce mláďat a později desetitisíce dospělých tuleňů.

Rodný list tuleně bajkalského

Vědecké pojmenování: Phoca sibirica
Pozice: vrchol potravního řetězce v nejhlubším jezeře světa
Březost: 11 měsíců, obvykle 1 mládě, ale nejčastěji ze všech tuleňů rodí dvojčata
Mléko: mimořádně bohaté na tuky a obsah cukru je nízký, některé samičky krmí mladé až 3 měsíce
Novorozenec: délka kolem 50 cm, váha 4 kilogramy (5 % váhy dospělé samice)
Dospělec: průměr 75 kilogramů (do 140 kg) – je jedním z nejmenších tuleňů (kolem 110 cm)
Přesrstění: po prvním měsíci
Sexuální svazky: monogamní
Potrava: ryby (zejména golomyanka) a kryl
Populace: 50–80 tisíc jedinců, není panmiktická (ne všichni se vzájemně kříží)
Věk: 56 let pro obě pohlaví, samičky nejčastěji rodí svoje prvé mládě ve věku 4–9 let, samci dospívají ve věku 7–10 let
Délka ponoru: do hodiny, obvykle 10–25 minut
Nebezpečí: legální lov, pytláctví, znečistění celulózním průmyslem (první případ masového úhynu byl zaznamenán v letech 1987–88, tisíce tuleňů zahynuli v roce 1997 a stovky umřely nepřirozenou smrtí roku 1999)