K smrti znudění princové: Jak trávili čas mladí následníci trůnu?
Měli se stát budoucností monarchie, jenže jejich otcové a matky jim většinou nedali k vládě ani přičichnout. Následníci trůnu tak trávili čas popíjením, milostnými dobrodružstvími a hazardními hrami…
Ve dvě hodiny v noci se z jedné petrohradské luxusní restaurace ozývá lomoz a křik. Policie se marně snaží podnapilou společnost uklidnit. Jeden z hulákajících opilců se chystá po policejním prefektovi hodit mísu s kaviárem. Muži v uniformách brání svého nadřízeného, zatímco silně společensky unavení pánové se chápou svých kordů. Vypadá to na pořádnou bitku. Kdo to v pozdních hodinách tak bezohledně ruší noční klid? Nikdo menší než výkvět ruské aristokracie v čele s carevičem Mikulášem. Svým nezřízeným životem nepředstavoval mezi následníky trůnu přelomu 19. a 20. století žádnou výjimku. Podobně žili i další evropští princové. Jejich skandály plnily přední stránky novin a stávaly se předmětem drbů. Kteří dědicové trůnu by se mohli ucházet o titul největšího zhýralce roku?
Líní budižkničemové
Britská královna Viktorie vůči svému synovi Albertu Eduardovi zvanému Bertie nikdy nešetřila kritikou. „Absolutně se nehodí stát se jednoho dne králem,“ nechala se například slyšet. Možná proto vládla více než 63 let a následník trůnu si na korunu musel počkat dlouhá čtyři desetiletí! Nelichotivým způsobem se o svých synech vyjadřovali i další evropští panovníci. Například černohorský král Nikola I. označil svého syna prince Danila za lenocha. Když se ekonomický poradce hrabě Sergej Witte odvážil ruského cara Alexandra III. zeptat, zda nenadešel čas k zasvěcení careviče do státních záležitostí, vládce se ho udiveně zeptal: „Povězte mi, už jste někdy s jeho císařskou výsostí, velkoknížetem carevičem mluvil?“ Hrabě přiznal, že měl tu čest. „Tak mi neříkejte, že jste si nikdy nevšiml toho, jaký je velkokníže hlupák!“
Královští rodiče sledovali, jak jejich potomci tráví čas pitkami, hraním hazardních her a oddáváním se tělesným rozkoším, a proto se třásli hrůzou při pomyšlení, že by měli jednoho dne předat korunním princům trůn. Jenže sami na rozmařilém životě svých potomků nesli vinu! Již od útlého věku se dědicové trůnu účastnili důkladného vzdělávacího programu. Učili se cizím jazykům, dějinám, diplomacii i základům přírodních věd. Jen co dospěli, jejich výuka skončila a mnozí z nich očekávali, že nyní je jejich otec či matka zasvětí do vládních záležitostí.
Ovšem většina panovníků nechtěla svěřit svým potomků jediný důležitý dokument či funkci. Vymlouvali se na jejich nevyzrálost, pravděpodobně se však obávali, že by jim mladí princové příliš mluvili do vládnutí, dokonce že by je předčasně připravili o trůn. A tak svým následníkům přenechávali pouze reprezentativní úkoly, jako navštěvování svateb, pohřbů a korunovací cizích panovníků či provozování charity. Čím tedy měli princové zaplnit svůj čas? Ocitli se v obležení dvořanů, kteří je vodili na zábavy, lichotili jim a dohazovali jim milenky. Z mnohých následníků se tak stali namyšlení floutkové!
Nenapravitelní sukničkáři
Britská královská rodina se svými věrnými si vychutnává slavnostní večeři. Princ Albert Eduard si zálibně prohlíží jednu z dvorních dam. „Mohu vás navštívit ve vašem pokoji?“ obrátí se na ni s otázkou. Žena mu dá svolení, ačkoliv ji jeho dotaz vyděsil. Dobře ví, o co následníkovi trůnu jde! Rychle přemýšlí, jak by ho mohla zdvořile odmítnout. Ve své ložnici se obleče do svých nejnádhernějších šatů a ozdobí se nejdražšími šperky. Takto ustrojena přivítá dychtivého prince. Bertie se nad jejím vzhledem pozastaví: „Bylo opravdu nutné se takto obléknout na čistě soukromou konverzaci?“ Odpoví mu s vážným výrazem ve tváři: „Když mi vaše královská výsost prokázala tu čest a navštívila mě, je přece samozřejmé, že si obléknu šaty, které se pro takovou událost hodí.“ Princ pochopí její narážku a se zamumláním dobré noci se vzdálí. Dotyčná dáma tak svou dobrou pověst uhájila! Většina žen však princovým svodům s radostí podlehla.
Bertie dobýval ženy svobodné i vdané, urozené i prosté, Britky i cizinky. Velkou vybíravostí v tomto ohledu netrpěl. Vše prý začalo, když roku 1855 ve svých čtrnácti letech navštívil s rodiči Paříž. Zatímco na britském královském dvoře vládla přísná morálka, v Paříži se princ setkal s poněkud volnějšími mravy. Ženy tam nosily hluboké výstřihy, které přitahovaly pozornost pubertálního mladíčka. Od té chvíle ženským půvabům zcela propadl.
To samé platí i o dalších princích. Budoucí car Mikuláš II. vyhledával společnost baletek, četnými milostnými aférami proslul také rakouský korunní princ Rudolf. Holandský následník trůnu Vilém přišel do Paříže se svou milenkou hraběnkou Mathildou van Limburg Stirum. S tou se chtěl původně oženit, avšak jeho otec král Vilém III. se postavil proti. Roli prý mohla hrát i skutečnost, že záletný panovník měl pletky s Mathildinou matkou a hrozilo, že by se princ oženil s nevlastní sestrou. Následník trůnu tedy na protest uprchl do Paříže. Tam však jeho láska brzy vzala za své a on našel útěchu v náručí četných milenek.
Hluční opilci
Následníci trůnu také milovali večírky a alkoholem se snažili zaplnit prázdnotu ve svém nitru. Někdy se však jejich bujaré večírky zvrtly v mezinárodní skandál. Carevič Mikuláš jednoho dne popíjel se svými přáteli a milenkou v luxusním petrohradském podniku. Kolem druhé hodiny ráno se je hostinský odvážil poníženě poprosit, zda by neukončili svou oslavu, že by rád restauraci zavřel. Avšak panstvo ho jen odbylo, ať si hledí svého, a veselilo se dál. Hluk linoucí se z budovy přilákal strážníka na obchůzce. Ten nepoznal následníka trůnu ani nikoho z urozených pánů, a tak je požádal, aby večírek okamžitě ukončili a nerušili dál noční klid.
„Ale pane strážníku, nebuďte tak přísný. Nechte nás ještě chvíli oslavovat,“ přátelsky vyzval značně ovíněný Mikuláš muže v uniformě. „To nejde. Předpisy se musí dodržovat,“ vrtěl hlavou policista. To už se na něj vrhli alkoholem posilnění šlechtici. Dal se proto raději na ústup, avšak ihned poté zamířil na policejní prefekturu, kde incident nahlásil. Prefekt městské policie vzápětí na místo dorazil s posilami. Vedoucí policie následníka trůnu poznal. Věděl, že ho čekají pořádné nepříjemnosti!
Pokoušel se careviči mírně domlouvat, jenže opilec mu nepopřál sluchu. Mikuláš dokonce popadl mísu s kaviárem a chtěl ji po policejním prefektovi hodit. Policisté se pokoušeli svého nadřízeného bránit. Panští synkové tasili své kordy a rozzuřený následník trůnu se sápal po veliteli zásahu. Nejhoršímu naštěstí zabránila Mikulášova milenka, která se mezi oba muže vrhla. O tomto incidentu si brzy vyprávěl nejen celý Petrohrad a Rusko, ale historku s potěšením líčili také zahraniční diplomaté. Od nich se o carevičově flámování dozvěděla prakticky celá tehdejší Evropa! To vskutku na ruskou monarchii nevrhalo to nejlepší světlo…
Vášniví hráči
Britský následník trůnu Albert Eduard si umí užívat života. Pro jeho schopnost pořádně to roztočit se mu dokonce přezdívá „princ večírků“. Kromě alkoholu a ženám propadne podobně jako ostatní dědicové trůnu hazardu. Za jeden večer dokáže utratit obrovské sumy. Jeho matka královna Viktorie přitom dál stříhá staré noviny na čtverce, aby ušetřila za toaletní papír! Bertie však vypadá jako pouhý břídil vedle jiného evropského následníka trůnu, holandského prince Viléma. Jeho život stále více připomíná tragédii…
Vilém již odmalička trpí nenávistí, která panuje mezi jeho královskými rodiči Vilémem III. a jeho ženou Žofií. Matka se mu však postará o dobré vzdělání a chvíli to vypadá, že se princ stane novou nadějí holandského království. Na rozdíl od jiných monarchů by na něj jeho otec velmi rád přenesl co nejvíce svých vladařských povinností. Jenže princ o to, jak se zdá, vůbec nestojí. Proč? S otcem má velmi složitý vztah a poslední ránu mu zřejmě zasadí skutečnost, že Vilém III. mu nedovolí oženit se s jeho velkou láskou, výše zmiňovanou hraběnkou van Limburg Stirum. Proto princ se svou milenkou uprchne do Paříže.
Zde se velmi rychle promění v bezduchého konzumenta rozkoší. Věnuje se také hazardním hrám. Pařížané ho znají pod posměšným přízviskem princ de citron – jedná se o narážku na jeho oficiální titul princ d'Oranje. Ještě většímu hýření propadne Vilém po smrti své matky Žofie v roce 1877. Tehdy prohraje a prohýří veškerý svůj majetek. O dva roky později v pouhých devětatřiceti letech umírá.
Oficiálně se mluví o náhlém zápalu plic či „úplném vyčerpání“, mezi lidmi však kolují pověsti, že zemřel při souboji. Každopádně osud prince oranžského křiklavě vypovídá o neutěšených rodinných poměrech, které vládly v 19. století v evropských panovnických dynastiích…
