Urozená láska: Hraběnka Černínova svého Heřmánka upřímně milovala
Nahlédněme do korespondence barokního páru, která unikátním způsobem dokladuje nejen dynamiku jejich vztahu, ale i jeho hloubku.
Sylvie Kateřina byla dcerou Magdaleny, rozené Kostomlatské z Vřesovic, a důstojníka a císařského rady Štěpána, markraběte ze Savony, hraběte z Millesina. O rodiče však přišla poměrně brzy, protože její otec zemřel nejpozději v roce 1635 a matka, zřejmě nekatolička, žila od 2. poloviny dvacátých let kvůli postupující rekatolizaci v exilu v Sasku. Dívka měla dvě sestry a minimálně jednoho bratra, z anonymity však vystoupila teprve v okamžiku svatby s tehdy již téměř padesátisedmiletým dvojnásobným vdovcem hrabětem Černínem. Nejednalo se o partii z dívčích snů, ale ani Sylvie nesplňovala všechna kritéria pro ideální nevěstu. Vzhledem ke svému věku mohla být již považována za starou pannu. Vždyť jí bylo nehorázných 27 let. Navíc nemohla nabídnout ani příliš vysoké věno.
Milující žena
K sňatku zřejmě Černína vedla jednak snaha zvýšit svoji prestiž díky spříznění s italskými markýzi ze Savony a pak se asi stále ještě nezbavil naděje na potomka. I třetí Heřmanovo manželství však zůstalo bezdětné. Z dané situace ovšem vyplývala nutnost nalézt a ustanovit dědice majetku. Nakonec byl vybrán Humprecht Jan Černín z Chudenic, vnuk Heřmanova bratra a Heřmanův kmotřenec. Vypadá to, že se o volbu zasloužila i Sylvie, jejíž vztahy s dědicem i jeho matkou byly dobré až do manželovy smrti. (Po ní se ovšem díky mnoha majetkovým sporům o poznání zkomplikovaly.)
Sylvie a její muž měli šťastný vztah. Jako důkaz může sloužit i skutečnost, že ačkoliv se po ovdovění za několik let šlechtična znovu provdala, nechala se po své smrti pohřbít po boku svého prvního manžela v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Láska je patrná především z jejích dopisů, Heřmanových odpovědí se dochovalo bohužel jen několik. I když skeptikové mohou v manželčiných vyznáních vidět jen květnatost období baroka, při srovnání s listy jiných pisatelek se zdá, že řeč o náklonnosti není přehnaná.
Kromě různých drobností – radosti z jeho pozdravů a projevené pozornosti – jsou Sylviiny city zřejmé především v době manželovy cesty do Konstantinopole. Dva měsíce od rozloučení si stěžovala, že jí vše připomíná jeho nepřítomnost a především si přeje, aby byl v pořádku a nezapomněl na ni: „Mohu se zblázniti, když na ty statky přijedu, že tak všechno prázdný je. Nikdy sem bez Vašnosti tu nebyla; ten nejprvnější den vždycky s pláčem strávím.“ Později proklíná osud žen, které tu muži po sobě zanechali samotné a nešťastné, a prohlašuje, že kdyby se nejednalo o tak dalekou cestu, „po štvermi bych za Vašnostmi lezla“.
Sylvie měla o svého manžela velké obavy, trpěla především nedostatkem zpráv. Na počátku zimy 1644 zůstalo bez odpovědi devět jejích dopisů. Situaci jí neulehčilo ani šíření různých zvěstí o Heřmanově uvěznění a smrti. Pochopitelná je pak její reakce: „Do mý smrti bez Vašnosti nepojedu, aniž Vašnosti od sebe nepustím. Co je mi po všem na světě, když sem svýho Heřmánka zbavena. Čím dáleji, tím víceji znám, co na Vašnosti mám.“ Jediný dochovaný dopis manželce z Konstantinopole vyznívá díky mnoha emocionálně laděným oslovením – „Má nejmilejší Sylvičko,“„má nejmilejší crciličko“, „má dívčičko“, „má kozičko“ – velmi něžně. To, že mu na manželce záleželo, vyplývá i z jeho snahy zajistit, aby o ni bylo po jeho smrti dobře postaráno, a to nejen závětí, ale i apelací na příbuzné, aby se k ní chovali – pod hrozbou božího trestu – dobře.
Hraběcí hádky
I v tomto manželství se pochopitelně objevily v průběhu let nesoulad a různé výčitky. Nadmíru se hraběnky dotklo především to, když choť varoval hejtmany před příchodem nepřátelského vojska, ale ji ne. Z toho bylo podle ní zřejmé, že mu je dobytek milejší než vlastní žena. V době své nemoci, když jí Heřman neposlal ani řádku, manželovi vyčítala, že pokud jí nenapsal jen proto, že by musel platit posla, tak by to udělala klidně sama. Největší nesoulad se mezi nimi objevil na podzim a v zimě roku 1639 v době Sylviina pobytu ve Strakonicích, kde se ukrývala před morem. Měla zde velké finanční problémy a opakovaně žádala manžela, aby jí poslal nějaké peníze, protože „já se nejčky říkaje nenajím“.
Apelovala na něj, že nežádá víc, než dostávají jeho lokajové. Musela zde kupovat věci na dluh a půjčovat si od své sestry. Prohlašovala, že mu jeho neochotu do smrti nezapomene. Na Heřmanův návrh se obrátila na zdejšího hejtmana, který jí ovšem žádné peníze nedal, protože prý právě koupil nějaké obilí a „snad von mi nevěřil, aby Vašnostina vůle v tom byla“. Ani pak jí manžel nepomohl, zřejmě totiž sám neměl peníze.
Jeho dopis však Sylvii rozčílil ještě víc, protože jí napsal, že ví, že tam hlady neumře. Nakonec jí choť přece jen poslal spolu s koňmi i čtyři dukáty, o kterých ale manželka prohlásila, že jí ani s těmi půjčenými rozhodně stačit nebudou. Celý spor pak uzavřela uštěpačným a nespokojeným konstatováním, že když jí mohl poslat ty čtyři dukáty, tak jí mohl poslat i víc.
Správkyně manželových statků
Své nepříliš vysoké věno se zřejmě Sylvie snažila vykompenzovat dobrým hospodařením: „Přála bych, abych Vašnosti mohla na sta tisíce peněz nadělati, jen aby ste ráčili se mnú býti spokojen. Co má nešťastná chudoba Vašnosti nepřinesla, to má pilnost Vašnosti zejská.“ Samozřejmě ale nezapomněla zdůraznit, že on to umí lépe, a pokud by něco spletla, „Vašnostina dokonalost to všechno opraví“. Kromě prodeje koní, dobytka a vlny Židům měla hraběnka přehled o žních i úrodě, starala se o chod pivovarů, výrobu a spotřebu piva. V případě hrozícího nebezpečí ze strany táhnoucích vojsk nechávala dobytek a ovce hnát do jiné oblasti a kontrolovala také pololetní účty, které jí předkládali hejtmané jednotlivých panství.
Nezalekla se ani tak specializovaných činností, jakými bezesporu bylo rybníkářství a výstavba i chod vysokých pecí. Když byla v roce 1644 jedna dostavěna, dokázala manželovi vypočítat investované náklady i popsat její činnost. V případě nedostatku informací se nezdráhala poradit s odborníkem. Dohlížela i na další výstavbu na panstvích. Při zřizování nové kašny se potýkala s neschopným řemeslníkem, což hned rozčileně popisovala manželovi: „Ten, jak tu kašnu dělá, utek; neuměl ten kyt udělati, hroznej parač a klamař, musela sem vzíti jinýho.“
Vožralej jako svině
To ale nebylo nic proti nepořádku, na který narazila na jiných panstvích. Na jednom z nich například převzal vládu místní sekretář. Všichni, včetně hejtmana, se ho báli a dělali, co jim poručil. Nechal si tam dokonce postavit pokoje pro svoji kuchařku, pachole, stájníka a místa pro dva koně a byl „každej den vožralej jako svině“.
Protože Sylvii zajímalo, z čeho vše platí, plánovala nechat zkontrolovat účty. Nepoctivý úředník se drze divil, že má žena vůbec právo se vyptávat a něco nařizovat, protože mu Heřman písemně udělil velkou pravomoc. Nevíme bohužel, zda pana sekretáře nakonec odvolala, na manžela ale apelovala, že by se už nemělo stát, aby měl někdo větší pravomoci než ona.
Sylvie registrovala i všechny škody, které se na statcích staly v důsledku počasí nebo procházející armády. Ve válečných časech byla samozřejmě velkou starostí i zátěží kontribuce, která musela být včas zaplacená. Proto podnikavá dáma opakovaně žádala českou dvorskou kancelář alespoň o její snížení. Císaře prosila i o odpuštění cel a mýt při převozu různých surovin a potravin z Čech na jejich panství Schmiedeberk ve Slezsku. Argumentovala špatnou hospodářskou situací panství a nutností dovážet věci nepostradatelné i pro výživu ubohých poddaných.
Konec života
Její skvělé péče o manželovy zájmy si všímali i jiní lidé. Bernard z Martinic psal Heřmanovi, že podle výpovědi některých lidí činí při správě statků téměř nemožné a hrabě Šlik Sylvii v roce 1649 lichotil, že se stala vrchním hejtmanem na manželových panstvích a že na to může být pyšná.
Po smrti manžela strávila Sylvie několik let jako dobře zaopatřená vdova. O jejím dalším manželství, uzavřeném v roce 1659 s naopak o 20 let mladším Leopoldem Vilémem markrabětem z Badenu, nemáme bohužel podrobnější zprávy. Dne 29. února 1664 pak Sylvie zemřela v Řezně ve věku padesáti osmi let.
