Australský bandikut běloocasý: Rekviem za všežravého vačnatce
Bandikut běloocasý byl poprvé popsán v roce 1887 podle jediného exempláře mladé samice ze sbírky savců v Britském muzeu. Původně obýval střední část australského kontinentu a od padesátých let je považován za vyhynulého.
O životě tohoto králíkovi podobného vačnatce se toho ví jen velmi málo a u většiny dochovaných exemplářů dokonce chybí přesnější údaje o původu.
Houževnatý a agresivní
Asi 300–450 gramů vážící živočich měl hebkou srst zbarvenou od světle žlutohnědé po šedohnědou. Nohy, břicho a dlouhý ocas byly bílé či nažloutlé. Bandikut byl výhradně noční živočich. Jako všežravec se živil hmyzem, larvami, kořínky, semínky a malými hlodavci.
V písku si vyhrabával 10 až 15 cm široké a dva až tři metry hluboké, spirálovité nory, které přes den uzavíral nahrnutým pískem. Samice pravděpodobně rodily dvě mláďata. Čestný kurátor savců Jihoaustralského muzea Hedley Herbert Finlayson popisuje bandikuta jako páchnoucího, houževnatého a agresivního tvora, který se brání kousáním a hlasitým syčením.
Poslední sbohem
V době před svým vyhynutím byl bandikut běloocasý (Macrotis leucura) endemickým druhem v australském Severním Teritoriu, na Gibsonově poušti a na Velké písečné poušti. Drobní vačnatci pravděpodobně doplatili na zavlečení nových nepůvodních druhů, zvláště koček a lišek, které sehrály roli neúprosných predátorů. Svůj podíl na jejich osudu mají ale také domorodí obyvatelé, kteří bandikuty hojně lovili jako zdroj potravy. V neposlední řadě jim uškodilo přemnožení králíků, s nimiž se museli dělit o potravu.
TIP: Park medvídků k pomazlení: Ohrožení australští spáči
Živého jedince se naposledy podařilo ulovit v roce 1931 již zmíněnému Hedleyi Finlaysonovi. Posledním nalezeným pozůstatkem bandikuta pak byla patnáct let stará lebka objevená v hnízdě orla klínoocasého roku 1967 na Simpsonově poušti.