Fiasko italského kolonialismu: Když Etiopie rozdrtila Itálii v bitvě u Adowy

Byla to jedna z největších porážek evropského vojska v koloniálním období. Nejenže zbrzdila italské koloniální ambice v Africe, ale umožnila Etiopii zachovat si nezávislost. To se jí dařilo až do roku 1935, kdy na její území vtrhli Italové znovu, tentokrát ve snaze obnovit velikost a slávu Římské říše pod vedením Benita Mussoliniho.

Koloniální námluvy

V době, kdy si evropské mocnosti dělily černý kontinent, byly v takzvaném Rohu Afriky karty rozdány jasně: Velká Británie získala Britské Somálsko, Italové Eritreu a Italské Somálsko, a Francouzi Džibutsko. Etiopie (dříve Habeš), jako jediná země regionu, zůstala na dlouho uchráněna vnějšího vlivu, ale musela si svoji nezávislost uhájit zbraněmi a krví.

Nicméně Italové sem pronikali již v první polovině 19. století, zpočátku především jako misionáři. V roce 1859 ale podepsali panovníci Sardinie a Etiopie smlouvy, které na etiopskou vysočinu přivedly také první italské obchodníky. Na příliv Italů do této oblasti pak mělo zásadní vliv otevření Suezského průplavu v roce 1869, jež zvýšilo obchodní a strategický význam Rudého moře.

Zhruba od roku 1885 už Italové přešli od misionářských a obchodních styků k vlastní kolonizaci, když do svých rukou získali přístav Massawa. V roce 1889 byla podepsána mezi Itálií a Etiopií smlouva z Wičale (italsky Ucciali), která Italům garantovala kolonii Eritrea, prostor ke kontrole Rudého moře. Svůj podpis přiložil nový císař Menelik II. (1889–1913) a italský diplomat hrabě Pietro Antonelli.

Tento dokument v dvojím jazykovém provedení (italské a amharské) se zařadil k symbolům evropské koloniální arogance a v mnoha ohledech zdiskreditoval evropské aktivity v Africe. Krátce po jeho signování vzaly přátelské kontakty obou stran za své a započalo nepřátelství, jehož bezprostředním výsledkem byla bitva u Adowy.

Jádro sporu

Kritickým bodem smlouvy se stal článek 17, který se lišil pouze v několika slovech ve svém italském a amharském znění. Zatímco v amharské verzi pravil, že Etiopie může využít italského prostřednictví pro jednání s evropskými mocnostmi, italská verze říkala, že etiopský panovník dává souhlas k tomu, aby byl v jednáních s cizími mocnostmi či vládami zastupován italskou stranou. Netrvalo dlouho a Italové o znění své verze seznámili evropské partnery. Dali tím najevo italské nároky na podstatnou část území severovýchodní Afriky. Pouze Turecko a Rusko se vyslovily proti tomuto stavu. První země se již dříve angažovala v oblasti Rudého moře, druhá se zase nechtěla smířit s představou, že by ortodoxní Etiopii ovládala katolická Itálie.

Zhruba dva měsíce po podpisu zaslal Menelik II. dopis do Anglie se žádostí o zrušení embarga na dodávku zbraní. Jelikož o podvodu ve smlouvě nevěděl, odpověď královny Viktorie ho poněkud zaskočila. Panovnice byla sice vstřícná, ale Menelika utvrdila v tom, že s ním evropské mocnosti nejednají jako se sobě rovným. V královnině dopisu mimo jiné stálo: „Sdělíme vládě našeho přítele Jeho Veličenstva, krále Itálie, námět dopisu Vašeho Veličenstva a této Naší odpovědi.“

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Etiopský císař měl tedy povinnost využít při vyjednávání s mezinárodními partnery Itálii jako prostředníka, s čímž se Menelik nehodlal v žádném případě smířit. Začal o smlouvě z Wičale vyjednávat s velvyslancem Salimbenim a ten připustil rozdíl obou verzí. Italové se snažili diplomatickou krizi urovnat, a proto ještě v prosinci 1890 přijel do Addis Abeby Pietro Antonelli, jeden z tvůrců dokumentu. Přes veškerou snahu v únoru následujícího roku musel hlavní město opustit s nepořízenou. Menelik následně napsal italskému králi Umbertovi dopis, v němž žádal o anulování smlouvy.  

Cesta k Adowě

Menelikovým nelehkým úkolem bylo přesvědčit místní vládce v provinciích, že Itálie znamená skutečnou hrozbu pro celou zemi a nelze tedy hájit partikulární zájmy jednotlivých aktérů. Dosavadní chybou vlády i etiopské ortodoxní církve bylo, že za největšího nepřítele považovali islám, zatímco podcenili význam a rozsah evropského kolonialismu, který právě na konci 19. století dosahoval vrcholu. Názory etiopské ortodoxní církve Menelika utvrdily v přesvědčení, že nikoliv církev, ale centrální vláda musí být symbolem národní jednoty.

Kromě domácí politické scény měl císař ztíženou roli i na mezinárodním poli, neboť většina zemí uznala italskou verzi smlouvy a považovala tak věc za uzavřenou. Pro africkou zemi té doby nebylo jednoduché získat si evropské mínění na svoji stranu. Italové se snažili nejen přesvědčit Menelika, aby souhlasil se zněním jejich verze článku 17, ale zároveň chtěli využít rozporů na etiopské politické scéně ve svůj prospěch. 

V roce 1893 Menelik definitivně zrušil smlouvu z Wičale, což znamenalo konec posledním nadějím na mírové jednání a vše směřovalo k užití zbraní.

Italský guvernér v Eritrei, Antonio Baldissera, se mezitím snažil o získání spojenců z řad opozičních etiopských vůdců. Prvního výrazného úspěchu dosáhl již 6. prosince 1891, když byla podepsána Marabská dohoda mezi ním a princi, jimž předsedal ras Mengeša, syn Menelikova předchůdce Jana IV. V ní se zavazovali k loajalitě Itálii. Nicméně úspěch neměl dlouhého trvání, neboť již roku 1894 se vzbouřili někteří jiní spojenci Italů. Ke vzpouře se přidal ras Mengeša, což vyústilo v ozbrojené střetnutí s Italy. Mengešovo gesto vůči Menelikovi mělo velký vliv, neboť jeho příkladu následovali i další regionální vladaři.

Porážky a vítězství

Dne 26. září 1895 připlul italský generál Oreste Baratieri z jemenského Adenu do Massawy, se svými osmi tisíci muži překročil řeku Marab a obsadil Addigrat. S výjimkou důstojníků a „bílé“ kavalérie tvořili značnou část armády domorodí Eritrejci, takzvaní askarijové, dobře vyzbrojení a disciplinovaní vojáci s moderními zbraněmi. V následujících týdnech shromáždil Menelik armádu se sto tisíci muži, která splňovala jeho touhu po národní jednotě, neboť takřka každý region zde měl své zastoupení.

K prvnímu kontaktu došlo 9. října, když oddíly rase Mengeši narazily na předvoj generála Baratieriho. Mengeša propadl panice a ustoupil do jižního Tigré. Naopak Baratieri plánoval v této provincii opevnit tři strategické body: Mekelle, Addigrat a Adowu. Zatímco italský generál zřejmě nepovažoval císařská vojska za silného protivníka, Menelik se stále nemohl opřít o silnou podporu uvnitř země. Dalším problémem bylo nedostatečné zásobování zaviněné špatnou infrastrukturou a komunikací.

Prvním skutečně vojenským střetem mezi oběma armádami byla bitva u Amba Alagi, přírodní pevnosti nedaleko nejjižnějšího bodu, kterého Italové dosud dosáhli. Jejich jednotkám velel major Toselli.

Zatímco ras Mekonnin jednal s Italy o jejich mírové evakuaci, Fitawrari Gabayyahu neváhal a i přes nepřízeň kopcovitého terénu oddíly majora Toselliho porazil. Etiopská vojska obsadila Mekelle a zamezila tak Italům dosáhnout dopravy zboží a munice. Ras Mekonnin při cestě na sever ještě porazil malý oddíl Italů u Lasty a Italové se stáhli severně od Mekelle, což umožnilo etiopským vojákům postoupit směrem k sultanátu Awssa. Ras Mekonnin následně napsal generálu Baratierimu dopis, v němž se omlouval za svoji účast v bitvě u Amba Alagi, zdůraznil také, že byl tlačen císařovými vojsky a jeho muži útočili bez rozkazů.

Decimace italské armády

Po bitvě u Alma Alagi a obsazení Mekelle nabídl Menelik Italům mírové podmínky, ale neúspěšně. Nejenže smířlivé gesto nenalezlo na italské straně pochopení, ale italský premiér Francesco Crispi navíc požádal kabinet o navýšení rozpočtu na válečné výdaje o dalších dvacet miliónů lir. Etiopský císař tedy pokračoval v tažení k Adowě. Dne 29. února 1896 se generál Baratieri odhodlal k nečekanému útoku v třístranném postupu pod vedením generálů Albertoneho, Arimondeho a Dabormidy. Etiopským jednotkám veleli ras Mikael z Wello, ras Mekonnin Walda-Mikael, ras Mengeša a negus Tekle-Haymanot. Prvního března došlo k historické bitvě u Adowy.

TIP: Nerovné války: Habešská kopí proti italským tankům

Etiopské vojsko mělo sto tisíc mužů, z nichž osmdesát tisíc disponovalo střelnými zbraněmi. Taktiku etiopské armády prověřila řada bitev z předchozích let: základní snahou bylo vmanévrovat protivníka na otevřený prostor, hromadně na něj střílet z bezpečné vzdálenosti a později nasadit kavalérii, která dokončí boj.

Albertoneho brigáda se ocitla pro špatnou orientaci na mapě a v terénu v izolaci a stala se snadným cílem etiopských jednotek. Generál Dabormida, ve snaze pomoci osamoceným spolubojovníkům, učinil chybný manévr doprava namísto doleva. V devět hodin ráno byl již výsledek zřejmý. Čtyři tisíce Evropanů a dva tisíce eritrejských askarijů padlo, 1 482 Baratieriho vojáků bylo zraněno a dalších 1 800 zajato. Na Menelikově straně se počet mrtvých pohyboval mezi čtyřmi a sedmi tisíci s dalšími deseti tisíci zraněných vojáků. Výsledkem bylo naprosté zdecimování italských vojsk. Adowa se tak stala jedním ze symbolů naprostého válečného fiaska.