Svět za mřížemi: Jak se proměňovalo vězeňství v českých zemích?
Zločin se od nepaměti pojil také s náležitým trestem. Zatímco však v nejstarších dobách představoval trest především mstu, postupně převládl názor, že s provinilcem je třeba zacházet lidsky a pokud možno jej napravit. K tomuto závěru směřovaly v našich zemích i dějiny vězeňství.
Filozofie udělování a vykonávání trestů za různě závažné prohřešky na našem území dlouhá léta vycházela ze zvykového práva ovlivněného křesťanskou vírou. Trest samotný měl znamenat především pomstu a uspokojení poškozených osob či v případě vraždy pozůstalých. Významnou roli hrál také odstrašující efekt, který měl ostatní od podobného chování odradit.
Dlouhá staletí tak nejčastěji udělované tresty představovalo spíše mrzačení či popravy provinilců než věznění, které bylo nákladné (věznitel musel vězně živit) a působilo méně exemplárně. Odnětí svobody se tak objevovalo méně, a často představovalo spíše dočasné opatření pro zajištění provinilce před rozsudkem a exekucí. Někdy se jej používalo i ve specifických případech, kdy nebylo snahou delikventa trestat příliš krutě – objevovaly se případy, kdy došlo k udělení trestu vězení po vzájemné dohodě, že provinilec uhradí náklady na něj z vlastní kapsy.
Šatlavy, karcery, kláštery
Teprve s postupem času začínalo odnětí svobody jakožto trest získávat na stále větší oblibě. Právní systém se však ještě v období pozdního středověku vyznačoval značnou decentralizací související se stavovským rozdělením společnosti. Proto také nelze hovořit o vězeňském systému jako takovém.
Venkovské obyvatelstvo podléhalo vrchnostenské správě, která také rozhodovala o udělení trestů za případná provinění – pod tento typ správy spadalo ještě v 18. století více než 85 % obyvatelstva českých zemí. Poddaní pak byli případně vězněni na hradech či zámcích šlechty, kde podmínky jejich pobytu víceméně závisely na libovůli majitele panství. Měšťané podléhali městským soudům složeným z rychtáře a konšelů, a v případě shledání vinnými na ně mohla čekat šatlava, často součást městského opevnění. Šlechta potom podléhala zemským soudům. Nejednotnost právních řádů ale fakticky umožňovala věznit také třeba rodinné příslušníky hlavou rodiny, pokud ta například shledala, že jsou příliš rozhazovační.
Vlastní soudní a trestní systém ale měla třeba také univerzita, kde jak studenti, tak mistři (a v některých případech i absolventi) podléhali pravomoci rektora. Na jižním nádvoří Karolina na konci 14. století vznikl karcer – vězení pro provinilce z akademické obce. Na druhé straně nádvoří pak vznikl takzvaný kurník či krmník, do kterého univerzita zavírala neposlušné poddané z panství, která jí patřila. Výše postaveným osobám potom rektor mohl udělit také domácí vězení – například matematik a astronom mistr Martin Bacháček z Nauměřic byl podobně potrestán za to, že v opilosti srazil studenta ze schodů. Vlastní nápravná zařízení měla ale také církev. Opevněný hrad Mírov například od 14. století sloužil jako vězení pro provinilé duchovní.
Modernizace systému
Právní řády i výkonná moc v podobě policejních orgánů a vězeňství procházely již od období pozdního středověku centralizačními snahami. Tak za vlády Ludvíka Jagellonského (1516–1526) prosadily stavy na českém zemském sněmu zákon vymezující pravomoci krajských hejtmanů včetně jejich povinností o vykonávání policejní správy v zemi. Na něj pak navázaly další normy tohoto typu třeba za vlády Rudolfa II. (v Čechách 1575 až 1611), významný přelom v ohledu vězeňství však znamenal policejní řád Leopolda I. (1657–1705). Ten mimo jiné ukládal královským úředníkům v zemi péči o provinilce: „… aby bez obvinění a potřebného vyživení přes čas uložený u vězení zdržováni nebyli, péči míti, je každého čtvrt roka vizitýrovati, poznamenání jich, žádného nevypouštějíce, a co který z nich zavinil, též jaké a odkud vychování má, jak dlouho u vězení zůstává a na čem proces jeho záleží, na královskou kancelář zdejší odesílati.“
První kodifikaci trestního práva přinesl hrdelní řád Josefa I. (1705–1711), daleko významnější roli však měl zákoník Marie Terezie (1740–1780) z 31. prosince 1768. Ten poprvé přesně definoval a klasifikoval zločiny i udělované tresty. V této době také výrazně přibýval podíl odnětí svobody oproti jiným formám trestů, tento trend ještě zesílil poté, co Josef II. (1780–1790) zakázal popravy jako výstup řádného soudního řízení (povoleny byly pouze v případě stanného práva) a jeho bratr Leopold II. (1790–1792) veřejné mrskání a vypalování cejchů. Jejich nástupce František I. ( 1792–1835) poté sice trest smrti obnovil, ale věznění již zůstalo dominantním prvkem systému až do dnešních dní.
Mají vězni pracovat?
Různé nucené práce, galeje či upadnutí do otroctví představovaly běžný trest již od nejstarších dob. Také na našem území se práce provinilců běžně provozovala, a její důležitost zdůrazňovaly třeba i josefínské právní řády, vyzdvihující její význam pro vězně samé: „aby se zamezilo jejich pozvolnému tělesnému i mravnímu chátrání“. Od 18. století pak mohla být fyzická práce nařízena i politickým odsouzencům, a zároveň od roku 1871 za ni tito mohli dostávat malou peněžní odměnu.
Proti zaměstnávání vězňů vedly od 19. století výraznou kampaň především levicové politické kruhy v čele se sociálně demokratickou stranou. Pro tu se zákaz práce odsouzenců stal dokonce jedním z hlavních bodů politického programu. Hlavní argument představovala skutečnost, že vězni pracovali bez nároku na důstojnou mzdu, což je v očích zaměstnavatelů zvýhodňovalo oproti běžným dělníkům. Hlavně u méně kvalifikovaných profesí tak továrníci preferovali provinilce, kteří zabírali pracovní místa dělníkům, případně touto možností vytvářeli na své zaměstnance tlak a nutili je, aby slevili ze svých požadavků.
