Bitva u Hradce Králové: Krvavá řež ve Svíbském lese stála životy tisíců vojáků

Po porážce Napoleona zůstávala Evropa poměrně dlouho stabilní. Konstruktéři tehdejšího politického uspořádání založili takzvaný Německý spolek. Ten zahrnoval nejen rozdrobené státy budoucího Německa, ale důležitou roli v něm hrálo také Rakousko. To v roce 1864 bojovalo po boku Pruska s Dánskem o Šlesvicko a Holštýnsko. 

Boj o dominanci 

Rakušané a Prusové však měli jinou představu o budoucnosti získaných území. Rakušané rozhodně nesouhlasili s jejich připojením k Prusku. Prusko se stejně jako Rakousko pokoušelo získat na svou stranu menší členy Německého spolku. Tento pilíř tehdejší střední Evropy tak vlastně přestal fungovat. Když 21. června 1866 překročili Prusové hranice, bylo jasné, že válka mezi Rakouskem a Pruskem rozdá karty znovu – jenže jak? K Hradci Králové mířily před krvavým 3. červencem 1866 statisíce vojáků. Na jedné straně Prusové, na druhé Rakušané a Sasové. Ve válce šlo o hegemonii v německém a středoevropském prostoru. Prusové nehodlali ustoupit a své ambice chtěli ukojit třeba i železem a krví. 

V předchozích dnech došlo na řadě míst k ostrým srážkám s postupujícími Prusy – například poblíž Jičína, Náchoda či Trutnova. Hrůzné válečné divadlo tím však nabídlo pouze předehru. Rakouské velení se snažilo rozhodujícímu střetu u Hradce Králové (či u Sadové nebo Chlumu, jak se někdy uvádí) vyhnout, přesto se na ně pro všechny případy připravovalo. Stopy po opevnění na návrší kolem Chlumu můžeme v terénu vystopovat dodnes. 

Očima vojáků 

Vyhlídky před bitvou nevypadaly růžově a ani jedna strana si nemohla být ničím jistá. Přesto realita předčila očekávání. Skutečnost, že před sebou mají nejkrvavější řež, jaká se dodnes na našem území odehrála, nemohl pravděpodobně předvídat ani největší pesimista. Nastal předvečer osudové bitvy. Rakušané unavení nočními ústupy posledních dnů nebo kopáním opevnění se snad alespoň vyspali, ačkoli pršelo. Pruští vojáci na druhé straně pochodovali dlouhou nocí vstříc k bojišti skrze rozbahněná pole. 

Osudného rána se nad krajem vznášela mlha. Množství zbraní na obou stranách znepřátelených táborů vyvolávalo husí kůži. Za svítání začalo peklo. Bojovalo se na polích, na zahrádkách uprostřed vesnic, kde pobíhala vyděšená domácí zvířata, dokonce i uvnitř hořících venkovských usedlostí. Bitva zuřila i mezi stromy. Jméno jednoho lesa se však mělo stát děsivou legendou: Svíb. 

Co asi táhlo myslí vojáků, kterým přikázali obsadit kousek lesa? Snad se jim ulevilo. V lese se přece skýtala možnost schovat se za stromy a nebýt tolik „na ráně“ jako při boji v otevřeném prostoru. Opak se ale stal pravdou. Situace v lese se měnila doslova každou vteřinou. Postup útočících jednotek se mohl brzy proměnit v obklíčení. Útok se rozpadl. Nešlo to dopředu, ale ani zpět. Ustupující jednotlivci, kteří dosud zůstali naživu, se probíjeli skrze pozice nepřítele a překračovali při ústupu padlé v uniformách obou stran. Ve vlnitém terénu vojákům brzy docházel dech. Ale zastavit se znamenalo stát se snadným cílem nepřátelských pušek. 

Střílí do svých 

Bojišť ze starších i nedávných válečných konfliktů existuje mnoho. Tohle u Sadové se přesto liší. V malém lese o rozměrech asi jeden krát dva kilometry a v těsném okolí Svíbu padlo během šesti hodin asi pět tisíc mladých a zdravých mužů. A to nepočítáme raněné a zajaté. Takzvaná Alej mrtvých kopíruje hřeben vyvýšeniny přetínající les. Po jejích stranách pak najdeme nejvíce pomníčků. Nachází se zde také kóta 338 – vyvýšený bod, o nějž se jako o strategické místo tvrdě bojovalo. 

Vojáci se v nelístostné řeži muže proti muži marně schovávali za složenými kládami, kterých tehdy v lese ležela spousta. V dýmu ze všudypřítomné palby vládl takový chaos, že vojáci nezřídka stříleli i po vlastních. Doslova peklem se Svíb stal i kvůli svému členitému terénu plnému roklí a poměrně prudkých svahů, které se stávaly pastí pro útočící vojáky. Ti nakonec překonávali nejen terén a houštinu, ale i hromady mrtvých a raněných, kteří v některých úsecích klesali doslova na sebe. 

Když podmaršálek Festetics viděl urputný boj o Svíb, rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Neřídil se rozkazy a přispěchal se svými muži na pomoc. Nebyl sám. V důsledku zbrklosti či přílišné horlivosti ale rakouské síly oslabily své pozice na citlivých místech. I to přispělo k finální porážce. Hrabě Festetics za svou horkou hlavu tvrdě zaplatil o pár chvil později. Když mu výbuch granátu utrhl kus levé nohy, musel předat velení. Už během probíhající bitvy podstoupil na obvazišti částečnou amputaci. Svého zděšeného sluhu při operaci napomínal: „Co řveš? Vždyť odteďka budeš čistit o jednu botu míň.“ 

Okradači mrtvol 

Na většinu hrobů dnes upozorní kamenná pyramida nebo železný kříž. Po válce však řada horečně vyhloubených děr zůstávala dlouho bez pořádného označení. Kříže vytvořené provizorně z toho, co bylo po ruce, se rychle rozpadaly. Asi ve stovce hromadných hrobů leží tisíce obětí, největší jámy musely pojmout i přes sto padlých! Většinou však vojáci odpočívají pouhý půlmetr pod povrchem, často Rakušané po boku Prusů. 

O nepietnosti pohřbívání svědčí skutečnost, že některé muže uložili do země neoblečené. Okradači mrtvol je často připravili o osobní věci a s nimi i o důstojnost. Vykopat v krátké době tolik jam se zdálo nemožné, do práce se tak museli zapojit i civilisté. Díky svědectví obyvatel okolních vesnic zůstaly podrobnosti o pohřbíváni zaznamenány dodnes. Ukládání těl zabralo skoro tři týdny. Les se systematicky prohledával. Přesto se stávalo, že i po několika měsících lidé v lese narazili na nepohřbené ostatky vojáka, který zemřel v tichosti v křoví. 

Les mrtvých 

Jako smutného hrdinu si dějiny pamatují velitele rakouské Severní armády polního zbrojmistra Ludvíka Benedeka. Naopak jeho konkurent, vrchní velitel generál Helmuth von Moltke, se na věky zapsal coby vítěz. A to i přesto, že se toho dne ukázal jako velký hazardér. Ačkoli vedl pruské síly do fatální bitvy, neměl tušení, proti jak velké síle nepřítele vlastně stojí. Víra ve vítězství, nebo nezodpovědnost? K tragické a vlastně nesmyslné bitvě přitom vůbec nemuselo dojít. Do střetu u Hradce Králové chyběly dva dny, když Benedek varoval před katastrofou. Spočítal si, že za daných okolností nemůže vyhrát. Na naléhavý telegram s žádostí o uzavření míru, který Benedek poslal do Vídně, však císař Františe Josef I. odpověděl jízlivou otázkou: „Došlo snad k bitvě?“ 

Habsburský trůn odmítl ustoupit. Rakousko se tak samo řítilo do katastrofy a nešťastný Benedek tušil, že své vojenské renomé už nezachrání. A od jisté smrti neochránil ani své vojáky. Bitva u Hradce Králové zuřila celý den. Kolem čtvrté hodiny odpoledne však Prusové donutili nepřítele k ústupu a po páté hodině se i rakouské velení vzdalo veškerých nadějí. Přesto se i v dalších dnech střílelo. Válka rozhodla o dominantním postavení Pruska v rámci německého prostoru a tím do značné míry předznamenala dějiny Evropy ve 20. století včetně obou světových válek. 

Svíb dnes připomíná takřka mytické místo. Vojenské hřbitovy s nekonečnými řadami křížů vždy působí šokujícím dojmem. Genius loci tohoto památného bojiště má o to větší sílu, že pomníky padlých se nacházejí přímo na místě jejich smrti. Stromy zde doslova vyrůstají z hrobů. Slovo les jako by zde získávalo jiný význam. Alej mrtvých, název cesty lemované mohylami, se pro návštěvníka stane něčím víc než jen slovním spojením. Svíb představuje tragédii, na kterou si lze doslova sáhnout a uvidět ji na vlastní oči. 

Velkolepé tryzny 

Místo masakru, který přesahuje lidskou představivost, se od prvních výročí bojů stalo předmětem zvláštní úcty. Pozůstalí i bývalí bratři ve zbrani stavěli svým hrdinům pomníky, vznikaly spolky na budování a později údržbu kamenných mohyl a železných křížů, konaly se ceremonie, přijížděli duchovní. Jeden z největších pomníků najdeme na nejvyšším místě Svíbského lesa, na krví prosycené kótě 338. Dosahuje výšky pěti metrů a stojí zde teprve od roku 1902. Připomíná 13 důstojníků a 266 vojínů pěšího pluku č. 51 arcivevódy Karla Ferdinanda. Po bocích mohyly najdeme kamenné pyramidy, které na paměť padlým vojínům obou stran zřídil pruský řád johanitů. 

Tragédie zasáhla tolik českých rodin, že se bitva stala dlouho přežívajícím traumatem a našla svůj odraz i v národní literatuře. O šachtách s mrtvými se srdceryvně mluví např. ve Stroupežnického Našich furiantech. Příběh veterána, jenž po ztrátě vojenských druhů není schopen dalšího života, zpracoval Vladimír Körner v novele Svíbský les. I děti dodnes znají morbidní píseň o Kanonýru Jabůrkovi.