Empedoklés: Muž, který se vrhl do sopky, aby se stal nesmrtelným
Přestože Empedoklés výrazně přispěl k rozvoji filozofie a přírodních věd, proslavila ho hlavně jeho bizarní smrt. Jaký byl jeden z nejslavnějších sicilských rodáků?
Empedoklés, filozof předsokratického období, básník, propagátor vegetariánství, veřejný činitel a politik… O jeho životě se ví jen málo. A o jeho dětství a dospívání ještě méně.
Narodil se roku 490 před naším letopočtem do významné rodiny v sicilském městě Akragantu (dnešním Agrigentu). Ostrov byl tehdy řeckou kolonií a v době před Empedoklovým narozením v tomto poměrně dosti významném městě vládl tyran Thrasydeus. Tyranie, tedy uzurpování moci jedincem, stála v ostrém protikladu k principům demokratické společnosti. S tímto nebezpečným odchýlením se od zavedené a prověřené normy bylo nutné skoncovat. Postavit se proti tyranovi! To také udělal Empedoklův otec, který pomáhal Thrasydea svrhnout.
Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu, a tak i Empedoklés později svrhl agrigentskou oligarchickou vládu. Demokracie a rovnost pro něj byly nejvyšším zákonem. Přestože pocházel z bohaté rodiny, vždy se zastával chudých. Soucit sehrával v jeho životě významnou roli. Empedoklés věřil v sílu lásky a milosrdenství a snažil se dobrými skutky pomáhat ostatním a zlepšovat tak společnost, v níž žil.
Občan, politik a vědec
Pohrdal majetkem, ale údajně si užíval krásné a nápadné oblečení. Hodně cestoval, do jižní Itálie, do Atén a snad ještě dál na východ. Navzdory své kritice vládnoucí aristokracie v Akragantu, při níž si nebral servítky, byl oblíbeným politikem. Prosazoval demokracii a rovnost všech. Svou politickou kariéru zahájil trestním řízením proti dvěma státním úředníkům, kteří se vůči cizincům chovali arogantně, tyransky, a tedy nedemokraticky. Pro Empedokla byli zkrátka nežádoucí. Jeho popularita rostla, obyčejní lidé ho milovali. Dokonce mu nabídli, aby v Akragantu vládl. On samozřejmě odmítl. Povinnosti správce a vládce? To nebylo nic pro něj.
Byl skvělým řečníkem, ale raději se věnoval jiným věcem. Rozsah jeho znalostí omezovaly jen limity tehdejšího vědění. Například v oblasti medicíny patřil k naprosté špičce a jeho schopnosti někteří dokonce považovali za magii. Tomu se Empedoklés ani moc nebránil, dokonce podobné výmysly podporoval. Sám o sobě tvrdil, že má božské schopnosti. S genialitou zřejmě přichází i jistá forma exhibicionismu a sebevědomí hraničícího s nekritickou samolibostí…
Stát se bohem
Ale dost už o jeho životě. Jak to bylo s onou tajemstvím obestřenou smrtí? Prošedivělý muž v jednoduché říze stoupá k vrcholu Etny. Sandály se mu boří do sopečného prachu, slunce stojící vysoko na obloze ho nemilosrdně spaluje svými paprsky. Ale on se nevzdává a vytrvale postupuje vpřed, ke svému cíli, ke svému konci. Už se přiblížil až ke kráteru. Stoupá z něj dým a zakrývá mu pohled na oblohu. Opírá se o svou hůl a zhluboka dýchá. Cesta na vrchol byla náročná, ale on ví, že byla jeho poslední.
Namísto únavy ho zalévá slastný pocit překonání sama sebe. Pozoruje svět pod sebou. Chtěl by se naposledy rozhlédnout po tom, co opouští, ale cáry dýmu to nedovolují. Neuvidí nic, co by ho mohlo odradit od jeho velkého záměru. „Teď přestanu být člověkem, zbavím se těla a osvobodím svou duši, stanu se bohem!“ Usměje se, hůl odhodí do prachu a bez sebemenšího zaváhání vykročí do prázdna před sebou. Jeho tělo se řítí do útrob sopky.
Podle Aristotela zemřel v šedesáti letech. Jiné zdroje mu však připisují dlouhověkost, údajně se dožil celých sto devíti let. Konec jeho života je každopádně jednou velkou záhadou. Dva a půl tisíce let po jeho smrti máme co do činění spíše s legendou. A podle ní Empedoklés vystoupal na sopku Etnu a vrhl se do útrob jejího kráteru. Proč? Chtěl dokázat, že pro něj smrt neexistuje a je vlastně nesmrtelný. Snad věřil, že se poté, co jeho tělo pohltí plameny, vrátí na zem v božské podobě.
Právo zničit sám sebe
Horatius se o Empedoklově smrti zmiňuje ve svém díle Ars Poetica. „Skutečný básník má právo zničit sám sebe,“ napsal o něm a vůbec nepochyboval o způsobu jeho sebevraždy. Sicilskému filozofovi vyjádřil svůj obdiv a přiznal mu právo na jakkoliv velkolepý závěr života.
Kromě již legendárního skoku se ale v souvislosti s Empedoklovou smrtí mluvilo i o utonutí, pádu z kočáru nebo oběšení. Empedoklés zmizel jako člověk a nezjevil se jako bůh, jak si to představoval. Nesmrtelným ale zůstal – pro historii. Možná právě pro jeho názory na smrt se o jeho činu dodnes tolik mluví.
