Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)
Těžké tanky si za druhé světové války vydobyly pověst nezničitelných monster likvidujících protivníky kanonem velké ráže na kilometrovou vzdálenost. Částečně si tuto pověst zasloužily. Měly však i své slabé stránky, což platí to i pro sovětský IS-2
Hned první dny operace Barbarossa přinesly německým tankistům šok v podobě sovětského těžkého tanku KV-1. Německé PzKpfw III a PzKpfw IV neměly takřka šanci tento silně pancéřovaný stroj zničit – disponovaly jen 50mm, případně 75mm krátkohlavňovým kanonem. Na řadu proto přišly improvizace v podobě stíhačů tanků. Vznikly montáží výkonných protitankových děl na různé dostupné podvozky. Teprve během zimy 1942–1943 na frontu dorazily PzKpfw VI Tiger, jejichž kanón ráže 88mm už pancíř tanku KV-1 probil.
Jak ulovit Tigera?
Nezaháleli však ani Sověti. Ti nejdřív zařadili do výzbroje vylepšené KV-1S, po nichž nastoupily KV-85 s kanónem ráže 85mm – ani ty se však nemohly plně měřit s Tigery. Počátkem září 1943 začaly brány sovětských závodů opouštět nové stroje IS-1 (IS jako Iosif Stalin) se stejným dělem, které používal KV-85. Velení Rudé armády požadovalo ještě instalaci 122mm kanonu, odvozeného od tažného M1931/37 (A-19), který se v bitvě u Kurska velmi osvědčil. Jeho maximální dostřel dosahoval 15 km, svým 25kg průbojným granátem prorazil na 1 500 m kolmou 15cm ocelovou desku.
Konstruktéři tuto zbraň urychleně upravili tak, aby se dala namontovat do věže tanku IS-1. Sovětské vrchní velení (Ставка) však požadovalo univerzální tank, který by dokázal nejen ničit Tigery, ale rovněž prorážet opevněná obranná postavení a poradit si i s pěchotou nepřítele. Šlo tedy o poněkud odlišnou filozofii nasazení, než jakou vyznávali Němci, kteří kladli hlavní důraz na protitankový boj. Návrh nového těžkého tanku schválil samotný Stalin 31. října 1943, výrobu vedl šéfkonstruktér Nikolaj Šašmurin.
První exemplář vznikl už 12. listopadu – kanon konstruktéři instalovali do upravené věže IS-1, kvůli silnému zpětnému rázu mu přidali úsťovou brzdu. Prototyp dostal označení Objekt 240. Zkušebních střeleb se zúčastnil i člen Státního výboru obrany maršál Kliment Vorošilov, kterého málem zasáhly kusy roztržené úsťové brzdy. I přes tuto nehodu prošel stroj testy na výbornou, jen brzda se vyměnila za typ obvyklý u německých tankových kanonů.
Při zkouškách 122mm granát zasáhl na 1 500 m ukořistěný Panther, prošel boční stěnou věže a zcela odtrhl protější stěnu. Velení takové výsledky nadchly a v prosinci 1943 v Kirovském závodě v Čeljabinsku začala sériová výroba. Ještě do konce roku armáda převzala prvních 35 strojů s označením IS-122. Přejmenování IS-122 na mnohem známější IS-2 nastalo po menších úpravách stroje v březnu 1944.
Odolný, ale pomalý
Korba stroje se takřka shodovala s IS-1, jediný rozdíl spočíval v kanónu a jeho uchycení na čelní stěně věže. Tank měl jednoduchou konstrukci a velké výrobní tolerance, což usnadňovalo masovou výrobu v závodech s dělníky bez velké kvalifikace. Pohon zajišťoval naftový vznětový motor V-2-IS o výkonu 447 kW. Podvozek tvořilo na každé straně šest dvojitých pojezdových kol s vnitřním tlumením a odpružením torzními tyčemi. Čelní stěna podvozkové vany měla sílu 100 mm, zkosená deska nad ní 60 mm a čelní stěna před řidičem dokonce 120 mm.
Ačkoliv se muselo nastupovat věží, řidič mohl opustit vozidlo i poklopem v podlaze. V přední části korby se nacházela elektricky poháněná odlévaná věž vejčitého tvaru. Všechny stěny věže dosahovaly síly 100 mm, její strop 30 mm. V přední části korby se nacházel napevno lafetovaný 7,62mm kulomet DTM, který dokázal pálit jen nepřesně v ose vozidla. Druhý kulomet stejného typu se nalézal ve střelišti v pravé půli zadní stěny a třetí kulomet s sebou vozila osádka volně uložený v trupu. Zásoba munice činila pouhých 28 dělených granátů – osm protipancéřových a 20 tříštivotrhavých.
Z levé strany věže vyčnívala velitelská kopule s poklopem. K pravé straně této kopule konstruktéři umístili druhý poklop určený pro nakládání munice. Některé IS-2 už opouštěly výrobní závody s 12,7mm protiletadlovým kulometem DŠK. Osádku tanku tvořil řidič, velitel, střelec a nabíječ, kromě řidiče seděli všichni ve věži. Velitel mohl tank bránit palbou ze zadního kulometu. Za věží měla své místo převodovka a silný motor, se kterým dokázal 46 tun těžký tank vyvinout na silnici maximální rychlost 37 km/h.
Motorový prostor od zbytku interiéru dělila přepážka se servis ním otvorem pro nejnutnější opravy. Po stranách tank vezl sudy s dodatečnou zásobou paliva, na každém boku dva. Při delších přesunech či během přepravy po železnici se věž tanku otáčela k zádi a hlaveň se pokládala na podpěru, aby při jízdě zbytečně nevibrovala a tím se neničila.
