Historie podle politbyra: O čem psaly socialistické učebnice dějepisu?
Rozpad habsburské monarchie, pomnichovský okleštěný stát, nacistická okupace, poválečná lidová demokracie, a nakonec socialistická diktatura – české dějiny 20. století si na prudké zlomy nemohly stěžovat. Politické turbulence se nevyhýbaly ani poměrně vyspělému českému školství. O čem psaly socialistické učebnice dějepisu?
Učebnice jsou pomalá média. Jestliže se vyučující museli po změně režimu buď přizpůsobit, nebo školství dobrovolně či nedobrovolně opustit, učební osnovy a učebnice reagovaly na ideologické obraty vždy se zpožděním. Poválečné Československo se rozhodlo opustit předchozí tradici a najelo na model jakési permanentní reformy. Již před únorem 1948 byl připravován zákon o jednotné škole, který byl schválený po komunistickém převratu v dubnu 1948. Zákonem byly zestátněny všechny školy, které dostaly jednotný hlavní cíl – vychovávat „nové socialistické občany“.
Vedle toho měly také vést žactvo a studenstvo k národní hrdosti a slovanskému vlastenectví: „(Školy) pěstují smysl pro společenství v rodině, národu, Slovanstvu a lidstvu. Vychovávají národně a politicky uvědomělé občany lidově demokratického státu, statečné obránce vlasti a oddané zastánce pracujícího lidu a socialismu.“ Následný IX. sjezd KSČ se v květnu 1949 usnesl, že vyučování a výchova žáků „musí vycházet z marxismu-leninismu“, který se stal jedinou oficiální státní ideologií.
Nejedlého dějiny
V letech nejtužšího stalinismu se školství mělo co nejvíce přiblížit sovětskému vzoru, a tak byla v roce 1953 zrušena gymnázia a nahrazena posledními třemi ročníky takzvané jedenáctiletky. Stalinistický model vydržel jen sedm let, kdy byly zavedeny střední všeobecné vzdělávací školy. Reforma z roku 1960 kázala vychovávat uvědomělé občany socialistického Československa a nadšené budovatele komunismu, který měl podle vizí prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného přijít co nevidět. O potřebě další vzdělávací reformy se pak bouřlivě debatovalo během pražského jara. Učitelé si tehdy například stěžovali, že žáci si 28. říjen nespojují se vznikem samostatného státu v roce 1918, ale se znárodněním velkého průmyslu v roce 1945. Dvacet let indoktrinace zkrátka vykonalo své.
Veřejně se ale diskutovalo také o dalších tématech, o nichž dosavadní učebnice dějepisu mlčely či je dezinterpretovaly, jako byl sovětsko-německý pakt o neútočení z léta 1939 či politické procesy padesátých let. Snahy o nápravu nedávných pokřivení přerušila okupace v srpnu 1968, a přestože stihla být v prosinci téhož roku ještě obnovena gymnázia (do osmdesátých let dělená na větev humanitní a přírodovědnou), došlo k opětovnému vyvíjení silného ideologického tlaku na školství. Dějepis měl hrát důležitou úlohu při výchově komunistické ideologii oddaných občanů. Současně měl rozvíjet lásku k vlasti, národu, Sovětskému svazu a vědeckému komunismu.
Základním východiskem autorů učebnic dějepisu se stala marxistická periodizace dějin, které začínaly prvobytně-pospolnou společností a přes otrokářství, feudalismus a kapitalismus mířily ke komunismu. Marxisticko-leninský světonázor byl ovšem takticky naroubován na starší česká národní vyprávění o minulosti. Nabízel však jiné odpovědi v letitém sporu o smysl českých dějin.
Jestliže František Palacký ho viděl ve slovanské demokracii a Tomáš G. Masaryk v humanitě, nyní byl jako přirozené vyústění českých dějin představován komunismus. Ten jako cosi bytostně českého prosazoval v první řadě ministr školství Zdeněk Nejedlý. Husitství se tak stalo ještě více akcentovaným tématem než za první republiky, vždyť komunismus prý zavedli už táborité a husitství údajně spojilo „proti křižákům všechen lid Čech“ .
Velká revize
Po roce 1945 se ve školách učilo podle různých starších učebnic dějepisu, které ale přestávaly vyhovovat. Měly být nahrazeny novými tak, že ministerstvo školství schválí jen jednu učebnici pro konkrétní předmět, ročník a typ školy. Do tříd se tyto nové pomůcky dostávaly počátkem padesátých let, ale byly okamžitě vystaveny tvrdé kritice ortodoxních funkcionářů jako málo stalinistické.
Středoškolská učebnice z roku 1948 sice obsahovala zcela čerstvé informace o únorovém vítězství komunistů a očistě republiky „od reakčních a protilidových živlů“, současně však nadále vyzdvihovala prezidenta Masaryka. Domácí autorské zdroje zkrátka nebyly zatím dostatečně flexibilní, a proto byly zejména učebnice světových dějin urychleně překládány z ruštiny.
S koncem turbulentního stalinismu po roce 1953 nastala opačná situace, kdy jedna učebnice vycházela znovu a znovu v upravených vydáních. Tak například středoškolská učebnice Václava Husy Československé dějiny vyšla od konce padesátých do začátku osmdesátých let ve třinácti přepracovaných vydáních.
V těchto učebnicích bychom našli různě variovaný jeden hlavní národní a komunistický příběh s obrozeneckou a nejedlovskou interpretační linkou. Žáci a studenti se seznamovali s dodnes důvěrně známým panteonem velikánů českých dějin: Janem Husem, Janem Amosem Komenským či Bedřichem Smetanou, z komunistů pak hrál prim Klement Gottwald. V socialistických učebnicích byste ale marně hledali zmínky o popraveném Rudolfu Slánském. Bývalý generální tajemník KSČ a nejbližší Gottwaldův spolupracovník měl být prostě zapomenut.
Naopak v každé učebnici se objevila zmínka o Cyrilu a Metodějovi. Upozaděna ovšem byla jejich christianizační činnost a učební texty soluňské bratry líčily jako nositele státnosti, vzdělanosti, otce slovanského písemnictví a orientace na Východ proti nepřátelskému a nebezpečnému Západu. V prvním vydání zmíněné učebnice Václava Husy například stojí, že kníže Rastislav díky Cyrilu a Metodějovi „úspěšně odrážel útoky Ludvíka Němce, jemuž pomáhaly v pronikání do našich zemí i německé křesťanské misie zavádějící bohoslužbu v latinském jazyce“.
Další větší revize učebnic proběhla po takzvaném odhalení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956, kdy do té doby nekritizovatelný generalissimus přestal být hybatelem veškerého dění. Destalinizace učebnic šla tak daleko, že byl v Husově pomůcce Stalin zmíněn pouze jednou, a to jen okrajově.
Vykleštěná kritika kultu
Poté až do roku 1989 už dějepisné učebnice neprocházely dramatickými proměnami. Hlavní rozdíl spočíval mezi učebnicemi vydávanými před rokem 1968 a těmi normalizačními. Ty starší zdůrazňovaly téma války, žáci měli být vedeni k aktivnímu „boji za mír“. Například učebnici pro 9. ročník základní školy od Miloslava Trapla a Vratislava Čapka z roku 1959 uzavírá odstavec: „Poprvé v dějinách se vytvořilo mohutné celosvětové hnutí obránců míru, které vede boj proti přípravám nové války. Síly míru jsou již tak silné, že mohou zabránit imperialistům v jejich plánech a udržet světový mír.“
Po srpnu 1968 se ale dějepis nevrátil k opakování schémat padesátých a šedesátých let. Normalizační učebnice mají civilnější tón a spíše stroze informují, než by angažovaně vykládaly. Píše se v nich například dokonce též o Stalinových vojensko-strategických chybách v prvních letech druhé světové války či o politických procesech. Pasáže jsou však velmi neosobní, například učebnice pro 8. ročník základní školy z roku 1983 uvádí: „XX. sjezd podrobil kritice dosavadní metody práce, uplatňované vlivem kultu osobnosti ve straně i v činnosti státního aparátu. Kult osobnosti, který přeceňoval význam osobnosti J. V. Stalina a snižoval úlohu kolektivního rozhodování, byl vážnou překážkou v rozvoji aktivity a iniciativy širokých pracujících mas.“
Na rozdíl od období před rokem 1968 se žáci a studenti neměli do dějin angažovaně zapojovat, ale měli se z nich poučit. Texty jsou stereotypní, formální a přesvědčují o jediné pravdě, která vycházela z dokumentu závazného pro celou normalizaci, Poučení z krizového vývoje (1970). Ptá-li se učebnice: „Proč byla nutná internacionální pomoc států Varšavské smlouvy 21. 8. 1968?“, nečeká otevřenou diskusi, ale vyžaduje pouze zopakování. Žáci ho snadno najdou zvýrazněné na předchozí straně: „(Šlo o) nezbytnou internacionální pomoc.“
Jiný holocaust i Mnichov
Důležitou oporou pro komunistický režim tvořily učebnicové výklady moderních dějin. Možná překvapivě patřila k těm z nejvíce pokřivených problematika holocaustu. Žáci a studenti si z hodin neměli odnést fakt, že koncentrační tábory vznikly především kvůli vyhlazení Židů. Ti byli sice v souvislosti s tábory smrti zmiňováni, nikoliv však jako hlavní oběti. Již dějepisné učebnice z roku 1950, tedy nedlouho po skončení šoa, uvádějí: „V koncentračních táborech byli vězněni pokrokoví vědci a umělci a vůbec každý, kdo s nacismem nesouhlasil.“ Mohlo by se zdát, že šlo o projev typického stalinistického antisemitismu, ale ani údajně liberálnější režim v šedesátých letech dějepisný obraz nacistických represí totiž nezapadal do zjednodušeně černobílého výkladu druhé světové války jako souboje dobra (komunismus) se zlem (nacismus).
Také v učebnici historika Karla Bartoška, která vyšla mezi lety 1963 a 1967 pětkrát, lze najít formulaci, z níž vůbec nevyplývá, že oběťmi koncentračních táborů byli především Židé. Holocaust byl upozaděn i v učebnicích ze sedmdesátých a osmdesátých let, přičemž nacistický teror mířil především proti komunistům.
Mimořádná pozornost byla v učebnicích věnována také takzvané mnichovské zradě, tedy události, která traumatizovala a traumatizuje Čechy dodnes. Komunisté o sobě bezprostředně po mnichovské konferenci hovořili jako o jediných, kteří chtěli bránit republiku. Tento příběh pak tvořil jádro učebnicových výkladů do roku 1989. Všechny dobové učebnice dějepisu zdůrazňují osamělý a hrdinský boj, jež KSČ vedla s „kapitulanty a zrádci“. Jedině komunisté prý byli ochotní obětovat své životy, což ospravedlňovalo a zdůvodňovalo jejich politické vítězství v poválečném Československu. V září 1938 však „zradili“ nejen západní spojenci, ale též česká buržoazie a velkokapitál – takový výklad omlouval poválečný zákaz vlivné agrární strany a dalších pravicových stran. Dějinný vývoj nakonec navíc jako by ukázal, že pouze SSSR mohl vyhrát nad nacismem.
Také učebnice z šedesátých let zpětně zpochybňovaly prozápadní orientaci meziválečného Československa, a naopak vyzdvihovaly sílu jediného spolehlivého spojence – Sovětů. Jakkoliv normalizační učební texty postrádají dramatické rozhořčení předchozích desetiletí, příběh o „zradě“ využívaly nadále.
Lze stereotypy překonat?
Mnichovský mýtus má tuhý kořínek a teprve historik Vít Smetana pečlivou knihou Ani vojna, ani mír (2017) komplexně ukázal, že hovořit o zradě západních spojenců je nesprávné. Určitě to platí v britském případě, protože ostrovní říše nebyla s Československem ve spojeneckém svazku. Ale i v případě francouzském. Zrada Paříže by nastala až ve chvíli, kdy by Německo na Československo skutečně zaútočilo a Francie by na obranu svého spojence nevystoupila.
Nutno dodat, že Smetana vůbec nepopírá, že Londýn i Paříž činily v létě 1938 na Československo brutální nátlak. Vít Smetana dále ukazuje, že Stalin nemínil vést izolovanou válku na obranu Československa, maximálně válku evropskou čili s podporou Francie. Analýzu československé krize 1938 uzavírá poukázáním na obdivuhodný výkon československé propagandy za druhé světové války a bezprostředně po ní. Ta dokázala vykreslit takřka neposkvrněný obraz země, jež se odhodlaně a jednotně chystala hájit své hranice, a teprve potom, když byla zákeřně zrazena svými spojenci v Mnichově, se – všemi opuštěna – rozhodla obětovat pohraničí a nezávislost na oltář efemérního evropského míru.
Dodejme, že tento mýtus zrozený v týmu kolem Edvarda Beneše se podařilo vštípit několika dalším generacím i pomocí komunistických učebnic. V učebnici Václava Husy z roku 1964 se navíc mylně uvádí, že mnichovská konference se konala „z podnětu Spojených států amerických“. Jde o rétoriku studené války, neboť setkání velmocí v Mnichově navrhl fašistický vůdce Mussolini. Komunisté jako klíčoví hrdinové moderních dějin jsou v socialistických učebnicích na jednu stranu jedinými pravými zástupci národa, vlasti a lidu, na stranu druhou jsou neustále někým zrazováni: sociální demokracií, kapitalisty, prezidentem Benešem, a nakonec i Stalinem. Tento trpitelský úděl jim dává svatozář zneuznaného mučedníka a současně rezonuje s českými národními stereotypy. Pocity zrazení, marnosti či osamění v boji proti velkým a mocným jsou natolik silné, že nezmizely ani z některých učebnic polistopadových.
