Historie varovala marně: Chyby, které prodloužily druhou světovou válku
Série osudových chyb a strategických omylů západních mocností v předvečer a průběhu druhé světové války přispěla k posílení nepřítele a prodloužení konfliktu. Jakých zásadních chyb se dopustili Spojenci?
První z chyb či spíše série omylů, kterých se dopustili vůdci západoevropských mocností – Velké Británie a Francie, spadá do období konce 30. let. V první řadě šlo o politiku appeasementu, která fatálně ztroskotala. Obětování spojeneckého Československa nepřineslo nic jiného než posílení agresora o nezanedbatelný arzenál a vyšší průmyslový potenciál. Navíc utvrdilo Hitlera v přesvědčení, že politici v Paříži a Londýně jsou slabí a nebudou chtít bojovat, i když Wehrmacht přepadne Polsko. Poté, co se tak v září 1939 skutečně stalo, učinily západní velmoci další fatální chybu a zmohly se pouze na symbolické odpovědi, místo aby proti třetí říši udeřily plnou silou a přenesly válečné operace na její vlastní území.
Generálové Wehrmachtu přitom počítali s tím, že Německo se dostane do tíživé situace boje na dvou frontách. Erich von Manstein si například dodeníku zapsal, že jediná možnost, která Varšavě zbývá, je držet se do doby, než ofenziva západních mocností přinutí Němce stáhnout většinu svých sil z Polska.
Dvojitý šach v Ardenách
Rychlá porážka Francie v květnu a červnu 1940 jistě představuje jedno z velkých překvapení druhé světové války. Klíčovou příčinou se stal pro Paříž smrtící německý úder skrze Ardeny směrem na Sedan. Šlo přitom o obrovské selhání a chybu francouzských zpravodajských služeb, které nezachytily, nebo přímo ignorovaly, celou řadu indikátorů ukazujících na záměry Wehrmachtu. Nad Ardeny například ve zvýšené míře pronikaly letouny Luftwaffe, do Lucemburska jezdilo mnoho německých „turistů“ a existovaly též informace o tom, že Abwehr nasadil vynikající operativce na průzkum území mezi Sedanem a Amiensem. Francouzi považovali Ardeny za vynikající přírodní bariéru, přes kterou by se dal jen velmi těžko vést velký tankový úder – například armádní generál Maurice Gamelin prohlásil, že Ardeny a řeka Máza dohromady tvoří „nejlepší protitankovou překážku v celé Evropě“.
Tyto úvahy ovšem poněkud oslabilo vojenské cvičení provedené v roce 1938 generálem André-Gastonem Prételatem. To simulovalo situaci, kdy se sedm německých divizí pokouší proniknout přes Ardeny a Mázu. Výsledkem bylo velmi rychlé zhroucení francouzské obrany, přičemž Prételat prorocky odhadl, že Němcům by trvalo asi 60 hodin, než by se dostali k Máze, a další den, než by ji překonali. Byl ale obviněn z přílišného pesimismu.
Když se pak Francouzi na podzim 1939 přece jen rozhodli posílit obranu v okolí Sedanu, bylo již pozdě. Nepříznivé zimní počasí jim znemožnilo ve větší míře provádět opevňovací práce. Ještě 11. dubna 1940 žádal generál Charles Huntziger o přidělení dalších čtyř divizí, které by pracovaly na obranných pozicích, byl ale odmítnut. Němci vzápětí využili všech francouzských slabin a bleskově se probili přes špatně připravenou obranu u Sedanu, načež zahájili postup na Amiens a dál k průlivu La Manche. Šlo o rozhodující okamžik celého západního tažení.
Aby toho nebylo málo, podařilo se německé armádě zaskočit Spojence v Ardenách ještě jednou během operace Wacht am Rhein v prosinci 1944. Tentokrát jim ale překvapivý úder vítězství nepřinesl – na vině byla jednak přílišná ambicióznost Hitlerova plánu a jednak špatná zásobovací situace hroutící se třetí říše. I tak ale dokázali připravit americké armádě horké chvilky.
Opakování cizích chyb
Němci před válkou kladli přílišný důraz na hladinová plavidla, a tak neměli v momentě jejího vypuknutí dostatek ponorek. Podobnou chybu si ovšem na konto připsali i Američané. Po vstupu do války se naplno rozjela mohutná zbrojní výroba, díky níž se z US Navy v krátké době stala ohromující síla. Jen zlomek zdrojů a úsilí bylo ale investováno do stavby podmořských člunů. Přitom to byli právě ponorkáři, kteří měli lví podíl na vítězství v Pacifiku.
Udává se, že ačkoliv tvořili pouze 1,6 % veškerého personálu US Navy, připsali si 55 % zničených japonských plavidel. Válečných hlídek se zúčastnilo pouhých 263 amerických ponorek a otázkou tak zůstává, jak by se boje na tomto válčišti vyvíjely, pokud by se Američané více zaměřili právě na operace podmořských člunů. Udává se, že za cenu jedné bitevní lodě mohli postavit 30–40 velkých oceánských ponorek.
Prezidentův nečekaný požadavek
V lednu 1943 se v Casablance odehrála spojenecká konference, na níž se diskutovalo především o další strategii pro evropské válčiště. Protože Stalin se nemohl zúčastnit, probíhala hlavní diskuse mezi Winstonem Churchillem a Franklinem Rooseveltem. Právě americký prezident přišel s požadavkem bezpodmínečné kapitulace Německa, Japonska a Itálie, čímž byla vyloučena jakákoliv vyjednávání o mírových podmínkách. Ačkoliv zřejmě ani Churchill, ani Stalin s touto doktrínou zcela nesouzněli, byla nakonec přijata. V diplomatických kruzích však způsobila vlnu nevole, neboť byla příliš jednoznačná a neflexibilní a zároveň měla negativní dopad na morálku německého hnutí odporu.
Jedním z vůdců utajené opozice byl i šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris, který poté, co obdržel informaci o požadavku bezpodmínečné kapitulace, prohlásil před svým spolupracovníkem plukovníkem Erwinem von Lahousenem toto: „Studenti historie si po této válce nebudou muset lámat hlavu jako po té minulé, aby určili, kdo byl vinen jejím rozpoutáním. Jiná věc ale bude, pokud budeme uvažovat o vině za její prodlužování. Ti na druhé straně nás nyní připravili o poslední zbraň, kterou jsme to mohli ukončit. Bezpodmínečnou kapitulaci naši generálové nepřijmou. Teď nevidím žádné řešení.“ K této tezi se dnes přidává i celá řada historiků. Pokud by Roosevelt nepřišel se svým nečekaným požadavkem, mohla být druhá světová válka kratší.
