Úsvit nad temným světadílem aneb Jak se měnil obraz Afriky

K nejrozsáhlejšímu objevování afrického vnitrozemí došlo přibližně ve stejnou dobu, kdy si fotografie začala podmaňovat cestovatelský svět. Patentována byla v Paříži v roce 1839 a jen o dva roky později se do nitra Afriky vypravila slavná a přelomová Livingstonova výprava. Ovšem až o dalších osmdesát let později napomohly černobílé snímky tomu, že tento kontinent přestal být vnímán jako „temný světadíl“.

Stvůry temného kontinentu

Přízvisko temný světadíl přesně vystihovalo „mediální obraz“ afrického kontinentu v civilizovaném světě před vynálezem fotografie. I když vnitrozemí Jižní Ameriky či Austrálie byla již dávno prozkoumána, to africké zůstávalo navzdory geografické blízkosti Evropě dlouho na periferii zájmů objevitelů. Obrovská náhorní plošina se strmými srázy spadajícími kolmo do vod oceánů odrazovala už první mořeplavce, kteří dávali přednost lákavějším a přístupnějším končinám, třeba Indii. I portugalský mořeplavec Vasco da Gama Afriku v roce 1497 nedobyl, ale jen obeplul a tento postoj ke světadílu přetrvával i v průběhu dalších staletí.

Nedostatek skutečných znalostí byl „kompenzován“ bezbřehou fantazií prvních objevitelů a bílá místa na mapách byla jednoduše vyplněna kresbami polomytických či zcela smyšlených zvířat. Legendy o krvelačných monstrech se koneckonců dochovaly dodnes v názvech některých tvorů. Například latinské jméno žirafy camelopardalis vychází z dobové představy o tomto býložravém tvoru. Žirafa byla považována za křížence velblouda a levharta a naši předkové byli přesvědčeni, že musí jít o dravou šelmu.

Zkáza ve jménu adrenalinu

Další cestovatelé, dobrodruzi a především lovci s postupem času zjistili, že africká zvířata na lidi útočí téměř výhradně v sebeobraně. Nicméně pověsti o lidožroutech a krvelačných monstrech lovcům vyhovovaly. Rostla tak jejich cena jako loveckých průvodců a neohrožených hrdinů a líčení africké fauny coby sbírky krvelačných bestií poskytovalo záminku pro vybíjení zvířat. Jak se západní civilizace dál a dál zakusovala do lůna východní Afriky, zanechávala za sebou statisíce mrtvých zvířat. Například výprava maďarského hraběte Teleki von Széka, vášnivého lovce a objevitele jezera Turkana, postřílela během několika dní v průběhu výpravy v roce 1887 na 80 nosorožců a 79 buvolů, které nechala ležet ladem. V roce 1908 pobil správce divoké zvěře v Britské východní Africe a vedoucí výstavby ugandské železnice J. A. Hunter se svými kumpány za jediný den 996 nosorožců!

Právě v tomto okamžiku se do Afriky vydávají první profesionálně fotografující dobrodruhové, jejichž cílem není střelba, ale dokumentace přírody. Mezi nejvýznamnější představitele prvních fotografických průkopníků patří bezesporu Američané Martin a Osa Johnsonovi. V paměti manželů Johnsonových byla ještě čerstvá vzpomínka na to, jak se člověk dokázal rychle „vypořádat“ s ikonou severoamerických prérií – bizonem. Tušili, že ani východoafrické pláně neoplývají nekonečným množstvím zvěře a že je třeba zachytit vše na film dřív, než zvířata zmizí v propasti času.

Na lovu skutečné Afriky

Vynález kinematografie bratří Lumiérů je datován do roku 1896. Už o deset let později se začaly objevovat i první filmy s africkou tematikou. Ty byly ovšem inscenovanou podívanou, kde měli hlavní roli hrdinové s puškou a zvířata v nich byla nebezpečným protivníkem a cennou trofejí. To je třeba případ dánského Lovu lvů z roku 1907, který byl natáčen na ostrově za Kodaní s dvěma přestárlými lvy zakoupenými v Zoo, nebo amerického Lovu velké zvěře v Africe (1909). Druhý snímek byl natočen s dvojníkem prezidenta Theodora Roosevelta a měl obrovský úspěch. Ovšem jen do doby, než se o něm dozvěděl skutečný Roosevelt, který nechal všechny kopie zničit.

Martinův odlišný přístup k natáčení divoké zvěře reprezentuje úryvek z jeho deníku: „Nejsnadnější věcí na světě je postřelit zvíře dalekonosnou puškou z bezpečné vzdálenosti, nebo je uštvat automobilem a při tom filmovat ten vzrušující děj. Nejobtížnější je ale zachytit totéž zvíře v nerušeném stavu, tak, jak žije v přírodě. A to je to nejvýznamnější, čeho lze filmovacím přístrojem dosáhnout…“ Tím však na sebe jako tvůrce ušil bič – práce dokumentaristů, kteří rezignovali na soudobé „filmové triky“, byla strastiplnou a také finančně náročnou a výdělečně nejistou cestou.

Záběry cennější než zlato

Dnes si jen stěží dokážeme představit všechny problémy, se kterými se první filmaři uprostřed divočiny potýkali. Hluk z kamer plašil zvěř, která byla již tak dost vystresována sportovními střelci. Když se filmaři přeci jen dostali blízko ke svému cíli, často jim v tom nejnevhodnějším okamžiku došel film.

Ani v případě, že se vše dobře naexponovalo a odtočilo, nebylo zdaleka vyhráno. Další neméně významnou starost totiž představovalo uchování citlivého materiálu. V obrovském vedru východoafrických savan filmová želatina praskala a film se kroutil. V přílišném vlhku tropických džunglí zase nabobtnával a hrozilo, že unikátní snímky, které byly pořízeny po několikaměsíční námaze, budou ztraceny. Složitá aparatura a těžké stativy ztěžovaly manipulaci v terénu, někdy mohly ale posloužit i jako zbraň. Při jednom z mnoha čekání v čihadlech na Martina zaútočil levhart a život mu zachránil jen masivní stativ, který byl mezi ním a šelmou. Technické komplikace ale nebyly zdaleka jediné překážky, které Martin a jeho žena Osa museli překonat. Stále bylo třeba bojovat s předsudky a omyly, které o afrických zvířatech panovaly mezi evropskou a americkou veřejností.

Boj s předsudky

Horské gorily jsou dnes vnímány jako mírumilovní a ohrožení živočichové, ale na začátku minulého století o nich ve světě panovalo zcela jiné smýšlení. Jako samostatný živočišný druh je lidé znali pouhé čtvrt století, a to pouze z kreslených obrázků a dobrodružných knih, v nichž byly často vyobrazovány jako krvelačná monstra unášející sličné panny. Věrná dokumentace zachycující jejich mírnou povahu zatím neexistovala. Když se Johnsonovi vydali za gorilami, šlo vlastně i o výpravu za prolomením soudobých předsudků.

Horský mlžný les představoval pro fotografy a filmaře hotové peklo – vlhký vzduch, statická elektřina způsobená rozdílem teplot a pralesní šero prakticky znemožňovaly natáčení tehdejší primitivní technikou. Proto Martinovo rozhodnutí vydat se za gorilami do pohoří Virunga v Belgickém Kongu byl velmi troufalý čin. „Zachytit hlas goril do filmu je úkol, nad nímž by ustrnul i sám Sisyfos, kdyby měl tu smůlu a narodil se ve století zvukového filmu,“ napsal Martin ve svém testamentu z výpravy.

Navzdory všem obtížím ovšem přivezli Johnsonovi v roce 1931 historicky první filmové záběry ozvučené přímo v Africe, z nichž o rok později vznikl slavný film Congorilla. A to vše pouhé čtyři roky po té, kdy byl do kin uveden první zvukový film. Martinovi se také podařilo pořídit historicky první fotografie horských goril, které vydal v knize Gorila. Právě v ní veřejně odsuzuje střílení goril a kritizuje jejich pokřivený obraz v médiích. O jak nadčasový čin šlo, dokládá i skutečnost, že hned v roce 1933 se stal kasovním trhákem snímek King Kong, kde je gorila předlohou pro agresivní monstrum demolující New York.

Informační průkopníci

Dnešní autoři cestopisných reportáží o africké přírodě s oblibou citují různé vědecké studie nebo zajímavosti, které lze pohodlně najít v knihách a na internetu. První popularizátoři vědy však žádný takový zdroj k dispozici neměli. V dosud neprobádaných končinách světa byli primárním zdrojem informací právě oni. Jediné, co mohli reflektovat, bylo chování zvířat v konkrétních situacích, které zažili na vlastní kůži.

TIP: Zvířata osmého divu světa – Tanzanský kráter Ngorongoro a jeho obyvatelé

Martin Johnson byl ovšem mistrem tohoto oboru a proslavil se výjimečně citlivým pozorovacím talentem. Vyvrátil kupříkladu dodnes tradovanou pověru o pštrosech strkajících při ohrožení hlavy do písku. Martin píše, že se jedná o nedorozumění způsobené snad tím, že pštros kvůli potravě v travnatých savanách dává hlavu často k zemi, a ta pak není vidět. Pozorováním přímorožců afrických neboli oryxů zase zjistil, že samci často při soubojích ztrácejí jeden roh a že snad právě oni zavdali příčinu ke vzniku legendy o jednorožcích.

Odkaz ukrytý v pixelech

Význam prvních fotografů a filmařů je mnohem větší, než si dnes většina turistů i cestovatelů uvědomuje. Přitom by každý z nás, kdo dnes v Africe nebo i jinde ve světě třímá v rukou digitální zrcadlovku, měl být vděčný fotografickým průkopníkům, kteří dnešní pohodlnou cestu k fotografování zvířat vyšlapali svou pílí. Měli bychom si na ně vzpomenout pokaždé, když si na displeji fotoaparátu prohlížíme pořízený snímek bez starostí, že se nám ho nepodaří vyvolat. Martin a Osa Johnsonovi se zasloužili o změnu vnímání slova „safari“, které dříve symbolizovalo nabubřelá střelecká jatka a po skončení jejich práce se stalo synonymem pro fotografickou výpravu za dobrodružstvím.