Elitní tankoví velitelé: Sydney Radley-Walters a Johannes Bölter
K nejslavnějším německým tankistům druhé světové války patří například Michael Wittmann, jenž exceloval na Tigeru. Na stejném stroji se ale více než osvědčil také polozapomenutý Johannes Bölter. V Kanadě se pak v souvislosti s pojmem „tankové eso“ objevuje jméno Sydney Radley-Walters.
Budoucí legenda kanadských obrněných sborů se narodila 11. ledna 1920 v Gaspé nedaleko Québecu. Do armády Sydney Radley-Walters vstoupil na podzim 1940, kdy se stal příslušníkem 27. kanadského obrněného pluku známého i jako Sherbrookští fyzilíři. V jeho řadách odcestoval v roce 1942 do Velké Británie, kde se poté zapojil do příprav na vylodění v Normandii.
Již tehdy prokazoval své vůdčí schopnosti, silné charisma a rozvážnou povahu, která z něj v očích podřízených činila přirozenou autoritu. Když pak v červnu 1944 vyrazili Sherbrookští fyzilíři do boje coby součást 2. kanadské obrněné brigády, nacházel se Radley-Walters (nyní již v hodnosti kapitána) v centru dění. Jeho prvním strojem se stal věžový stíhač M10 Wolverine, o ten ale přišel již krátce po vylodění. Přesedlal proto na M4 Sherman, na němž sloužil až do konce války.
Rad mezi živými ploty
První úspěch na sebe nenechal dlouho čekat – již 7. června 1944 zlikvidovala Radley-Waltersova osádka německý PzKpfw IV. V čele tankové čety pak „Rad“, jak mu přezdívali jeho vojáci, prošel tvrdými boji mezi normandskými živými ploty, během nichž s oblibou velel z první linie. Přitom nepřestal přemýšlet nad způsoby, jak svým mužům poskytnout výhodu v boji. Přišel tak například s nápadem posílit ochranu svých tanků navařováním článků pásů, případně osádkám radil zakrýt podlahu pytli s pískem a snížit tak možnost zranění po najetí na protitankovou minu.
Zároveň nezapomínal na lidskou stránku velitelské funkce a vroucně se staral o duševní i fyzickou pohodu podřízených. Ve snaze zmírnit psychické dopady války například zbavil své muže smutné povinnosti odstraňovat ostatky padlých spolubojovníků z vyřazených tanků mířících k opravě. Rovněž také projevil v té době nepříliš častou starost o vojáky stižené granátovým šokem a dbal na to, aby se jim dostalo odpočinku v zázemí.
Dostal Wittmanna?
Na frontě pak Radley-Walters podával vynikající individuální i velitelské výkony. V čele eskadrony A se účastnil operace Totalize, během které se 1. kanadská armáda snažila spojit s americkými jednotkami u Falaise a uzavřít tak v kotli celou německou Skupinu armád A. Právě během tohoto střetnutí vyhasl život Michaela Wittmanna, jehož PzKpfw VI Tiger dostal 8. srpna 1944 fatální zásah od spojeneckého tanku. Poslední výzkumy přitom naznačují, že smrtící ránu vypálil jeden z tanků Radley-Waltersovy eskadrony, byť s jistotou se to už asi nikdy nedozvíme. Tak jako tak, za své vynikající velení se „Rad“ dočkal ocenění Vojenským křížem a Řádem za vynikající službu.
Po tuhých v bitvách v severní Francii se Sherbrookští fyzilíři účastnili tažení podél francouzského pobřeží a asistovali při dobývání Dieppe, Le Havru, Boulogne a dalších francouzských měst. Radley-Walters pokračoval ve výtečné službě a postupně v čele své eskadrony prošel také boji v Nizozemsku i samotném Německu. V okamžiku nacistické kapitulace pak měl na kontě 18 zničených nepřátelských tanků, což z něj činilo jednoho z nejúspěšnějších spojeneckých tankových velitelů.
Více než počtem zářezů na pomyslné pažbě se ale Radley-Walters do povědomí zapsal jako rozvážný a charismatický velitel. V červnu 1945 byl „Rad“ povýšen do hodnosti podplukovníka a chopil se velení celého pluku. V jeho čele pak po válce sloužil v Německu a později se zúčastnil mírových misí na Kypru a v Egyptě. Během 50. a 60. let vystřídal několik štábních a velitelských pozic, aby se nakonec v roce 1971 ujal funkce velitele výcvikového centra v Gagetownu. O tři roky později pak odešel do zasloužené penze a čekal jej ještě dlouhý a spokojený život. Zemřel v požehnaném věku 95 let.
Polozapomenutý jezdec na Tigeru
Při spojení „německé tankové eso“ si mnozí vybaví jména jako Knispel, Wittmann, Carius či Barkmann. Daleko méně lidí ale zná i Johannese Böltera – třetího nejúspěšnějšího německého tankového velitele, který podle mnohých zdrojů překonal dokonce i zmíněného Wittmanna. Rodák z města Mülheim an der Ruhr jevil o vojenskou kariéru zájem již od útlého věku. V roce 1932 proto nastoupil k dobrovolné pracovní službě a v březnu 1933 k jezdectvu, aby o rok později vyměnil koně za motory a začal sloužit u automobilního oddílu 4. Následně prošel učilištěm pro poddůstojnické čekatele a poté se již stal příslušníkem právě se rodící Panzerwaffe, když se na podzim roku 1935 stal příslušníkem 1. tankové divize.
V jejích řadách Bölter prošel polským tažením jako velitel čety obrněnců PzKpfw IV. U Piotrkówa otevřel své konto zničením čtyř polských tančíků a zlikvidoval také několik protitankových děl. Za své umění v boji byl následně vyznamenán Železným křížem 2. třídy. Po odpočinku během takzvané podivné války se pak Bölter společně s 1. tankovou divizí zapojil do bitvy o Francii. Tam zničil dva francouzské tanky a několik protitankových děl. Na podzim 1940 se pak dočkal povýšení na vrchního šikovatele.
Po zahájení operace Barbarossa bojoval Bölter na leningradské frontě, kde si brzy připsal dalších 10 zničených nepřátelských obrněnců. Zároveň ale poprvé okusil také hořkost porážky, když musel po zásahu sovětského kanonu svůj tank opustit. Tentokrát ještě vyvázl bez zranění, v říjnu 1941 jej ale v útrobách tanku vážně zranila sovětská střepina. Jeho stav si vyžádal převoz zpět do Německa a na východní frontu se vrátil až v lednu 1943.
Jelikož ale Bölterovy schopnosti neunikly jeho nadřízeným, začlenil se místo ke své původní jednotce k prestižnímu oddílu těžkých tanků 502 vyzbrojenému novými PzKpfw VI Tiger. Ačkoliv pak jeho služba na novém stroji nezačala zrovna nejlépe (v prvních dnech sovětské operace Jiskra jeho tiger po zásahu vyhořel a sám Bölter jen stěží unikl plamenům), rychle s pancéřovým monstrem sžil a začal sbírat jeden úspěch za druhým.
Tiger pod palbou
V řadách oddílu těžkých tanků 502 kryl na konci roku 1943 ústup německých sil od Leningradu, účastnil se obrany Narvy a později (již v hodnosti poručíka) bojoval na území dnešního Lotyšska. Během bojů o Pskov v dubnu 1944 pak společně s dvěma dalšími tigery pomohl zastavit úder sovětské obrněné brigády a zabránit tak průlomu německých pozic. Sám Bölter se svou osádkou přitom zlikvidoval 15 nepřátelských strojů, a i když jeho tiger inkasoval řadu zásahů, žádný jej nevyřadil a on tak mohl pro doplnění munice vyrazit znovu do boje, během nějž zničil další dva tanky a jedno protitankové dělo. Za tyto výkony pak obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V srpnu 1944 se k němu ale štěstěna obrátila zády, když jeho tiger při protiútoku na sovětské předmostí na řece Nemunélis vyhořel po nepřátelském zásahu. Tři členové osádky zahynuli a sám Bölter vyvázl s vážnými popáleninami.
Do služby se vrátil až v říjnu 1944, kdy převzal Dubové ratolesti ke svému Rytířskému kříži Železného kříže, na východní frontu se však už nevrátil. Čekalo jej totiž zařazení na pozici instruktora u tankové školy v Paderbornu, kde se v lednu 1945 dočkal povýšení na kapitána. V březnu 1945 pak naposledy vyrazil do boje v čele bojové skupiny sestavené z tanků Tiger a Tiger Ausf. B a z příslušníků své školy a tankového náhradního a doplňovacího oddílu 500. Bránil okolí Kasselu proti Američanům a u Braumlage si připsal své poslední zničené tanky, když zlikvidoval tři shermany. Pak ale jeho stroj dostal zásah a Bölter musel s osádkou prchnout do blízkého lesa.
Jeho skóre se tak zastavilo na 139 zničených nepřátelských obrněncích. S vědomím, že válka je u konce, se Bölter rozhodl své muže propustit ze služby a poslat je domů. Sám pak pěšky zamířil za svou rodinou do Erfurtu, kde jej zastihla německá kapitulace. Sověti se jej posléze pokusili obvinit z válečných zločinů, pro nedostatek důkazů ale zůstal na svobodě. V roce 1950 pak s rodinou odešel do SRN a usadil se v rodném Mülheimu, kde žil až do smrti.
