Hippiesáci středověku: Jak se na valdenské dívala středověká církev?

Spojení „církevní reformace“ zní na první pohled nudně. Opak je pravdou. Reformátoři obraceli pozornost k biblickým textům, které důsledně četli, vykládali a hodlali se jich pevně a někdy až doslovně držet. A tím si zadělali na pořádný problém. Nezačínejme však náš příběh v zaprášených knihovnách a u stránek popsaných písmenky. Zkusme se možná trochu překvapivě a pro dnešní dobu příznačně zamyslet nad tím, čemu se říká piktogram.

Tak jako třeba pořadatelé olympiády vymýšlí pro každý sport ikonku, která symbolizuje podstatu daného odvětví, můžeme i pro reformační hnutí valdenských docela dobře vymyslet příhodný obrázek. Jak tito potulní kazatelé, kteří vzešli z Francie, vypadali? Chodili v sandálech nalehko podobně jako o několik století později hippiesáci. A možná že dost obdobně jako mladí muži s dlouhými vlasy nosili přes rameno taštičku. Jen v ní střežili milovanou Bibli se spoustou záložek. Tak horlivě ji četli. Když přicházeli do vsi, lidé zdaleka věděli, že se neblíží jen tak nějaký tulák, ale hlasatel Kristova učení. Symbol, který ve zkratce vizuálně vystihuje Valdèsovo hnutí, by tedy mohl být třeba sandál.

Utekl manželce

Jak svět přišel o kupce, aby se zrodil kazatel? Byl to obrat, jak se patří. Valdès, ctihodný obyvatel Lyonu, si žil příjemným životem a patřil řekněme k blažené střední vrstvě. Nic mu nechybělo. Měl ženu, děti, pěknou střechu nad hlavou, obživu. Legenda však praví, že jednoho dne zavítal do města potulný herec. Ten pobavenému obecenstvu barvitě předehrával příběh římského boháče, který jednoho dne všechno opustil a vydal se jako žebrák do Svaté země.

Dost neuvěřitelný a na růžovo obarvený příběh. Ostatní přihlížející to zřejmě brali jako dobrou zábavu na způsob dnešních telenovel. Jenže na Valdèse zapůsobilo představení úplně jinak. Pocítil potřebu udělat to samé. Možná to v něm zrálo už dlouho a teprve teď sebral odvahu. Brzy nechal manželku manželkou a vydal se kázat o nápravě církve. A dcery? Ty poslal do kláštera. 

Od této chvíle pro něj světské radosti přestaly mít význam. Na první místo postavil Bibli a Krista. Rozkol rodiny se později ukázal jako jeden z nejmenších problémů. Ke střetu s tehdejší církví přispěly hlavně myšlenky, které hlásal. I když i to, že jeho následníci opouštěli své drahé polovičky, bylo církvi trnem v oku. Neshledávali v tom projev lásky k Bohu, ale hřích. Celibát, který museli kněží dodržovat povinně, se naopak u ženatých mužů jevil jako nepravost – mají přece plodit potomstvo! Církev požadovala, aby se potulní kazatelé stravovali doma u svých manželek a nebudili pohoršení tím, že se chovají jako nějací tuláci. 

Jenže Valdès si to představoval jinak. Kazatel měl podle něj chodit světem, nestarat se o obživu a jíst jen to, co mu kde dají. Lásku chudých si získal také tím, že v dobách hladu neváhal rozdávat své jmění a sytit strádající. Nechal překládat Bibli do lidového jazyka, kterému rozuměl každý. Něco takového znamenalo naprostou novinku. Přivádělo to k němu nadšené věřící, ale také si tím vytvářel zavilé nepřátele. 

Shnilá církev

Zde je na místě zasadit Valdèse do kontextu doby. Nebyl pochopitelně jediný, kdo začal pranýřovat život tehdejší církve a hlásat, že služebníci boží by měli vyznávat chudobu. Nejen jeho církev nařkla z kacířství. Valdenské hnutí ale dlouho dokázalo udržovat s oficiální církví křehkou rovnováhu, která nepřerůstala v otevřené nepřátelství. Na rozdíl třeba od takzvaných katarů či albigenských. Jejich vztah s preláty, se Svatým stolcem a později s inkvizicí lze bez nadsázky označit jako po staletí trvající válku.

Dnes by škarohlídi asi označili Valdèse za pravdoláskaře nebo sluníčkáře. Jedni ho vnímali jako naivního blázna, druzí v něm viděli svatého muže. On sám věřil, že má-li mít hlásání evangelia nějakou váhu, musí se jeho zvěstování pojit s chudobou. Bohatý kazatel ověšený zlatem se mu zdál nedůvěryhodný. Církvi ani tak nevadilo, že se Valdès a jeho stoupenci zřekli majetku. Ať si dělají, co chtějí. Jako čert kříže se ale báli požadavku, aby se i církev sama vrátila k chudobě. Valdès proto musel výslovně odsouhlasit tezi, že i ti, co se nevzdají majetku, mohou být spaseni. Zkrátka nesměl hlásat, že bohatství je hřích. Pokud by splnil tuto podmínku, nechali by ho vlastně na pokoji. Sporné však bylo také to, jestli Valdès vůbec smí kázat. Byl to přece laik bez církevního vzdělání. 

Kupec z Lyonu se nechtěl s papežem prát. Naopak. Doufal, že s hlavou církve vyjde v klidu a míru. Přál si, aby pro svou činnost získal povolení. Jenže duchovenstvu připadali Lyonští chudí, jak se Valdèsovým stoupencům říkalo, jako nevzdělaní prosťáčci. Právem? Musíme si uvědomit rozdíl, jaký panoval mezi kněžstvem a ostatními – třeba řemeslníky nebo kupci. Církev udržovala antickou vzdělanost, naproti tomu většina lidí zůstávala vyšším věděním či filozofií nepolíbená. Řečeno dnešním slovníkem chtěl Valdès dělat něco, pro co vůbec neměl patřičnou kvalifikaci. Námitky církve proto nelze vnímat jen jako strach o vlastní korýtka, ale také jako oprávněnou obavu, že se Kristovo učení zvulgarizuje. Kázání laiků bez teologického vzdělání do té doby výslovně zakazovala.

Preláti Valdèse nejdřív trochu podcenili. Neshledali ho přímo kacířem, a proto mu povolili činnost. Musel se jen podřídit kontrole biskupů. Obě strany to vnímaly jako výhru – a v tom spočíval kámen úrazu. Valdès chápal úmluvu tak, že má víceméně volnou ruku. Církvi naopak připadalo, že si dělá, co chce – a dohodu tedy neplní.

Další disharmonii vyvolával fakt, že Valdès dovoloval kázat i ženám. Situace se nakonec vyostřila. Když uvážíme, že Valdès svou činnost započal někdy v sedmdesátých letech 12. století, už v roce 1184 měl proti sobě papeže i císaře. Církev valdenské exkomunikovala, protože si podle ní svévolně přisvojili právo kázat. 

Pronásledovaní

To, že se valdenští ocitli mezi kacíři, je pochopitelně zradikalizovalo. Do jejich programu se dostával nejen život podle Krista, ale i požadavek na napravení církve. Nač složitá hierarchie plná různých biskupů a arcibiskupů? A proč zůstávají mniši uzavření v klášterech? Prostý kazatel jde mezi lid. Bývalý řemeslník hlásá slovo boží ostatním řemeslníkům tak, aby mu rozuměli. Takhle si to lyonští představovali. Církev naopak pozvolna spěla k založení inkvizice. A té se pak podařilo vytlačit rozmáhající se valdenské hnutí do podzemí. Tento způsob existence však paradoxně zahnal mnohé příznivce poměrně umírněného reformního hnutí do pozic, které bychom dnes asi označili za sektářské či extremistické a fundamentalistické.

A jak dopadl sám Valdès? Na hranici neskončil. Putoval od místa k místu a kázal. Zmizel kdesi v mlhách historie podobně jako třeba fiktivní figura Járy Cimrmana. Nevíme, kdy ani kde tento výjimečný muž zemřel. Snad roku 1206. Tradovalo se, že došel až do Čech a skonal právě tam. Je to ale zřejmě jen legenda vyvěrající z toho, že jeho učení mělo v našich zemích odezvu a snad i následovníky. Vždyť ne náhodou se právě na jihu Čech, kam valdenští pronikli, zrodilo husitství. Církev se Valdèse nebála zbytečně. Nebyl to jenom idealistický blázen, ale muž, který dokázal pohnout evropskými dějinami i daleko od svého domova.

Následovníci

Preláti často valdenskými opovrhovali pro jejich nevzdělanost. To ale samozřejmě neplatilo obecně. Ano, většinou šlo o lidi, kteří se nechlubili svými znalostmi, ale spíš planoucím srdcem a výmluvným jazykem. Našli se ale také výjimky, jako například Durand z Osky. Tento muž hodně četl a dokázal vést polemiky i s učenci. Valdenským neocenitelně zvedal kredit. Držel se evangelií, a co bylo podstatné, ne jen Nového zákona, jak to dělali mnozí heretici. Pozorně četl i Starý zákon. To bylo zásadní pro smír s oficiální církví.

TIP: Evropa proti kacířům: Jaký byl postoj církve vůči husitům?

Jenže mezitím se spory vyhrotily a bible, kterou nechal Valdès přeložit, hořela na hranici. Jeho následovníci museli prchat před pronásledováním. Sám Durand z Osky se raději poslušně vrátil do lůna katolické církve. Nezradil ale v pravém slova smylu. Proti svým někdejším druhům nikdy nic nepodnikal. Celé hnutí pak čekala staletí života v ilegalitě. V současnosti jsou valdenští opět aktivní.