Vzdušné boje u Dunkerque 1940: Obloha nad hořícím přístavem (2)
Na přelomu května a června propukla kolem přístavního města Dunkerque ve Francii dosud největší letecká bitva druhé světové války
Operace Dynamo pokračovala ve čtvrtek 30. května. Nepříznivé počasí vzdušné boje omezovalo a RAF za celý den ohlásilo jen dva sestřelené dva poškozené dvoumotorové Do 17. Podobná situace nastala i následujícího dne. Zvedl se vítr a vysoké vlny znemožnily naloďování z pláží. Ve vzduchu bylo rušno hlavně odpoledne, kdy Němci provedli tři těžké nálety.
Evakuace vrcholí
Velení Královského letectva už nasazovalo své stíhací perutě nejméně po třech, někdy i po čtyřech. Ten den excelovaly opět defianty. „Dvěstěšedesátčtyřka“ šla do akce dvakrát. Kolem čtrnácté hodiny vedl major Philip Hunter jednotku nad Dunkerque, kde se střela se skupinou Bf 109 z III/JG 26. Jeden stroj byl sestřelen a další dva se v zápalu boje srazily.
Obě posádky naštěstí vyvázly a peruť nárokovala čtyři sestřely. V podvečer vedl major Hunter čtveřici defiantů na další hlídku. Letěli společně s hurricany 111. a se spitfiry ze 609. perutě. Když pod sebou spatřili formaci bombardérů He 111 od KG 27, využili výškové převahy, přešli do střemhlavého letu a zaútočili. Celkem bylo posádkám defiantů přiznáno šest sestřelů a dva letouny poškozené, což německé záznamy skutečně potvrzují. Dva He 111 šly k zemi a všichni muži na jejich palubách padli. Jeden stroj havaroval při nouzovém přistání a další tři byly těžce poškozeny.
Bohužel se však do Anglie nevrátila ani nejúspěšnější posádka defiantu - kapitán Nicholas Cooke a četař Albert Lippett, která měla na kontě už 12 sestřelů.
Skvělých výsledků ale dosahovali i němečtí „Experten“ (výraz, který Luftwaffe používala pro svá esa). Poručík Joachim Müncheberg z JG 26 ten den odpoledne v rozmezí deseti minut ohlásil sestřelení pozorovacího lysanderu a dvou hurricanů. Před setměním vyrazil nad hořící přístav znovu a sestřelil ještě jeden Spitfire.
Velké finále
První červnový den Němci podnikli další velké nálety. Ochranu bombardérů zajišťovaly také těžké dvoumotorové Messerschmitty Bf 110. Jejich piloti nechtěli zůstat pozadu a výrazný úspěch zaznamenal například poručík Eduard Tratt od I/ZG 1. Pozdější největší eso na Bf 110 právě během 1. června ohlásilo sestřelení hned tří hurricanů. V těchto dnech se ale také naplno projevilo, že Bf 110 nejsou schopné vést manévrové souboje proti jednomotorovým stíhačkám.
U stejné jednotky sloužící nadporučík Victor Mölders (bratr jednoho z nejslavnějších německých stíhačů) k tomu uvedl: „Bf 110 nebyly obratné a jejich řízení bylo příliš těžké. V utažených zatáčkách sklouzávaly a padaly z oblohy jako list ze stromu. Po našem prvním střetnutí s britskými stíhačkami bylo jasné, že nám prázdniny skončily a v boji s nebezpečným nepřítelem půjde o život.“
Evakuace ten den dosáhla vrcholu a lodě vzaly na palubu 64 0000 vojáků. Luftwaffe ale dokázala 17 lodí poslat ke dnu, takže další plavby probíhaly jen v noci. Královské námořnictvo se bohužel nestihlo do rána dostatečně vzdálit, takže Luftwaffe opět udeřila. Na odpor se postavily především spitfiry od 92. perutě. Ta v 7.15 svedla těžký boj s Heinkely He 111 a nárokovala 12 sestřelů. Exceloval brzy už slavný kapitán Robert Tuck, který ohlásil čtyři vítězství. Šlo o poslední den velkých bojů nad Dunkerque. Už 3. června totiž zahájili Němci útok směrem na Paříž a boje se přenesly do vnitrozemí.
Armáda je zachráněna
Do 4. června se přes Kanál dostalo 367 262 osob. Jednalo se o dobře vycvičené vojáky s bojovými zkušenosti, kteří měli pro další průběh války obrovský význam. Spojenci ale ztratili veškerou výzbroj. Dodnes není zcela jasné, proč Hitler rozkázal zastavit postup. Göring mu sice slíbil, že Brity zničí samotná Luftwaffe, ale to nebylo v jejích silách, už pro zuřivý odpor RAF.
Údaje o ztrátách obou stran se liší. Podle některých zdrojů muselo Královské letectvo odepsat 106 strojů a Němci 135. Jiní historici uvádí 177 britských a 240 německých letadel. Tak jako tak Luftwaffe poprvé narazila na rozhodný a organizovaný odpor. Samotní britští pěšáci však nadšením nad výkony svého letectva zrovna neoplývali. Panovalo rozčarování z toho, že je nedokáže ochránit.
Už zmiňovaný nadporučík Deere, který byl nad přístavem sestřelen, vzpomínal na to, jak se pokoušel zachránit: „Major, který řídil naloďování, na mne začal řvát, ať se nikam necpu a počkám, až jestli na mne dojde řada. Řekl jsem mu, že jsem důstojník letectva z perutě, která nad nimi operuje a že se k ní snažím dostat zpět. Major na to jen agresivně zamručel, že na to jak jsme my letci tam nahoře užiteční, tak můžeme klidně zůstat na zemi.“