Císařovy jitrnice: Jak balony změnily první světovou válku
Německá armáda na začátku války velmi spoléhala na pozorovací balony. Velení počítalo s tím, že moderně konstruované typy Parseval-Sigsfeld a jejich kvalitně vycvičené osádky budou operovat i za špatného počasí. Francouzi ani Rusové podobnými prostředky nedisponovali.
První pozorovací balony zavedla do výzbroje francouzská armáda již na konci 18. století a tento prostředek nabídl generálům dosud nevídané možnosti. Z koše aerostatu se dalo dalekohledem pohodlně obhlížet bojiště, zaznamenávat polohu nepřátelských jednotek a dramaticky tak zlepšit informovanost vlastního velení.
V průběhu 19. století se tento způsob průzkumu rozšířil i do dalších evropských armád a dále se zdokonaloval. Velké zlepšení představovalo zavedení telegrafního drátu připojovaného k poutacímu lanu, pomocí něhož pozorovatel komunikoval se zemí. Během americké občanské války (1861–1865) se také začaly poprvé používat letecké snímky pro vojenské účely.
O pár let později se začaly zavádět pojízdné generátory vodíku a parní navijáky a na přelomu staletí už Francouzi a Britové běžně nasazovali balony i při taženích v koloniích, kde se přepravovaly na velké vzdálenosti. Právě druzí jmenovaní přišli jako první s transportem vodíku ve stlačeném stavu v kovových láhvích. Aerostaty hojně užívaly obě strany rusko-japonské války (1904–1905) při obléhání Port Arturu.
Císařovy jitrnice
Německá armáda se na válku připravovala dlouhodobě a její balonové oddíly již od roku 1896 začaly dostávat naprosto převratné typy Parseval-Sigsfeld. Ty mohly bez problémů operovat i za větru 14 m/s, což umožňoval jejich tvar připomínající jitrnici a vzduchem plněný balonet v jejich plášti. Jednalo se o volnou přepážku všitou dovnitř balonu, přičemž její vnitřek neobsahoval nosný plyn. Ve spodní části se pak nacházel otvor s lapací kapsou. Za bezvětří tlak plynu v přední části aerostatu držel přepážku balonetu splasklou. Jakmile se však vítr zvedl, stabilizační plochy nastavily balon proti němu a ten lapací kapsou s otvorem začal proudit do splasklé části balonetu za přepážkou a plnit ji. Tlak stěn pak působil na část aerostatu naplněnou plynem, který stejným tlakem vyplnil všechny nekulovité tvary balonu.
To mělo velký význam za špatného počasí. Čím silnější foukal vítr, tím větší tlak vyvíjel uvnitř balonetu a tím byl také povrch balonu tužší a odolnější. Náporem vzduchu se plnila i nafukovací svislá ocasní plocha držící „jitrnici“ stále proti větru. Přebytečný vzduch pak mohl unikat malým ventilem v zádi. Aerostat dosahoval délky patnácti a průměru šesti metrů, objem činil 540 m³. Balon plul šikmo na směr větru a pod úhlem asi 45 stupňů. Měl i vodorovné ocasní a jednu svislou nafukovací plochu na zádi. Na začátku první světové války tak parsevaly mohly operovat i v počasí, za něhož musely podobné prostředky nepřítele zůstávat na zemi.
Balonová velmoc
Císařská armáda disponovala společně se vzdušnými silami Rakouska-Uherska v srpnu 1914 zhruba 420 pozorovacími balony. Tyto jednotky jak počtem, tak kvalitou vycvičených obsluh značně překonávaly podobné oddíly Dohody. Němcům pak poskytovaly neocenitelné služby jak koncem srpna 1914 během bitvy u Tannenbergu, tak na Marně o 14 dní později. U každé takové jednotky sloužily stovky mužů, které zajišťovaly rozbalování a napouštění aerostatu a následnou obsluhu navijáků. Pozorovatelé pak měli k dispozici ty nejkvalitnější dalekohledy a fotografické aparáty. Pro komunikaci se zemí mnohdy používali radiostanice se sluchátky a mikrofonem. Němci se snažili využívat všechny výdobytky moderní technologie a co nejvíce zkrátit dobu od pořízení snímku nepřátelského území do okamžiku, kdy jej velitelé dostanou na stůl.
Muži v koších neustále kontrolovali pohyb nepřítele v blízkém okolí fronty a mohli tak včas varovat před případným útokem. Zásadní význam měli také pro obsluhy těžkých dalekonosných děl, které hrály stále důležitější roli. Pozorovatel v reálném čase informoval o dopadu střel a kanonýři tak mohli palbu průběžně korigovat.
Francouzi stahují náskok
Kolébku balonového létání Francii zastihlo vypuknutí války v létě 1914 naprosto nepřipravenou. Její vzduchoplavecké oddíly měly ve výzbroji jen naprosto zastaralé prostředky typu Siege, vyvinuté v polovině 80. let 19. století. Tento model měl značná omezení, neboť ho šlo užívat jen za takřka úplného bezvětří. Při silnějším větru se koš velmi houpal a balon trhal za poutací lano. Jedinou francouzskou předností se staly moderní samohybné automobilové navijáky.
Za tuto „krizi“ mohlo zásadní přehodnocení role artilerie, které roku 1911 provedl tamní generální štáb. Došlo k útlumu těžkého dalekonosného dělostřelectva a nejvyšší prioritu dostala přímá střelba z lehčích kanonů. Jejich obsluhy samozřejmě hlášení ze vzduchu k ničemu nepotřebovaly. Postupně se proto rušily polní vzduchoplavecké oddíly i stálé útvary u posádek. Zůstaly jen balony ve velkých pevnostech.
Po vypuknutí války se Francouzi rychle přesvědčili o důležitosti dalekonosných děl, která pro korekci své střelby hlášení pozorovatelů nutně potřebovaly. Vzduchoplavecké oddíly z pevností proto urychleně putovaly na frontu a výrobci aerostatů se snažili dohnat ztracený čas a pokoušeli se dohnat technický náskok německých parsevalů. Pod vedením kapitána Lenoira začala vznikat kopie slavné „jitrnice“, kterou jeho tým na podzim 1914 dokončil pod označením Typ H. Masová produkce byla zahájena už v následujícím roce, ale vývoj dál pokračoval. Albert Caquot už od konce roku 1914 pracoval na balonu, který měl překonat jak domácí Typ H, tak německé parsevaly.
Zkušení pozorovatelé a pozemní obsluhy měli v podstatě jediný požadavek – zamezit velkému napětí lana za větru. Šikmo postavený balon totiž poutací lano velmi napínal, což často vedlo k jeho přetržení nebo k poškození navijáku. Nový Typ L létal téměř vodorovně, měl aerodynamičtější tvar a stabilitu zajišťovaly tři plochy, které se za větru plnily vzduchem. Sériová výroba ale začala až v roce 1915.
Nad zákopy
Když boje na západní i východní frontě koncem roku 1914 zabředly do poziční, zákopové války, důležitost aerostatů ještě vzrostla. Jednotlivé oddíly už se nemusely tak často stěhovat a dlouhodobě sledovaly jim vyhrazený úsek bojiště. Zaujímaly pozice v ideální vzdálenosti 5–6 km od frontové linie. Tam je už bezprostředně neohrožovalo nepřátelské dělostřelectvo, zato pozorovatelé viděli vše, co potřebovali. Výška se ustálila přibližně na 1 000 m. Jednotlivé oddíly působily ve vzdálenosti 20–25 km od sebe, na aktivnějších úsecích fronty bývala hustota vzduchoplavců větší.
V následujících měsících a letech jejich význam rozhodně neklesal, ale objevila se konkurence v podobě pozorovacích letadel. Kromě toho je stále častěji napadaly stíhačky, které pro hořlavým vodíkem plněné balony představovaly smrtelné nebezpečí. Obsluhy navijáků začaly aerostat stahovat vždy, když se z nepřátelské strany fronty začal přibližovat jakýkoliv letoun. Jako velmi důležitá se přitom ukázala kvalita výcviku obsluhy a její sehranost. Válka ve vzduchu tak dostala zcela nový rozměr. Narůstající ztráty muselo nahradit navýšení výroby, díky čemuž německá armáda obdržela v letech 1914–1918 více než 4 000 pozorovacích balonů.
