Když přišli Tataři: Strach, zkáza a legenda o záchraně Moravy
Ve 13. století se Evropa ocitla pod tlakem neznámé síly z východu – mongolská vojska vtrhla do Polska, Uher i na Moravu a zanechala za sebou zkázu i legendy, které přetrvaly dodnes.
Bylo to počátkem 13. století, kdy pod vládou Čingischána vznikla říše vybudovaná z mongolských etnik pocházejících ze zdejších stepních oblastí. Měla silnou armádu, která nezávisela na kmenových a rodinných vazbách. Nejprve získala území Asie a východní Evropy, včetně severní oblasti dnešní Číny. Postupně rostla a v době největšího rozmachu měla Mongolská říše asi 100 milionů lidí a zahrnovala velké části Číny, Korey, Persie, Gruzie, Arménie, Bulharska, Rusi a Uher.
Nepoznaná brutalita
Zprávy o tom, co se na východě děje, děsily. Především vojenské chování dobyvačných Mongolů se zcela lišilo od tehdejších zvyklostí. Bitvy a boje v Evropě měly zcela jiný průběh. Mongolové, kterým se říkalo Tataři, navíc vypadali jinak než Evropané a stejně tak se i chovali. Při svých vojenských taženích a bitvách se nezabývali složitým obléháním měst. S nikým se nijak nesnažili vyjednávat. Jezdili bleskurychle na malých koních, dorazili na dané místo, vše vyplenili a stejně rychle odjížděli dál. Obtížně se hodnotí, o co jim vlastně šlo. O jejich brutalitě se povídaly legendy a popisy jejich vpádů do Evropy zaznamenaly prameny středoevropské, arabské i perské.
Netrvalo dlouho a opojeni svými úspěchy se rozhodli Mongolové získat také evropské země. Na tažení se vypravili roku 1220. O rok později už porazili gruzínské vojsko. Poté, co navázali spojenectví s Benátkami a tím obnovili tzv. hedvábnou stezku mířící z Asie do Evropy, pokračovali ve svém tažení. Tentokráte zacílili na Krym a v květnu roku 1223 drtivě porazili ruská knížata na řece Kalce.
Další tažení, ke kterému ale došlo už po smrti panovníka Čingischána, směřovalo za Ural – na dnešní území Ukrajiny. A dál sčítali úspěchy. Tak se roku 1241 dostali až do střední Evropy. Táhli ve dvou směrech: jeden do Polska a Slezska, odtud pak přes Moravu do Uher a Rakous. Druhý pak do Sedmihradska a Uher.
Dvě velké bitvy z těch mnoha se zapsaly do historie obzvláště katastrofálním výsledkem. Spojená křesťanská vojska utrpěla obrovskou porážku. Obě se odehrály v dubnu roku 1241: jedna u Lehnice ve Slezsku a druhá pak u Muhi v Uhrách. Cesta do Evropy se Mongolům otevřela. Zabrali řadu slezských měst, mimo jiné i Krakov. Bitvy uherské se účastnili vedle Poláků, Slezanů a Valachů i Češi. Mongolská taktika boje byla tak překvapivá, jejich rychlost na tehdejší poměry tak závratná, že jim nemohli vzdorovat. Jejich skvěle strategicky naplánovaná tažení zastihla evropské panovníky zcela nepřipravené. Dlouho se také země ležící v relativním bezpečí tvářily, jako že se jich to netýká. To vše hrálo Mongolům do karet.
Strach za Dunajem
Už první zprávy, které pronikly do tehdejších českých zemí vzbuzovaly oprávněný strach. Lidé se chránili tak, jak to středověcí lidé uměli: postili se a organizovali prosebná procesí. Pražský hrad se dočkal lepšího opevnění a tehdejší panovník Václav I. zahájil přípravy k obraně a ochraně země. Nebezpečí se ale blížilo. Když padla polská Vratislav, došlo všem, že už stojí za pomyslnými dveřmi.
Václav I. se ještě snažil svému švagrovi, velkopolskému knížeti Jindřichu II. Pobožnému, dojet na pomoc, ale nestihl to. Jeho cesta z Prahy přes Sadskou a Dvůr Králové se protáhla a Jindřich nechtěl vyčkávat. Václav tak na místo přijel o den pozdě. Bitva na Lehnici se odehrála 9. dubna 1241 a dopadla hrozivě. Jindřich II. v boji padl.
Ve své zprávě o Tatarech z dubnu 1241 sám Václav I. napsal: „Jindřich II. Pobožný se s nimi sám utkal, bez naší vůle a požehnání, pročež byl bídně zabit. My jsme se pak vrátili s vojskem z Polska a hodlali jsme další den důstojně pomstít knížete s Boží pomocí… Tataři zamířili na Moravu do naší země, kde nám bez ustání způsobují velké a nesnesitelné ztráty, od největších po nejmenší, na ženách i dětech, ničí vznešené kláštery a zabíjejí velké množství mnichů.“ Mongolské oddíly se totiž takticky Václavovu vojsku vyhnuly a pokusily se dostat do Čech přes Kladsko. Královo vojsko je však donutilo k ústupu. Nebezpečí tím ovšem nezažehnalo.
Mongolové táhli na Míšeň. Václav se chystal na pomoc, ale po cestě se dozvěděl, že problém se mezitím přesunul na území Moravy. Nájezdníci postupovali ze Slezska do Uher. Přes Moravu pak přejížděla mongolská vojska necelé dva týdny. Začalo to vpádem na Opavsko. Město sice nedobyli, ale škody přesto napáchali hrozivé. Přesunuli se k Olomouci, kterou obléhali. Padl jim do rukou nedaleký klášter Hradiště. Ještě než Václav stačil vést vojenské tažení na Moravu, Mongolové už se nacházeli za hranicemi. Přesto se tehdy českému králi podařil husarský kousek: spolu s německými spojenci zabránili postupu Mongolů k Vídni.
Evropská obrana
Riziko, že cílem mongolských tažení se stanou další země a města, neustávalo. Jistot ubývalo a prodlení, během něhož se panovníci nedokázali dohodnout na společném postupu, vše jen zhoršovalo. I z tohoto důvodu bylo třeba konat. Německá knížata proto iniciovala sněm v Mersburku a mimo jiné se dohodla, že vyhlásí proti Tatarům křížové tažení. Ovšem od nápadu k výsledku vedla daleká cesta. K ničemu takovému nakonec nedošlo. Mongolové v Uhrách rychle postupovali a zemi hrozilo nebezpečí ze čtyř stran. V červnu 1241 už se Mongolové roztahovali v Rakousích.
Král Václav I. měl nejen odvahu, ale také si uvědomoval, že postupovat se a bránit musejí země společně. Inicioval další vyjednávání a podařilo se mu získat podporu při tažení na Moravu a přípravu k postupu do Uher. Paradoxem pak je, že celé tažení se zastavilo kvůli uherskému králi Bélovi IV., který ho odmítl. Zřejmě se obával porážky a doufal, že se celá Evropa vzburcuje ke křížovému tažení. Nestalo se tak. Jeho naděje padly v bitvě u Mohi. Mezi bojovníky se sice nacházeli i Češi, žádná evropská koordinovaná armádní akce však neproběhla. Mongolové pak ještě po nějakou dobu plenili Uhry a Béla IV. získal azyl u rakouského dvora.
Naštěstí pro střední Evropu zemřel velký chán Ögedej a Mongolové se stáhli, aby vyčkali na volbu nového panovníka. Jejich vpády tím zdaleka neskončily, ale cílili hlavně na Polsko. Několik staletí poté vládli na Rusi, odkud byli vytlačeni až počátkem 16. století. Jejich úspěšné vpády však i dnes připomínají, jak nezbytná je v rámci evropské bezpečnosti spolupráce. Jakékoliv podcenění nebezpečí a neschopnost nalézt společné aktivní řešení vytváří z jednotlivých zemí snadný cíl pro agresora.
A tak nám z celého příběhu zůstává vedle tohoto poučení také příběh o statečném českém králi, který porazil Mongoly. Ale dlužno přiznat, že je to především krásná pohádka. Legenda o hrdinství krále Václava postupně přerostla reálné meze, až se z ní stal takzvaný hostýnský zázrak. Na zásah Matky Boží prý pod vrcholem Hostýna vytryskl pramen vody, který zachránil Moravany před hladem i žízní, neboť zázračná voda sytila tělo jako mana. Poté se strhla mohutná bouře. Blesky zapálily a zničily tatarské ležení a nájezdníci v panice prchali pryč.
Tato pohádka si pak žila svým vlastním životem, jak v legendě o Štramberských uších, tak v padělaném Rukopise královédvorském. Z Václava se tak stal zachránce tehdejší křesťanské Evropy.
