Poslední dělový křižník: Peruánský Almirante Grau

Po konci éry bitevních lodí se vedle letadlových nosičů staly největšími loděmi námořnictev křižníky. Ty již byly obvykle vyzbrojeny raketami a měly samostatně napadat hladinová plavidla protivníka, zabezpečovat protiletadlovou obranu či vést útoky na pobřeží. V současnosti již křižníky provozují jen námořnictva USA a Ruska. Teprve nedávno opustil aktivní službu poslední z kategorie dělových křižníků – původně nizozemské plavidlo používané loďstvem jihoamerického Peru. 

Stavba a provoz v Nizozemí 

Nizozemí začalo roku 1939 stavět první ze sedmi nových lehkých křižníků třídy De Zeven Provinciën a stačilo rozestavět také druhý kus. Vypuknutí války a následná okupace však způsobily zpomalení tohoto projektu, ačkoli Německo jevilo o dostavění křižníků zájem. Druhé plavidlo spustili na vodu až v prosinci 1944 ještě pod diktátem Němců, kteří plánovali jeho nasazení v úloze blokádní lodě. Po osvobození Nizozemí získalo název De Ruyter. Pokračovala i stavba první lodě, která dostala jméno De Zeven Provinciën.

Oba křižníky oficiálně vstoupily do služby v roce 1953 a další se už nestavěly, protože bylo zřejmé, že kategorie dělových křižníků zastarává. De Zeven Provinciën prodělal modernizaci, při které dvě z jeho čtyř dělových věží uvolnily místo pro odpalovací zařízení protivzdušných řízených raket RIM-2 Terrier. Kvůli nedostatku financí již stejnou úpravou neprošel De Ruyter, jenž byl roku 1972 vyřazen, a po třech letech jej následoval také De Zeven Provinciën.

Ani jednu loď ale nečekalo rozřezání, protože je zakoupilo námořnictvo Peru. Ze staršího plavidla byly odstraněny rakety Terrier a na jejich místo přišel hangár pro helikoptéru. Křižník obdržel i nové jméno Aguirre, pod nímž sloužil mezi roky 1976 a 2000. Plavidlu De Ruyter dali Peruánci jméno Almirante Grau, zařadili ho do služby v květnu 1973 a přidělili mu úlohu vlajkové lodě flotily. Nabízí se otázka, k čemu tato jihoamerická země, jež se rozhodně nemůže počítat mezi velmoci, potřebovala tak velké lodě. Šlo o prestiž a dozvuky dřívějších námořních závodů států Latinské Ameriky, jež si svého času pořizovaly dokonce i bitevní lodě. 

Výzbroj, pohon a odolnost 

Loď dostala jméno po admirálu Miguelovi Grau Seminariovi (almirante = admirál), nejslavnějším námořním veliteli v historii Peru, který velel mimo jiné v takzvané pacifické válce mezi Peru, Bolívií a Chile (1879–1884). Navzdory koncepční zastaralosti představoval nizozemský křižník stále velice impozantní bojovou platformu. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice věží (dvě přední a dvě zadní), každá se dvěma 152mm kanony Bofors s hlavněmi o délce 53 násobků ráže. Kanony dokázaly střílet kadencí 15 ran za minutu na vzdálenost až 26 km a každý granát vážil 46 kg.

Vedle toho mělo plavidlo silnou protiletadlovou výzbroj, která také pocházela od zbrojovky Bofors a sestávala ze čtyř dvojkanonů ráže 57 mm a osmi 40mm kanonů. Tyto zbraně mohly pálit na vzdušné cíle do vzdálenosti kolem 12 km. Plavidlo, jehož plný výtlak činil přes 12 000 tun, poháněly dvě parní turbíny De Schelde (licenční verze strojů značky Parsons) o výkonu asi 62 500 kW, díky čemuž loď dokázala plout nejvyšší rychlostí 32 uzlů, tedy skoro 60 km/h.

Chránilo ji ocelové pancéřování, které na bočním pásu dosahovalo síly až 76 mm, zatímco na věžích a můstku až 125 mm. V nizozemském námořnictvu sloužilo na lodi 973 mužů, ovšem v Peru se jejich počet snížil o dvacet. Stárnoucí loď prodělala v letech 1985–1988 rozsáhlou modernizaci, kvůli jejímuž provedení odplula tam, kde původně vznikla, tedy do holandského Amsterdamu. Během tohoto procesu s názvem PM-01 (Proyecto de Modernización 01) plnil roli vlajkové lodě křižník Aguirre. 

Almirante Grau

• POSÁDKA: 953 (včetně 49 důstojníků)
• VÝTLAK STANDARDNÍ / PLNÝ: 9 680 / 12 165 t
• DÉLKA × ŠÍŘKA × PONOR: 190,3×17,3×6,7 m
• VÝKON TURBÍN: 62 500 kW
• MAX. RYCHLOST: 32 uzlů
• DOSAH: 7 000 námořních mil při 12 uzlech
• MAX. SÍLA PANCÉŘOVÁNÍ: 125 mm 

Velký projekt modernizace

Modernizace zahrnovala zejména montáž nových senzorů, které pocházely od značek Decca a Singaal (druhá z nich náleží pod nadnárodní společnost Thales). Na nástavbě a stěžních se objevil hladinový vyhledávací radar DA-08, přehledový protivzdušný radar LW-08, navigační radar Decca 1226C a radiolokátory pro řízení palby STIR-24 a WM-25. Křižník získal též dva elektrooptické senzorové systémy LIROD-8. Dále byl nainstalován řídicí a informační systém SEWACO Foresee PE a dvojice systémů elektronického boje – Rapids ESM (zvaný také RAMSES) a CME Scimitar.

Přibyly též tři vrhače klamných cílů od francouzské firmy Matra Defense (dva typu Dagaie a jeden Sagaie) a komunikační zařízení Link Y. Z lodě byly odstraněny 57mm protiletadlové kanony a trupový sonar. V této podobě se Almirante Grau vrátil do peruánského přístavu Callao a znovu nastoupil do služby, ovšem v roce 1993 jej ještě čekala modernizace arzenálu. Na místa čtyř z osmi 40mm kanonů přišly moderní věže OTO Melara Compact, každá se dvěma 40mm kanony, křižník navíc získal i raketovou výzbroj.

TIP: Americké námořnictvo testuje autonomní bojové čluny

Na nástavbě se totiž objevilo celkem osm kontejnerů, jež sloužily k odpalování protilodních řízených střel MBDA Otomat Teseo Mk 2, jejichž dolet činil až 80 km. Poslední změnou byla demontáž radaru LW-08, který vystřídal novější přístroj AN/SPS-6. Čekalo se, že křižník v této podobě zůstane ve službě snad do roku 2010, Peruánci však zjevně měli ke svému vlajkovému plavidlu velice silný vztah, jelikož z něho stáhli vlajku až 26. září 2017. Křižník Almirante Grau putoval do výslužby, čímž definitivně skončila i éra, kdy světovým oceánům vládla děla na impozantních lodích.