Hříšná jeptiška: Dánská princezna utekla z kláštera a svedla svého švagra
Ve 13. století šokoval skandinávské monarchie příběh dánské princezny Juty, která opustila klášter, svedla svého švagra a mnoho let se soudila s příbuznými o dědictví. Jaké byly její další osudy?
Dánský král Erik IV. po sobě zanechal vdovu Jutu Saskou a čtyři dcery. O urozenosti princezen svědčí, že mezi jejich osmi praprarodiči byli dánský a portugalský král, saský a rakouský vévoda, a princezny z aragonské, kyjevské, polské a byzantské dynastie. Navíc měly zdědit rozsáhlé statky, takže skutečně neměly o nápadníky nouzi.
Jako první se v roce 1260 provdala Žofie, a to za švédského krále Valdemara Birgerssona. O rok později stála před oltářem Ingeborg s norským králem Magnusem. Jejich okázalá svatba se odehrála s velkou slávou v Bergenu a probíhala za účasti 1 600 hostů v mnoha hradních sálech. Po třech dnech veselí následovala slavnostní korunovace nového norského královského páru.
Úprk z kláštera
Nový dánský král Erik V. však nehodlal svým čtyřem sestřenicím jejich dědictví vydat. Švédové a Norové se ho tedy domáhali marně, Dánové princeznám nic nedali. Nová vládní garnitura raději neriskovala a zbývající dvě princezny donutila obléci jeptišské hábity. Nejdříve byla v roce 1264 Kristu zaslíbena princezna Anežka, pro niž založili nové dominikánské převorství svaté Anežky Římské v Roskilde, v tradičním pohřebním místě dánských králů vzdáleném více než třicet kilometrů od Kodaně. Princezna se měla řídit příkladem stejnojmenné světice, která jako vznešená a krásná mladice odmítla mnoho nápadníků a ve třinácti letech zasvětila svůj život Ježíši Kristu, kvůli čemuž byla brutálně umučena. Pro úplnost dodejme, že k pozoruhodným vyobrazením této oblíbené světice patří gotický deskový obraz od Mistra Theodorika v kapli Svatých ostatků na Karlštejně s relikviářovou schránkou v rámu dole uprostřed.
V roce 1266 musela zasvětit po převorce Anežce svůj život klášteru taktéž její sestra Juta. Skutečnost, že dvě nejmladší dcery krále Erika IV. následovaly Krista jako dominikánské jeptišky, se podle tehdejších měřítek nedala kritizovat a toto uspořádání bylo výhodné, protože bratranci na trůně to umožnilo zmrazit většinu jejich dědictví. Část pozemků a statků ale byla na jeho příkaz převedena na klášter.
Jutu ani Anežku ale nenadchly strohé regule klášterního života, pokud jde o modlitby, izolaci a sexuální zdrženlivost. Přestože se vystřídaly ve funkci převorky a jistě ani materiálně nestrádaly, nenašly zalíbení v přísném a osamělém klášterním životě, proto jej společně opustily kolem roku 1272. Ani jedna z nich se již nikdy nechtěla vrátit.
Potrestaní milenci
Jakmile se za Jutou zavřela klášterní brána, odjela ke své sestře Žofii. Naposledy ji viděla v roce 1269, když se švédská královna zastavila v klášteře cestou po rodné zemi, během níž se snažila domoci vydání dědictví. Žofie byla popisována jako inteligentní, pohotová, bystrá, temperamentní a výřečná žena, která se vášnivě zajímala o šachy. Její manžel Valdemar byl prvním švédským panovníkem z dynastie Folkungů a formálně vládl od svých jedenácti let. Jeho zvolení však zdaleka neuhasilo spory o korunu. Konflikty s dalšími uchazeči o trůn a krvavé bratrovražedné řeže v nové panovnické rodině pokračovaly s fatálními následky další století. Po pětadvaceti letech kralování musel Valdemar se svou ženou uprchnout ze země a později byl stejně bratrovými vojáky zajat a dovlečen na jeden švédský hrad, kde zemřel.
Za Valdemara nejdříve vládl otec a mladý panovník si krátil dobu milostnými avantýrami. Podle jedné z kronik svedl i svou švagrovou Jutu: „V době, kdy přišla do Švédska, se nijak nelišila od anděla z nebe, byla pyšná a sladká (…). Byla do krále tak zamilovaná, že se s ní příliš sblížil.“
Vztah mezi Valdemarem a jeho švagrovou vyvolal velké pozdvižení. Užívali si spolu jeden rok, ale na nátlak církevních kruhů se Juta musela údajně vrátit za klášterní zdi a Valdemar činit pokání před samotným papežem v Římě. Mohlo to vypadat tak, jako když se kál jeden islandský velmož, který „dostal v Římě rozhřešení za všechna svá i otcova provinění a přijal těžké pokání. Vodili ho po Římě bosého od jednoho kostela k druhému a před většinou hlavních kostelů ho bičovali. Snášel to zmužile, jak se dalo očekávat. Přihlížející stáli kolem v úžasu, bili se do prsou a lkali, že musí tak sličný muž trpět takovou strast, a ženy ani muži nedokázali zadržet slzy“.
Nutno dodat, že kromě zmíněné kroniky se žádné další prameny potvrzující jejich aféru nedochovaly. Ve vatikánském archivu se nachází pouze papežský list z roku 1279, který dokládá, že předchozí Svatý otec někdy mezi lety 1271 a 1276 nařídil dvěma dánským biskupům, aby zajistili návrat Juty do kláštera. To zřejmě pouze dosvědčuje, že nějaký čas strávila ve Švédsku. V 16. století datoval dánský historik Arild Huitfeldt Jutinu návštěvu Švédska rokem 1273 a uvedl, že Valdemar musel jako trest za bezbožné chlípné chování v roce 1274 vykonat pouť dokonce do Jeruzaléma.
Děti hříchu?
Podle zmíněné kroniky se z poměru Valdemara a Juty narodil v roce 1273 chlapec, který dostal po dědečkovi jméno Erik. Většina historiků tuto informaci zpochybňuje a domnívá se, že údajné dítě hříchu byl ve skutečnosti Jutin synovec, syn Valdemara a Žofie. Tento švédský princ a dědic si však skráně královským diadémem nikdy neozdobil. Po otcově sesazení byl uvězněn a po jeho smrti směl odejít do Norska, kde se stal členem královské rady. Podle zřejmě vybájené tradice se králi Valdemarovi a jeho švagrové narodila dcera Žofie, předkyně švédského rodu Leijonhufvudů (doslova lví hlava). Ten původně nesl na počest dánského původu v erbu tři dánské leopardy, které později nahradily s poněmčením jména na Lewenhaupt tři lví hlavy.
Z tohoto rodu vzešla v roce 1536 Markéta, druhá manželka švédského krále Gustava I., zakladatele dynastie Vasa. Markéta byla sice o dvacet let mladší než manžel, nicméně svým mírným, srdečným a laskavým chováním si u něj vydobyla velký vliv a respekt. V mnoha případech byla v jeho okolí jedinou osobou, která ho dokázala uklidnit a utišit. Jejich vztah musel být šťastný, neboť není prokázáno, že by se Gustav zajímal o jiné ženy. Dopisy manželce začínal slovy: „Má nejdražší Markéto, srdce moje jediné.“ Určitě děkoval Bohu, že mu seslal takové dobrodiní. Navíc mu milovaná Markéta porodila během třinácti let deset dětí, z nichž osm dosáhlo dospělosti. Takový neobvykle vysoký počet odolných synů a dcer budil v tehdejší době obdiv.
Neklidný život princezen
Na chování svého manžela a sestry prý podváděná královna Žofie podle legendy reagovala slovy: „Z tohoto zármutku se už nikdy nevzpamatuji. Proklínám den, kdy má sestra spatřila švédské království.“ Roku 1275 jejího chotě sesadili jeho vlastní bratři, kteří proti němu zvedli ozbrojený odpor. Že už nebude královnou, se Žofie dozvěděla při partii šachu. Údajně ji v klidu dokončila a vyhrála. Nechala se titulovat „bývalá královna Švédů“, ale po dvou letech se vrátila do Dánska, kde roku 1286 zemřela. Pro úplnost dodejme, že Valdemarova a Žofiina nejmladší dcera Rixa si vzala polského krále, jemuž porodila dceru, pozdější českou a polskou královnu Elišku Rejčku, manželku Václava II., Rudolfa Habsburského a družku „prvního muže království“ Jindřicha z Lipé.
Ze čtyř sester nakonec prožila nejklidnější život norská královna Ingeborg. Po smrti svého muže, krále Magnuse VI. v roce 1280 pravděpodobně vládla spolu s říšskou radou jménem ještě nezletilého syna sedm let až do své smrti na jaře 1287. Její dánské dědictví se podařilo získat až jejímu synovi, norskému králi Erikovi II.
Hříšnice Juta byla podle části pramenů opět umístěna do kláštera svaté Anežky, kde zůstala až do konce života. Celé dědictví obdržela od dánského dvora teprve v roce 1284, stejně jako její sestra Anežka. Ta se poté údajně provdala za svého bratrance Erika Longbona, pána z Langelandu, ale nic dalšího o ní nevíme.
Podle jiných zdrojů se Juta soudila o vydání dědictví nejen s královským dvorem, ale i s klášterem svaté Anežky. Jinými slovy řád opustila. To mělo vyvolat velký rozruch a zapojit do soudního sporu i papežskou kurii. Církev nepochybně neměla zájem na tom, aby vznikl precedens, že si mohou urozené dámy svůj slib zasvětit život službě Bohu rozmyslet, a co více, dokonce požadovat zpět své majetky darované klášteru. V případě, že by se Juta skutečně do klášterní cely nevrátila, by se jednalo o mimořádný životní příběh vysoce postavené ženy, která nehodlala nedobrovolný vstup do kláštera považovat za jedinou alternativu k manželství.
Juta přijala řeholní závoj na naléhání svých příbuzných u moci, ale neváhala ho odložit a domáhat se svých práv. Dokázala si sama určit směr svého života, když opustila řeholi a neprovdaná žila jako nezávislá statkářka. Tento svět opustila někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let 13. století.
