Martin Couney: Zachránce nedonošených dětí

V letech 1933–1934 se americké Chicago stalo dějištěm světové výstavy – mezinárodního veletrhu nebývalých rozměrů, který přitáhl zájemce o poslední výkřiky průmyslu či kultury z celé zeměkoule. Shodou okolností právě v té době vyrostla nedaleko jeho hlavních kulis budova, jež se svým kuriózním účelem mohla směle měřit s atrakcemi monstrózní akce. S fasádou v barvách americké trikolóry sice na první pohled připomínala standardní muzeum a v interiéru skutečně stály obdélníkové vitríny s exponáty, ovšem jejich obsah už zdaleka nepatřil do kategorie „běžné“.

Uvnitř skleněných stěn se totiž nenacházely historické artefakty, ale něco daleko cennějšího: novorozenci, kteří přišli na svět předčasně, a namísto v kolébce tak své první dny na tomto světě trávili v inkubátorech. Ty se tehdy v porodnictví používaly teprve krátce, a není tedy divu, že se našlo množství zvědavců ochotných zaplatit požadovaných 25 centů, aby si takový unikát mohli prohlédnout na vlastní oči.

Inkubátorový lékař

Děti umístěné v chicagském zařízení byly tak drobné, že se na ně nedalo sehnat oblečení v konvenčních velikostech, a zdravotní sestry je proto oblékaly do oděvů určených pro panenky. Kromě šesti ošetřovatelek zaměstnávalo prazvláštní muzeum ještě dvě kojné, přičemž na jejich práci dohlížela dvojice lékařů: chicagský pediatr Julius Hess a porodník Martin Couney. Oba jsou dnes považovaní za pionýry v oboru neonatologie, druhý jmenovaný si dokonce vysloužil přezdívku „inkubátorový lékař“.

Zavalitý šedesátník s knírkem a prořídlými šedivými vlasy se pohyboval charakteristicky shrbený, což žertem přičítal celoživotnímu ohýbání nad dětmi. Ale nikdy nelitoval: Už v té době jej mnozí zoufalí rodiče považovali za anděla v bílém plášti, jenž dal šanci na život jejich předčasně narozeným synům a dcerám. Ještě nedávno by je lékaři odepsali coby příliš slabé, v roce 1934 už se ale medicína dívala na nedonošené děti jinak. Velkou zásluhu na tom měl právě Couney: V červenci téhož roku uspořádal oslavu „návratu domů“ pro celkem jednačtyřicet z 58 dětí, které se díky jeho péči mohly vrátit ke svým matkám. Událost tehdy živě vysílal rozhlas a dozvědělo se o ní i celé výstaviště.

Záhadný přistěhovalec

Paradoxní přitom je, že Martin Arthur Couney, který se narodil jako Michael Cohen v pruském, dnes polském Krotoszyně, zřejmě nikdy nezískal lékařský titul. Mnohé události z jeho života obestírají nejasnosti – jeho životopis uvádí, že studoval medicínu v německém Lipsku a Berlíně, současní badatelé ale nenašli žádný důkaz o tom, že by něco takového učinil. V archivu národní lékařské knihovny se nenachází kopie jeho závěrečné práce, která v Německu představuje podmínku k získání atestace. Nehledě na fakt, že v roce 1888 emigroval do Spojených států. V té době mu však bylo pouhých devatenáct let, tedy příliš málo na to, aby měl za sebou univerzitní studia.

Couney tvrdil, že praxi v novorozenecké péči získával pod vedením Pierra-Constanta Budina, jednoho z raných badatelů v oboru neonatologického lékařství. Francouzský odborník se proslavil například studiem pupečníkové krve nebo přínosů kojení a zásadně přispěl ke snížení novorozenecké úmrtnosti ve Francii – je však sporné, zda se s Couneym vůbec někdy setkal. Příležitost vzájemného kontaktu se nejpravděpodobněji naskytla jen krátce, a to v roce 1896 v Berlíně, kde se toho roku konala velká průmyslová výstava.

Budin zde prezentoval svůj koncept „dětské líhně“, jakéhosi primitivního inkubátoru, a sedmadvacetiletý Couney tu shodou okolností působil jako asistent. Osvědčil se však natolik, že jej pořadatel výstavy Samuel Schenkein pozval i na následující ročník konaný v Londýně, kde byly rovněž k vidění první prototypy inkubátorů. 

Akce se zúčastnili i redaktoři prestižního vědeckého magazínu Lancet, který následně otiskl pochvalný článek propagující jejich využívání. V hlavě zvídavého Couneyho se tou dobou zrodil plán: Na příští rok se v Omaze chystala další ze světových výstav, ale Spojené státy inkubátor zatím ještě neviděly – Couneymu se tak naskytla ideální příležitost velkolepé premiéry. Záhy již po celé zemi úspěšně provozoval několik tzv. Infantorií, především u příležitosti různých výstav a veletrhů; například to v Atlantic City založené roku 1903 fungovalo celých 38 let. 

Brandy pro kojence

Bez ohledu na otazníky vznášející se kolem jeho lékařských studií si Couney dokázal získat respekt kolegů a odborníků ve „svém“ oboru – díky tomu, že disponoval množstvím jinak jen málo dostupných inkubátorů, k němu pediatři z širokého okolí posílali nedonošené děti ze svých okrsků. Přijímal všechny pacienty bez ohledu na sociální zázemí, aniž by si od jejich rodičů účtoval poplatky. Finance na provoz svých zařízení (kromě toho chicagského fungovalo hned několik dalších, nejslavnější na newyorském Coney Islandu) získával prostřednictvím vstupného od široké veřejnosti.

Ke vstupu do budovy lákaly mimo jiné ošetřovatelky, jež na Couneyho přímou výzvu čas od času vyšly před vchod s některým z kojenců v náručí. Kontroverzní metoda, za niž si vysloužil kritiku mimo jiné od newyorské Společnosti pro prevenci krutosti vůči dětem, která jej obviňovala z vykořisťování, fungovala: vstupenky vynášely tolik, že pokryly nemalé náklady na provoz. Péče o jedno dítě v inkubátoru vyšla na patnáct dolarů denně, v dnešním kurzu sedmadvacetkrát tolik (v přepočtu více než osm tisíc korun). A jen výstavba samotné budovy stála v dnešních číslech více než dvacet milionů dolarů; přesto za svou více než půl století trvající kariéru Couney pečoval odhadem o 8 000 dětí, z nichž zhruba 6 500 zachránil.

Dobová svědectví hovoří o tom, že sestavil vysoce kvalifikovaný tým lékařů a sester, jenž zajistil nejlepší péči, jaká byla v té době v Americe k dispozici. Infantoria proslula striktním dodržováním hygienických pravidel a pro kojné platila přísná omezení, co se týče stravy: Nesměly kouřit, pít alkohol či konzumovat nezdravé potraviny, což mělo zajistit stálou kvalitu mateřského mléka. Každé dítě bylo po přijetí nejprve vykoupáno ve vlažné vodě, a pokud bylo schopné polykat standardním způsobem, dostalo loknout malé dávky brandy.

Nepřetržitá péče

Zdravotní sestry bydlely přímo v budově, aby mohly o malé svěřence pečovat čtyřiadvacet hodin denně. Jednou z nich byla i jistá Annabelle Maye, s níž se Couney v roce 1903 oženil. O čtyři roky později porodila dcerku, která přišla na svět celých šest týdnů před termínem. Nedonošená Hildegarda vážila při narození pouze 1,36 kilogramu, inkubátor jí však zachránil život.

Každý inkubátor v Couneyově Infantoriu měřil asi 1,5 metru na výšku a měl ocelovou konstrukci se skleněnou přední stěnou. Teplý vzduch uvnitř zajišťovaly kotle s vroucí vodou, z nichž vedlo potrubí umístěné pod jednotlivými kójemi, přičemž přesnou teplotu, zhruba odpovídající té nitroděložní, regulovaly ještě termostaty. Kvůli obavě o zavlečení nečistot do inkubátoru se cirkulující vzduch nejprve filtroval přes gázu namočenou v antiseptickém roztoku.

Trvalo ale ještě řadu let, než se inkubátory staly standardní součástí nemocniční výbavy. V roce 1943 mohl Arthur Couney svá zařízení uzavřít, neboť již nebyla potřeba. Inkubátory, které v nich používal, našly využití v okolních nemocnicích. Zemřel o sedm let později ve věku osmdesáti let.