York vs. Admiral Hipper: Duel těžkých křižníků v Atlantiku

Ve službách britského Royal Navy i německé Kriegsmarine se sice nacházely bitevní lodě, ale rozsah jejich nasazení v letech 1939–1945 výrazně zaostával za očekáváními. Obě velmoci se totiž snažily tato mocná, avšak drahá plavidla chránit, aby je mohly nasadit v očekávané rozhodující hladinové bitvě, která však nikdy nenastala.

Bitevní lodě proto strávily většinu času v přístavech a hrozily samotnou svou existencí, ale do bojů v Atlantiku promluvily jen omezeně. Dálkové námořní operace tak prováděly především křižníky, zvláště pak ty těžké, jež se objevily v období dohod o námořním zbrojení mezi světovými válkami. Velká Británie mohla použít své třídy County a York, kdežto pod vlajkou třetí říše se plavily „kapesní bitevní lodě“ třídy Deutschland a křižníky třídy Admiral Hipper.

Smlouvy pětice velmocí

Zrození těžkých křižníků v období mezi světovými válkami se dá charakterizovat jako typická ukázka platnosti zákona nezamýšlených důsledků, protože ještě na počátku 20. let takové lodě vlastně nikdo stavět nechtěl. Během první světové války totiž vznikaly hlavně lehké křižníky s výtlakem od 5 000 do 7 000 tun vyzbrojené kanony ráže 4 či 6 palců (102 či 152 mm). Takřka jedinou výjimku představovala britská třída Hawkins s výtlakem 10 000 tun a s kanony zcela neobvyklé ráže 7,5 palce (191 mm). Plánovalo se pět kusů, z nichž byly v původní úloze dokončeny čtyři a pátý byl přestavěn na letadlovou loď, ale ani jediný už nasazení za Velké války nestihl.

V roce 1922 došlo k uzavření Washingtonské námořní smlouvy, která omezila výstavbu bitevních lodí a stanovila limity výtlaku a výzbroje pro křižníky. Ty byly vyjednány tak, aby se do nich vešla i (na svou dobu nestandardní) třída Hawkins, takže omezily výtlak na 10 000 tun a kalibr děl na 8 palců (203 mm). Smlouva však neurčovala limit počtu těchto lodí, jimž se začalo říkat těžké křižníky, a někteří admirálové usoudili, že půjde o dobrou náhradu smluvně omezených bitevních lodí. Velká Británie se posléze snažila na tyto lodě prosadit restrikce, jenže teprve Londýnská námořní smlouva (1930) zabránila další stavbě takových plavidel: pro budoucí křižníky určila limit výtlaku 7 500 tun a kalibr děl omezila na 6,1 palce (155 mm).

Je však třeba zdůraznit, že se obě zmíněné dohody týkaly jen pětice vítězných velmocí první světové války, tedy Velké Británie, USA, Francie, Itálie a Japonska, a vznikly zejména proto, aby se omezilo napětí mezi USA na straně jedné a Velkou Británií a Japonskem na straně druhé. Coby dějiště budoucího námořního střetnutí totiž velmoci stále více vnímaly Pacifik, zatímco hrozba další války v Evropě (a tím i v Atlantiku) se spíše podceňovala.

Evoluce britských tříd

Nové křižníky stavěné od roku 1922 musely vyhovět limitům washingtonské dohody, a proto se jim někdy říkalo rovněž „smluvní křižníky“ („treaty cruisers“). Jak už bylo uvedeno, Royal Navy původně konstrukci takových plavidel neplánovalo, jenže v reakci na kroky jiných států změnilo názor. Velikost britského Společenství národů totiž logicky vedla k tomu, že se pod vlajkou tohoto impéria plavila zdaleka největší obchod ní flotila světa, kterou tedy musely chránit početné námořní síly.

Třída Hawkins sice zastarala, potvrdila ovšem potenciál velkého křižníku, protože jeho trup mohl pojmout větší nádrže, což se pozitivně odrazilo na plavebním dosahu. Nutnost chránit obchodní flotilu před nepřátelskými křižníky pak znamenala zákonitý požadavek na vysokou rychlost, pokud možno přes 30 uzlů (55,5 km/h). Co se týče výzbroje, jevilo se jako nejlepší řešení plně využít limity smlouvy, tedy použít 8palcová děla. Vznikly tak těžké křižníky třídy County, kterých bylo v letech 1924–1930 dokončeno celkem 13, a to ve třech mírně odlišných podtřídách, jež se nazývaly Kent, London a Norfolk.

Nejdříve sice Britové plánovali větší počet jednotek, ale poté došlo k redukci na 11 plavidel pro Royal Navy a dvě další, která zaplatila a odebrala Austrálie. V zájmu úspory financí následně vznikl projekt další třídy s podobnou, ale poněkud menší a jednodušší konstrukcí, která dostala název York. Z původně plánovaných sedmi lodí ovšem vznikly jen dvě, kromě Yorku ještě Exeter. Od třídy County se tato plavidla odlišovala zejména zredukovanou výzbrojí, jelikož místo čtveřice věží po dvou kanonech ráže 203 mm měla pouze trojici takových věží. Obě třídy dostaly také silnou sekundární výzbroj v podobě kanonů kalibru 102 mm (u třídy County navíc kanonů ráže 40 mm) a torpédometů, avšak posledně zmíněné zbraně byly záhy demontovány, neboť se ukázalo, že zasažení čehokoli představuje spíše otázku náhody.

Kapesní bitevní lodě

Německo se nacházelo v naprosto odlišné situaci, protože sice nepodléhalo zmíněným smlouvám o námořním zbrojení, ovšem dlouhé roky se muselo podřizovat Versailleské mírové dohodě, jež stanovovala tvrdé limity pro celé ozbrojené síly státu. Němci si tudíž mohli ponechat jen staré bitevníky a náhradu směli postavit až po 20 letech služby, což u nejstarších lodí nastalo v roce 1924. Smlouva určovala limit výtlaku 10 000 tun, ale žádná omezení na kalibr kanonů, jelikož experti Dohody soudili, že instalace těch největších děl na loď o takovém výtlaku by nedávala smysl. Němci však přesně takto postupovali, když v roce 1933 zařadili do služby plavidlo Deutschland, oficiálně označované jako Panzerschiff („obrněná loď“), kdežto Britové mu začali říkat „kapesní bitevní loď“.

Deutschland, po níž následovaly ještě dvě další jednotky nazvané Admiral Graf Spee a Admiral Scheer, nesla dvě věže po třech dělech ráže 11 palců (280 mm). Sekundární výzbroj zahrnovala kanony kalibru 149 a 88 mm a torpédomety. Podle formálního, přestože fakticky překročeného výtlaku 10 000 tun tak šlo o křižníky (a za války je Němci oficiálně přeřadili ke křižníkům), ale nesený arzenál odpovídal bitevní lodi. Vedle výzbroje vynikala tato třída i působivým plavebním dosahem, za který vděčila použití dieselových motorů.

Poté, co Německo otevřeně přestalo dodržovat podmínky versailleské smlouvy, začalo stavět i „klasické“ těžké křižníky, konkrétně lodě třídy Admiral Hipper, které nesly čtveřici věží po dvou 203mm dělech. Turbínový pohon znamenal oproti „panzerschiffům“ vyšší rychlost, ale kratší dosah. Rozestavělo se pět plavidel, avšak do služby u Kriegsmarine se dostala pouze první tři, a to Admiral Hipper, Blücher a Prinz Eugen. Čtvrtou jednotku – Seydlitz – začali Němci přestavovat na letadlový nosič, ale tento projekt nebyl dokončen a páté plavidlo Lützow (jejíž jméno převzal „Panzerschiff“ Deutschland) bylo v roce 1939 prodáno do Sovětského svazu, který je provozoval pod názvem Petropavlovsk.

Jen tři přímá střetnutí

Zajisté nejkurióznější konec potkal křižník Blücher, o který Kriegsmarine přišla během invaze do Norska dne 9. dubna 1940. Jako vůbec jediná velká válečná loď v historii byl totiž potopen torpédy vypuštěnými z pobřežní baterie. Již v prosinci 1939 šel ke dnu Admiral Graf Spee, ale ten potopila vlastní posádka v neutrálním přístavu Montevideo, před čímž proběhl i první střet těžkých křižníků pod britskou a německou vlajkou, během kterého utrpěl škody jak Exeter, tak i Admiral Graf Spee.

Další bitva plavidel této kategorie se odehrála 25. prosince 1940, kdy Admiral Hipper provedl útok na konvoj WS 5A, jehož ochranu zajišťoval také křižník Berwick třídy County, respektive Kent, jenž vážné utrpěl poškození, ovšem německé plavidlo se poté stáhlo a konvoj doplul beze ztrát. Třetí a poslední střetnutí britských a německých těžkých křižníků proběhlo 24. května 1941, kdy se v Dánském průlivu setkal Prinz Eugen a britská plavidla Suffolk (podtřída Kent) a Norfolk. Šlo o ono proslulé střetnutí, při kterém byl palbou z Bismarcku potopen bitevní křižník Hood, zatímco těžké křižníky ani jedné strany tehdy žádné škody neutrpěly.

Plavidlo Admiral Scheer se potopilo až v dubnu 1945 v přístavu po leteckém útoku a v květnu ho následoval Admiral Hipper, který po těžkém poškození potopila posádka. Válku přečkaly „Panzerschiff “ Lützow a křižník Prinz Eugen, které skončily svou kariéru coby cvičné cíle při amerických nukleárních testech. Britové a Australané ztratili během války tři ze 13 plavidel třídy County (a sice Cornwall, Dorsetshire a Canberra) a obě lodě třídy York, avšak ani jedna z těchto ztrát nešla na vrub Němců: jednu si připsali Italové a čtyři Japonci. Německé křižníky nesporně reprezentovaly po technické stránce velmi vyspělé konstrukce a o kvalitě jejich posádek nelze pochybovat, jenže na zlomení britské převahy jich bylo zkrátka málo.

---

Čtěte také:

Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Legendární bitevní loď Bismarck absolvovala pouze jedinou bojovou plavbu, během níž ji přesila Royal Navy dokázala po velkých manévrech potopit.
Kdo by ale zvítězil, pokud by se proti sobě...