Česká flóra: Hořká krása horských luk
O hořcích panuje rozšířená domněnka, že jsou jejich květy výhradně modré. Ve skutečnosti jsou však k vidění hořce nejen modré, ale i červené, žluté a výjimečně bílé
Dlouho jsem si myslel, že název rostliny hořec je odvozen od slovesa hořet a že jsou tedy za české pojmenování zodpovědné jasné barvy květů. Později jsem ovšem zjistil, že skutečnost je mnohem prozaičtější – hořce mají velmi vysoký obsah hořkých látek, což z nich činí chuťově nepřijatelnou potravu býložravců.
Chuť hořkých likérů
Většina dekorativních horských rostlin se brání proti spásání buď tím, že mají trny, nebo jsou jedovaté (nejjedovatější jsou asi oměje – Aconitum), anebo tím, že jsou alespoň nechutné, hořké. U hořců je tato chuť nejintenzivněji obsažena v oddencích, často nesprávně označovaných jako „kořeny“, které mohou být u některých hořců až několik metrů dlouhé.
Lidé na vlastnosti oddenků přišli již před stovkami let a používali tuto část rostlin k výrobě hořkých likérů. I v současné době se oddenky hořce nachového (Gentiana purpurea) a žlutého (Gentiana lutea) používají pro tyto účely. Neobejde se bez nich například recept na oblíbený Fernet. Latinský název Gentiana je odvozen od jména starověkého illyrského krále Gentia, jenž žil v letech 197–168 př. n. l., a který doporučoval hořce jako léčivo, například i proti moru.
Modrá není jediná
Většina z všímavých pozorovatelů přírody asi zná některý z modře kvetoucích hořců. Velmi často je u nás k vidění hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), který je známý i ze znaku Krkonošského národního parku. Modrá ale není výlučnou barvou těchto rostlin, jak si mysleli třeba tvůrci jedné vědomostní soutěže na nejmenované televizní stanici. Zde byla položena otázka: „Jakou barvu květů má horský hořec zvaný encián“? „Správná“ odpověď zněla: „Modrá,“ a soutěžící postoupil do dalšího kola.
Když pomineme, že „ horský hořec encián“ není v češtině žádný botanický pojem (pouze němčina má pro hořce název „enzian“), mohly být správně i další nabízené možnosti – žlutá, červená a bílá. Žlutě kvetou hned dva hořce, a to hořec žlutý (Gentiana lutea) a hořec tečkovaný (Gentiana punctata). Červeně, nebo spíš vínově, kvete hořec panonský (Gentiana panonica), jenž najdete na Šumavě a ve východních Alpách, a také hořec nachový (Gentiana purpurea), kvetoucí v západních Alpách. Jen bílá by byla trochu sporná, protože by se jednalo buď o nažloutlý hořec chladomilný (Gentiana frigida), anebo albíny některých modrých hořců.
Chráněné květy hor
Modře kvetoucích hořců je, kromě již zmíněného hořce tolitovitého, celá řada. Jsou to nižší rostliny, jako třeba hořec Clusiův (Gentiana clusii) a jemu příbuzný hořec bezlistý (Gentiana acaulis). Velmi častý bývá na horách hořec jarní (Gentiana verna), který má řadu velmi příbuzných druhů rozeznatelných především podle listů. Hořec jarní byl používán proti různým zažívacím potížím a hlístům člověka i hospodářských zvířat.
TIP: Mírně jedovaté sasanky: Drobné jarní krásky
Některé hořce, jako hořec jarní nebo Clusiův rozkvétají již na jaře, jiné později. Hořec tolitovitý kvete většinou až v srpnu a často vydrží kvést až do října. Asi není třeba zdůrazňovat, že hořce jsou vesměs chráněné rostliny.
