Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě (4)

Během srpna 1944 začaly do výzbroje německých ozbrojených sil přicházet těžké tanky PzKpfw VI Ausf. B Tiger II, přezdívané též Königstiger, vyzbrojené obávaným kanonem 8,8cm KwK 43 L/71. V létě 1944 procházely přezbrojováním na nové stroje hned tři těžké oddíly, jako první je pak v boji nasadil 501. prapor disponující dvěma rotami PzKpfw VI Ausf. B.

Nespolehlivé stroje

Pokud ale tigery trpěly vážnými problémy se spolehlivostí, s königstigery byla situace ještě horší – již během 50km dlouhého přesunu na frontu se téměř každý stroj praporu minimálně jednou porouchal. Do boje tak oddíl vstupoval pouze s 11 bojeschopnými obrněnci a hned během prvního útoku u Staszowa čtyři stroje ztratil. Tři z nich padly za oběť 122mm kanonům sovětských IS-2. Do 11. srpna pak musel prapor odepsat 14 nových tanků, z nichž většinu vyřadily poruchy.

Další jednotkou vyzbrojenou větším množstvím tigerů II se stal 503. prapor – tento útvar od června 1944 operoval v Normandii, kde ale přišel prakticky o veškerou techniku, a po stažení do zázemí byl znovu vyzbrojen plným tabulkovým stavem 45 königstigerů. Následně se oddíl přesunul do Maďarska, kde dvě jeho roty 19. října 1944 udeřily na sovětské pozice u Szolnoku a probily se do hloubky 40 km. Většina obrněnců přitom sice utrpěla různě vážná poškození, zničen či opuštěn ale nebyl ani jeden. V pozdějších fázích bojů v Maďarsku se nicméně opět začaly množit poruchy způsobené přetěžováním motorů při dlouhých přesunech a nedostatečným časem věnovaným údržbě. Nejméně osm königstigerů tak musely jejich osádky zničit, aby nepadly do rukou postupujících Sovětů.

Bengálští tygři v Maďarsku 

Během ledna 1945 se německá armáda snažila v rámci operace Konrad prolomit rudoarmějské obklíčení Budapešti. Šlo de facto o trojici samostatných ofenziv (Konrad I, II a III) a účastnily se jich také dva těžké tankové oddíly – 503. (od prosince 1944 operující jako organická součást tankového sboru Feldherrnhalle) a 509. První jmenovaný útvar se do střetů zapojil 1. ledna s pouhou desítkou bojeschopných tanků. Německé obrněné formace se navíc musely potýkat s nedostatečnou podporou pěšáků, což výrazně ztěžovalo nejen boj proti dobře zakopaným rudoarmějcům, ale rovněž překonávání minových polí či záchranu vyřazených tanků.

Pětistý třetí oddíl během první ofenzivy ztratil tři tanky a dalších sedm utrpělo vážná poškození a 11. ledna tak útvaru zbývala poslední trojice pojízdných königstigerů. Na druhou stranu si ale tankisté nárokovali zničení 21 sovětských tanků, 20 protitankových děl, a dokonce i tří letadel. U 509. praporu byla situace výrazně lepší. Po ztrátě prakticky všech tigerů v Polsku během léta 1944 a stažení do zázemí obdržel útvar plný stav 45 königstigerů. Ty pak poprvé zasáhly do boje 18. ledna 1945, kdy všechny obrněnce seřazené do učebnicové klínové formace vyrazily do útoku s cílem obsadit most přes řeku Sárvíz u Szabadbattyánu.

Prapor si během útoku připsal 20 zničených sovětských tanků, rudoarmějci ale stačili most včas vyhodit do povětří. Na konci dne měl 509. prapor již jen 18 pojízdných strojů, o devět dní později pak mohl do boje vyslat pouhé čtyři königstigery. Ty se ovšem vyznamenaly u Pettendu, kde během dvou dní dokázaly zničit 41 sovětských tanků bez jediné vlastní ztráty. 

Labutí píseň

Snahy německých vojsk o zastavení sovětského postupu Maďarskem vyvrcholily operacemi Südwind a Frühlingserwachen. Na čele první ofenzivy vedené 17. února 1945 z jihu Slovenska stál dozbrojený 503. prapor v síle 22 königstigerů, podporovaný těžkým tankovým oddílem SS 501. Němci zde stáli proti téměř 60 000 zakopaných rudoarmějců podporovaných dvěma stovkami tanků a nejméně stovkou protitankových děl, i přesto se ale oba útvary dokázaly obranou probít za cenu bojové ztráty jediného tanku.

Těžký tankový oddíl 503 se tak 19. února zmocnil Bátorových Kosih, zatímco 501. prapor SS asistoval při zničení sovětského opěrného bodu u Kamenína. Dne 25. února se pak podařilo definitivně zlikvidovat sovětské předmostí na Hronu. Jen devět dní po konci operace Südwind se těžký tankový oddíl SS 501 společně s 509. oddílem účastnil i operace Frühlingserwachen. Zatímco esesmani měli tou dobou jen devět provozuschopných tanků, 509. prapor dostal potřebný čas na údržbu a přeskupení a dokázal tak do boje vyslat celých 32 königstigerů.

V následných střetech s Rudou armádou proto hrál hlavní roli druhý jmenovaný útvar a 501. prapor SS se omezil na obranné úkoly a odrážení sovětských protiútoků v okolí Székesfehérváru. U Varpaloty například jediný PzKpfw VI Ausf. B zničil 15 útočících sovětských obrněnců. Těžký tankový oddíl 509 mezitím postupoval v čele německého úderu; 6. března zničila dvojice königstigerů šest IS-2, jen o pár dní později ale prapor padl do léčky samohybných děl ISU-152 nedaleko Seregélyesu. Sovětská palba zničila či vážně poškodila 16 strojů, zbylé dva königstigery ale následně dokázaly všech 24 samohybek vyřadit. 

Poslední bitvy

Konec války v květnu 1945 zastihl těžké tankové oddíly v rozličném stavu. Některé si uchovaly akceschopnost až do posledních dnů konfliktu – například 510. prapor mohl v okamžiku kapitulace nasadit 15 tigerů a těžký tankový oddíl SS 503 ztratil svých posledních sedm obrněnců v ulicích Berlína. Většina zbylých praporů ale v posledních válečných týdnech postupně přišla o prakticky veškeré své stroje a z kdysi hrůzu nahánějících útvarů zůstaly jen malé skupinky několika tanků či dokonce jen jednotlivá vozidla.

Celkem těžké tankové oddíly (včetně útvarů Waffen-SS) během války na všech frontách přišly o 1 715 zničených, opuštěných či neopravitelně poškozených těžkých tanků. Svědectvím jejich palebné síly ale zůstává jejich skóre – celkem si totiž připsaly zhruba 9 850 zničených nepřátelských obrněnců, přičemž velkou většinu tvořily zásahy z východní fronty.