Vládci ocelových monster: Tankoví velitelé za 2. světové války
Tanková vojska prošla během druhé světové války překotným vývojem a stala se na bojišti jednou z rozhodujících sil. Kromě techniky se neustále zlepšovaly také schopnosti a taktická vyspělost osádek, přičemž ty nejlepší dnes nazýváme tankovými esy.
Zatímco u letectva byl a je za „vzdušné eso“ považován každý, kdo dosáhl pěti sestřelů nepřátelských strojů, u pozemních sil takto jednoznačné vymezení neexistuje. To však neznamená, že by se úspěchy ostřelovačů, dělostřelců nebo tankistů nezaznamenávaly. I u těchto zbraní existují pomyslné žebříčky, na základě kterých zpravidla jmenujeme největší „esa“. V případě obrněných sil jim vévodí (podobně jako u letectva) německá jména, namátkou Kurt Knispel, Otto Carius, Johannes Bölter či Michael Wittmann. Existuje přitom řada různých teorií o tom, proč právě němečtí tankisté dosáhli takových úspěchů.
Spekuluje se o nejlepším výcviku a taktické vyspělosti (mimo jiné díky brzkému a intenzivnímu rozvoji Panzerwaffe v druhé polovině 30. let), nejpokročilejší technice či prostém faktu, že zpravidla na frontě strávili velmi dlouhou dobu. Dost možná šlo o kombinaci všech zmíněných faktorů, nicméně důležité je také kriticky nahlédnout na samotný pojem „tankové eso“.
Týmová práce klíčem k úspěchu
V první řadě si musíme uvědomit, že stejně jako u letectva, tak i v případě tankistů je třeba počet nárokovaných vítězství brát s rezervou, což se rozhodně netýká pouze Němců. V zuřící bitvě bylo často velmi náročné nebo i nemožné správně identifikovat zničení nepřátelského stroje. Ne každý zásah musel nutně znamenat vyřazení z boje a mnohdy tak docházelo k nadhodnocování úspěchů, mimo jiné i z prestižních důvodů. Kromě toho je potřeba mít na paměti, že v tanku vždy sedělo 3–5 mužů, kteří museli především fungovat jako sehraný tým. Pokoření nepřítele tedy nebylo podobně jako u souboje stíhačů individuálním, nýbrž skupinovým výkonem. Žádný tankista, kterého dnes nazýváme tankovým esem, by svých úspěchů nedocílil, pokud by pod pancířem neseděl se schopnými spolubojovníky.
Pokud jde o nadhodnocování, je dnes už prakticky nemožné přesně zjistit, v jak velké míře k němu docházelo. Zajímavé nicméně je, že například německá vojenská rozvědka Fremde Heere Ost ve svých analýzách a statistikách o bojích na východní frontě standardně ponižovala hlášená vítězství tankových útvarů o 30–50 %, aby tak orientačně vyvážila množství nadhodnocených úspěchů a počet vozidel, která nepřítel dokázal z bojiště odtáhnout a opravit.
Ne vždy také musí velký počet „zářezů“ svědčit o mimořádných velitelských schopnostech či taktické vyspělosti daného tankisty. Jako příklad může posloužit již zmíněný Michael Wittmann, kterému je většinou připisováno 138 vítězství, zároveň však někteří historikové poukazují na fakt, že aureola neporazitelného tankového velitele, která se kolem něj dodnes vznáší, je do značné míry výsledkem propagandy. Jak například poukazuje historik Steven Zaloga, drtivé většiny ze svých úspěchů Wittmann dosáhl na východní frontě v roce 1943, a to s tankem PzKpfw VI Tiger. Ten své osádce v dané době díky mohutné výzbroji a silnému pancéřování poskytoval oproti sovětským tankům a samohybkám obrovskou výhodu.
Jít příkladem
Stejný argument pak lze použít i u řady dalších (nejen) německých es, o nichž Zaloga napsal: „Většina měla jednoduše štěstí, že disponovala nezranitelným tankem s výkonným kanonem.“ Jakkoliv může být takové zhodnocení snad až příliš příkré, reálný základ mu nelze upřít. Na druhé straně je ale třeba přiznat, že němečtí tankisté vycvičení v předválečném období a ještě v první polovině konfliktu se kromě vyspělé techniky mohli spoléhat i na bohaté znalosti získané v rámci propracovaného systému tankových učilišť a škol, v nichž se jim zpravidla věnovali zkušení frontoví veteráni.
Z výše řečeného je nicméně patrné, že pouhý počet zničených nepřátelských strojů by neměl být považován za jediné měřítko úspěšnosti tankisty. Ne nadarmo žádná z armád s pojmem tankového esa oficiálně nepracovala a vyznamenání se zpravidla udělovala za úspěšné plnění bojových úkolů, a nikoliv po dosažení určitého počtu „zářezů“. Do popředí našeho zájmu by se tak měli dostat i vojáci, kteří sice nezničili vyšší desítky cílů, zato však dokázali úspěšně vést své muže na úrovni čety, praporu či pluku. K tomu potřebovali nejen kvalitní výcvik, ale i odvahu, odhodlání jít příkladem, umět dobře zhodnotit situaci na bojišti a správně posoudit míru rizika té které operace.
