Souboj nad železnou oponou: Jak československý pilot sestřelil americký Thunderjet
Za studené války se nad československo-německým pomezím odehrálo několik střetů. Jen jeden však měl podobu souboje proudových letadel, který vyvrcholil vítězstvím tuzemského stíhače Jaroslava Šrámka.
Na přelomu 40. a 50. let tvořila páteřní stíhací typ čs. letectva Avia S-199, která v sobě spojovala drak Messerschmittu Bf 109G a motor Jumo 211 původně určený pro bombardéry. Šlo o stroj vzniklý z nouze, který se nemohl srovnávat s proudovými letouny F-80 Shooting Star nebo F-84 Thunderjet používanými americkým letectvem na druhé straně železné opony.
Od vrtulí k rourám
Ochranu vzdušného prostoru znesnadňovala též absence radarů, jež by stíhače před narušiteli varovaly a po vzletu je k nim navedly. Přítomnost „imperialistických“ strojů nad Československem tak zjišťovaly takřka výhradně vidové hlásky rozmístěné podél hranic, které však mohly pracovat jen za jasného počasí. Vzhledem ke kombinaci zastaralé techniky a nedostatečného varovného systému docházelo k průnikům letounů NATO nad naše území – ať už záměrným, nebo způsobeným navigačními chybami – takřka denně.
První náznak změny k lepšímu znamenala dodávka jedenácti proudových stíhaček Jak-23 z prosince 1950. Počítalo se i s jejich licenční výrobou a tuzemští konstruktéři se na ni začali připravovat, jenže „třiadvacítka“ velmi rychle zastarala. Její drak se podobal druhoválečným vrtulovým strojům a měla přímé křídlo, což ji v porovnání s nejlepšími stroji západního i východního bloku – tedy F-86 Sabre a MiG-15 – výrazně znevýhodňovalo. To si uvědomovali i v Moskvě a SSSR přispěchal s nabídkou vybavení čs. stíhacích pluků právě legendární „patnáctkou“.
Migy z úvodní dodávky převzalo naše letectvo už na jaře 1951 a kvalitativní výhoda se přehoupla na naši stranu. Američané vzlétající ze západoněmeckých základen dosud F-86 neobdrželi a usedali do kokpitů thunderjetů. Ty dosahovaly nejen nižší rychlosti a stoupavosti než MiG-15, ale nesly také slabší výzbroj šesti 12,7mm kulometů oproti trojici kanonů ráže 23 a 37 mm u „patnáctky“. Pokročilé sovětské stroje nicméně vyžadovaly dlouhý výcvik pilotů, a proto se do protivzdušné obrany zapojily teprve během roku 1952. Zároveň naše vláda pořídila ze SSSR přehledové radiolokátory P-3A a obsluhy se učily s jejich pomocí navádět migy na cíl.
Střelba nad Domažlickem
Všechny změny se projevily v praxi 10. března 1953, kdy kolem 10.45 odstartovala z Líní u Dobřan ke cvičnému letu dvojice MiGů-15 bis. Za kniply seděli poručíci Jaroslav Šrámek a Milan Forst z 2. letky 5. stíhacího leteckého pluku, kteří měli v prostoru jihozápadních Čech procvičovat vzdušné útoky. Nad Merklínem narazili v 10.59 na dvě stíhačky F-84E Thunderjet z 53. Fighter Bomber Squadron letící o něco níže.
Šrámek o narušitelích podal hlášení a dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, aby Američany přiměl k přistání na československém letišti. Poručík převedl letoun do sestupné pravé zatáčky. Než stihl splnit rozkaz, piloti thunderjetů Čechoslováky spatřili a reagovali rozdělením své dvojice. Šrámek později vzpomínal: „Začali se bránit – vedoucí provedl ostrou zatáčku doleva, vedený ostrou doprava. Drželi jsme se vedoucího.“
V kokpitu pronásledovaného F-84 seděl poručík Warren Brown, veterán korejské války a zkušený pilot. Rozhodl se obrátit k německé hranici a uprchnout, načež z řídícího střediska přišel nový rozkaz: „Sestřelit!“
Během několika desítek vteřin se Šrámkova stíhačka dostala do výhodné pozice pro zteč a poručík nezaváhal. Dávka z 23mm kanonů šla do křídla a zasáhla přídavnou nádrž, z níž se vyvalil bílý dým. Americký stíhač se otočil na záda a zahájil klesavou zatáčku. Na zbytek souboje vzpomínal Šrámek po letech následovně: „Zvedl jsem letoun nahoru a díval jsem se, co bude dělat. Otočil směrem na jih a začal utíkat. Pro mne nebylo nic snazšího než se dát za ním. Přiblížil jsem se k němu blíž než minule a druhou dávkou tentokrát z 37mm kanonu jsem zasáhl trup. Z thunderjetu se vyvalil černý kouř a pak i plameny.“ Dvojice dokončila útok a vybrala stoupavou zatáčku doleva, při níž nad „patnáctkami“ s převýšením asi 100 m proletěl druhý F–84. Forst jej začal pronásledovat, jenže Američan se ukryl v mracích a tím celý souboj skončil.
Diplomatická dohra
Prostřílený F-84 přelétl nad německé území, kde Brownovi nezbylo než se 58 km od hranic katapultovat. Souboj vyvolal diplomatickou i vojenskou aktivitu na obou stranách, neboť Američané tvrdili, že piloti MiGů-15 stříleli nad Německem. V tamním tisku vyšla následující zpráva: „Americký proudový stíhací letoun byl v úterý nad spolkovým územím napaden a sestřelen dvěma proudovými letouny sovětského typu MiG-15. Jak bylo oznámeno americkou stranou, pocházely obě dvě stíhačky z Československa. Americký stíhací letoun, který se při cvičném letu nacházel nad Bavorským lesem, spadl v blízkosti Falkensteinu, u statku Hundessen. Pilotovi se podařilo stroj včas opustit a na padáku přistál v jedlovém lese. Kromě kožních oděrek neutrpěl žádná zranění. Letoun se při nárazu zabořil hluboko do země a zcela shořel. Explodující munice nedovolovala celou hodinu se k němu přiblížit.“
Zároveň předal americký velvyslanec v Československu George Wadsworth našim politikům oficiální protest. Při následné diplomatické přestřelce obě strany použily zkreslené či nepravdivé informace, aby podpořily svou verzi příběhu. Dnes můžeme s jistotou říct, že k souboji došlo nad naším územím a Šrámek tedy střílel legitimně. Na základě studia dobových dokumentů však někteří historici soudí, že se provinili též oba naši letci – pravděpodobně totiž během odpoutání od nepřítele opravdu přelétli nad německé území.
První a jediný
Jaroslav Šrámek se každopádně stal prvním (a oficiálně dodnes jediným) tuzemským pilotem, který dokázal v souboji poslat k zemi proudové letadlo. Zatímco na Západě by se z „lovce na tryskáči“ stala legenda, komunistický režim se snažil takové události tutlat. O Šrámkově husarském kousku se moc nemluvilo, přičemž jedním z důvodů mohla být snaha zamlčet zmíněné přelétnutí hranice po souboji.
Ať tak či tak, stíhač pokračoval v kariéře, létal i na MiGu-23 a do penze odešel teprve v roce 1989. Tehdy už se mu horšil zrak, takže směl „sedlat“ pouze cvičný L-29, přesto se s více než 2 500 hodinami ve vzduchu zařadil mezi nejdéle sloužící piloty poválečného letectva. Plukovník ve výslužbě se stal jedním z patronů Historické letky Republiky československé a zemřel roku 2015 ve věku 85 let.
