Tatarské panství: Zlatá horda tvrdě vládla Střední Asii i východní Evropě

Na počátku 13. století roztříštěné mongolské kmeny sjednotil vládce Temüdžin zvaný Čingischán. Do svého skonu v roce 1227 vytvořil říši, která sahala od Čínského moře po břehy Kaspiku. Před smrtí ji rozdělil mezi čtyři ze svých mnoha synů, z nichž jeden měl být velkým chánem, kterému budou ostatní podléhat. Severozápadní část říše dostal Džoči, a byla proto nazývána Ulus Džočiho (ulus – mongolsky úděl), později buď Velký ulus (Ulu ulus), nebo ulus právě vládnoucího panovníka. 

Dnes obvyklý název Zlatá horda začali používat až ruští kronikáři ve druhé polovině 16. století. Termín horda (v mongolštině ordu) znamenal původně vojenský tábor či sídlo panovníka. Ještě než Čingischán zemřel, byl jeho syn Džoči v únoru 1227 zavražděn, a tak velký chán rozdělil jeho ulus mezi tři Džočiho syny. Části – hordy se označovaly podle mongolské tradice barvou. Nejdále na východě ležela Bílá horda, vedle ní Modrá a na západě Zlatá pod vládou Džočiho syna Batua. Tomu byli ostatní bratři podřízeni, proto byl později celý ulus označován jménem hlavní části. 

Chán Batu 

Čingischán měl při výběru šťastnou ruku. Chán Batu (vládl 1227–1255) byl vynikající vojevůdce a zděděný ulus rozšířil na západ. S Kumány (Polovci), povolžskými Bulhary a ruskými knížaty se Mongolové střetli už dříve. Roku 1235 však právě pod vedením Batua podnikli Mongolové z celé říše nové tažení na západ. Brzy dobyli hlavní město povolžských Bulharů Bulgar, následně rozdrtili Polovce v dolním Povolží a počátkem roku 1238 zaútočili na ruská knížectví. U Kolomny si hravě poradili se čtyřikrát slabšími Rusy a dobyli sídelní město velkoknížete Vladimir. Dva roky nato padl Kyjev a Mongolové pokračovali dál, až k polské Lehnici, kde jejich tažení vyvrcholilo vítěznou bitvou (1241). Evropu tehdy zachránilo jen to, že v dalekém Karakorumu zemřel velký chán Ögödej, a velitelé z Činsgischánova rodu se obrátili na východ, aby nezmeškali volbu nového vládce. 

Podmaněná území byla podřízena Mongolské říši, respektive Batuovu ulusu. Povolží a Krym k ní byly přivtěleny přímo, ruská knížectví jako vazalské státy. Batu dokázal nová i starší území konsolidovat do fungujícího státního útvaru. Musel, protože velký chán mongolské říše Güjük, který nastoupil roku 1246, byl Batuovým nepřítelem a Batu byl nucen posílit svou armádu vojsky podmaněných Bulharů a Polovců. Vojenskou pomoc mu musela poskytnout i vazalská ruská knížectví, k nimž zaujal sice tvrdý, ale korektní postoj. 

Strašní ve válce, „laskaví“ v míru 

Centrum moci, která se soustředila v rukou mongolské aristokracie a vládnoucího rodu potomků Džočiho, leželo v Povolží, kde vzniklo i hlavní město, Saraj Batu (na sever od dnešní Astrachaně), jež stavěli křesťanští zajatci. Tady se také původní kočovníci začali usazovat, ovšem většina obyvatel vedla nadále kočovný způsob života (to se později ukázalo být jednou z příčin rozpadu, neboť sepětí povolžského centra a ostatních obyvatel Hordy postupně sláblo). K udržení říše přispívala tradiční mongolská politika – jak byli Mongolové strašní ve válce, tak byli „laskaví“ v míru. Porobenému obyvatelstvu nevnucovali žádné novoty, pouze tvrdě vyžadovali odvádění daní a vojáků. Jejich výboje nebyly zaštítěny náboženstvím, takže ani v tomto směru nevyvíjeli na původní obyvatelstvo žádný tlak. 

Sílu nového státu nejlépe dokládá fakt, že Horda přežila Batuovu smrt roku 1255 i následné boje o nástupnictví, z nichž vyšel vítězně jeho bratr Berke (vládl 1257–1266). Ten jako první pán Hordy přijal islám, čehož dokázal využít ku prospěchu říše. Do hlavního města přicházeli muslimští učenci, umělci i kupci z celého světa, pro které nechal vystavět mešity. Vedl války s Litvou, Byzancí i s ílchánem Hülegü, vládcem mongolského ulusu v Íránu. Když velký chán Kublaj vyslal do Ruska své výběrčí daní, nechala je knížata povraždit, ovšem s tichým souhlasem Berkeho, který odmítl posílat ruské peníze do Mongolska. 

Neklamná známka sebevědomí pána Zlaté hordy byla zároveň příznakem začínajícího rozkladu mongolské říše, jejíž obrovský celek zformovaný rychlými výboji nebylo možné bez pevných ekonomických vazeb udržet. Jestliže ještě Berke uznával formální svrchovanost velkého chána, jeho nástupce Mengu-Timur (vládl 1266–1280), Batuův vnuk, se již prohlásil za samostatného vládce a zpřetrhal svazky s východem. Vládci Hordy se stále více cítili být spíše součástí světa islámu než mongolské pospolitosti. Netrvalo dlouho a chán Uzbek (vládl 1313–1341) záhy po svém nástupu na trůn povýšil Mohamedovu víru na státní náboženství. To vyvolalo odpor u mongolské aristokracie, která z většiny vyznávala buddhismus a šamanismus, ale Uzbek jej utopil v krvi a nechal popravit 120 Čingischánových potomků. 

Za vlády Uzbeka a jeho syna Džanibeka dosáhla Zlatá horda mocenského vrcholu. Byl to nejrozsáhlejší a vojensky nejsilnější stát východní Evropy a Střední Asie. Centrum říše Uzbek přenesl severněji do Saraj al-Džedidi (Nového paláce), původně nazývaného Saraj Berke (soudí se, že město leželo poblíž dnešního Volgogradu). Sem plynuly obrovské příjmy z daní, z kontroly tranzitu na Volze, jež spojovala severomořsko-baltskou oblast s Orientem, i z obchodních transakcí Benátčanů a Janovanů, jejichž faktorie byly rozesety po pobřeží Černého a Azovského moře. Horda těžila ze své polohy na spojnici východu a západu, na trase důležitých karavanních cest. 

Stát jako armáda 

Na státním zřízení Zlaté hordy bylo znát, že vznikla jako stát nájezdníků, pro které byla válka hlavním způsobem obživy. Potřebám armády bylo podřízeno i správní členění. Země se dělila na okrsky podle toho, kolik poskytly vojáků. Od nejvyšších po nejnižší to byly desetitisíciny, tisíciny, setniny a desetiny. V jejich čele stáli podobně rozlišení úředníci, přičemž desetitisícníci byli nejvlivnějšími v zemi. Mimo to chán dosazoval do měst místodržitele s titulem darga, kteří dohlíželi na výběr daní. 

Chánové disponovali značnou vojenskou mocí, a protože armádu tvořili hlavně jezdci, uvyklí životu v sedle, nehrála při shromažďování vojska velkou roli ani značná rozloha říše. Panovníci udržovali i systém jízdní pošty, která umožňovala rychlou přepravu zpráv. Zvláště potom, co chánové přerušili vztahy s Mongoly a stali se zcela závislými na podpoře vlastního obyvatelstva, národy Zlaté hordy začaly do značné míry splývat. Převládaly národy turkické, a proto jejich jazyk posléze nahradil mongolštinu. Od 14. století i oficiální listiny chánů byly vydávány v turečtině. Přesto se obyvatelstvu Hordy říkalo Tataři. 

Významná střediska obchodu a řemesel byla v Povolží. Vedle hlavních měst Saraj-Batu a Saraj al-Džedidi to byla Kazaň, Bulgar, Azov na břehu stejnojmenného moře a města ve střední Asii. Po přijetí islámu města vzkvétala i přílivem kupců a řemeslníků z muslimských zemí, za chána Uzbeka a jeho syna Džanibeka dosáhla vrcholu. Velkou část řemeslníků ale tvořili zajatci, přesídlení z porobených území, či jejich potomci. 

Ruská knížectví 

Zvláštní postavení ve Zlaté hordě měla závislá ruská knížectví, jimž Mongolové ponechali samosprávu. Nicméně bez chánova souhlasu Rusové nemohli podnikat závažné politické kroky, museli odvádět daň a poskytovat vojáky do chánova vojska. Každý kníže před nástupem na trůn musel přijet do Saraje a převzít písemný souhlas, takzvaný jarlyk. Dokud chán uznával svrchovanost velkého chána v Mongolsku, musela ruská knížata pro jarlyk cestovat až do Karakorumu. 

Mongolská nadvláda prohloubila izolaci pravoslavné Rusi od západní Evropy, avšak hlavním problémem bylo ekonomické vykořisťování. Roku 1257 vyslal chán Berke na Rus své úředníky, baskaky a čislenniky. Čislennici prováděli soupis obyvatelstva kvůli výběru daní i vojenským odvodům, baskakové jako vyšší úředníci měli na daně i odvody dohlížet, hlavní baskak se usadil ve Vladimiru. Jelikož si výběrčí počínali poměrně krutě a Rusové se bouřili, knížata po roce 1320 chánovy úředníky vyhnala a daň pro chána vybírala sama. 

Zlatá horda také obratně využívala řevnivosti ruských knížat k jejich oslabování a příliš mocné panovníky se snažila eliminovat. Pozvání do chánova Saraje proto nejednou znamenalo rozsudek smrti. Ovšem pomoci Hordy se v boji o vládu často dožadovali sami Rusové. Na druhou stranu chán poskytoval knížatům vojska proti západním křižákům, kteří útočili z Pobaltí a Švédska. Už Alexandr Něvský po roce 1242 navázal takové spojenectví s Batuem i jeho bratrem Berkem. Když roku 1269 přitáhl pomocný oddíl Mongolů do Novgorodu, němečtí útočníci z obav před „Tatary“ raději uzavřeli mír. 

Kulikovo krvavé pole 

Uzbekův syn a nástupce Džanibek (vládl 1342–1359) byl velmi úspěšným panovníkem. Dobyl Ázerbájdžán a zdařile šířil ve své zemi islám. Alláh však od něj nakonec odvrátil svou tvář. Roku 1359 byl zavražděn a propukly vleklé boje o následnictví, jež říši oslabily. Na severozápadě expandovala Litva a vedle ní se začal pomalu utvářet nový ruský stát, jehož krystalizačním jádrem se stalo Moskevské knížectví. Slábnoucí moc Tatarů nedokázala jeho posilování zabránit. Roku 1374 vypuklo povstání proti Tatarům v Nižním Novgorodu. O čtyři léta později dosáhl moskevský kníže Dimitrij prvního významnějšího vítězství na řece Voži a pochopil, že i Tatary je možné porazit. 

Skutečnou vládu v Hordě tehdy měl správce Mamaj, který ale na trůn nemohl usednout, protože nepocházel z Čingischánova rodu. Nadto už ovládal jen část říše od Volhy na východ. Horda se poprvé musela proti Moskvě spojit se Západem. Mamaj uzavřel smlouvu s Litvou a pokusil se knížete Dimitrije porazit na Kulikově poli roku 1380. Bitva se pokládá za přelomovou událost v dějinách osvobozování Rusi od mongolského jha. Přispěl k tomu i její duchovní rozměr. Dimitrij se na počátku tažení zastavil v Trojickém klášteře, kde igumen (opat) Sergij Radoněžský udělil jeho vojsku požehnání. Zdůraznil, že pokud by se jednalo jen o světskou nadvládu, měl by se kníže raději vyplatit zlatem, protože ale jde o obranu víry, je třeba sáhnout po meči. Rusové tak vnímali nadcházející střet jako válku na obranu křesťanství. 

Ruské a tatarské vojsko se setkalo 8. září u ústí řeky Něprjavdy do Donu, na Kulikově poli. Tataři pod Mamajovým vedením byli asi dvakrát početnější a navíc očekávali příchod spojenecké litevské armády velkoknížete Jagella, vzdálené jeden den pochodu. Rusové museli svést bitvu dříve, než se obě vojska spojí. V tvrdém střetu získali Tataři převahu a ruská armáda byla na pokraji zhroucení, sám kníže Dimitrij byl těžce raněn. Tataři však museli do útoku nasadit všechny jednotky, které také utrpěly značné ztráty. Po osmi hodinách rozhodly boj čerstvé ruské zálohy, které vpadly vyčerpaným Tatarům do týlu a obrátily je na útěk. 

Když k místu dorazil litevský velkokníže, ani se neodvážil na Rusy zaútočit a raději se stáhl. Kroniky uvádějí, že ze 150 tisíc ruských vojáků se z krvavé bitvy vrátilo o něco více než čtvrtina. Ačkoli čísla je třeba dělit přinejmenším dvěma, dokládají obrovské ztráty, které na poražené straně nebyly jistě menší. Igumen Sergij a kníže Dimitrij, zvaný podle místa velikého vítězství Donský, se dočkali nesmrtelné slávy. Oba jsou pravoslavnou církví uctíváni jako svatí. 

Století úpadku 

Porážka Tatarů ale zdaleka neznamenala konec ničivých výpadů na Rus. Nový chán Tochtamiš, jenž přišel z východu a Mamaje porazil, se už roku 1382 pokusil svrchovanost obnovit a dobyl a vyplenil Moskvu. Nakonec ale před ruským vojskem ustoupil. Daleko větší problémy měl na východě, kde ohrožoval jeho říši obávaný Tamerlán. Po opakovaných porážkách byl Tochtamiš roku 1395 sesazen. Další chánové byli jen loutkami v rukou emíra Edigeje, Tamerlánova švagra. Tento obratný politik si udržel moc v Hordě i po Tamerlánově smrti roku 1406. K uznání své nadvlády přinutil rok nato i ruská knížata. Chány dosazoval a sesazoval a Horda byla alespoň formálně jednotná až do roku 1419, kdy Edigej zemřel. 

Po jeho smrti se státní útvar začal rozpadat. Postupně se oddělil chanát Krymský, Kazaňský, Astrachaňský a Sibiřský. V některých vládli potomci Džočiho, v Nogajské hordě na řekách Volha a Ural potomci emíra Edigeje. Zbytkem Zlaté hordy byla Velká horda mezi Volhou a Donem kolem hlavního města někdejší říše Saraj al-Džedidi.

Posledním významným panovníkem se stal Ahmed (vládl 1465–1481), který ovládl i Krymský chanát, uzavřel spojenectví s polským králem Kazimírem IV. a dvakrát se pokusil dobýt Moskvu. Rok 1480, kdy moskevský kníže Ivan III. Ahmeda porazil, je považován za definitivní konec nadvlády Tatarů nad Rusí. Po zavraždění Ahmeda roku 1481 se zbytek říše propadl do chaosu. Ránu z milosti mu roku 1502 zasadil krymský chán. Během 16. století pak Rusové dobyli nejen území Velké hordy, ale i Kazaňský, Astrachaňský a Sibiřský chanát. Později ovládli i ostatní území někdejší Zlaté hordy. S důsledky mongolské nadvlády v hospodářské, politické a kulturní sféře se však ruské země vypořádávaly po staletí.