Čarovná elfí harfa: Veselé tóny přiváděly tanečníky k divokému křepčení
Irský příběh o podivných poutnících a zázračném hudebním nástroji…
Před dávnými a dávnými časy putovali elfové po Irsku a zkoušeli, jak obyvatelé zeleného ostrova přijímají poutníky. Tam, kde se setkali s vlídností, nešetřili dary, ale nedostatek pohostinnosti uměli i tvrdě ztrestat. Jednoho dne je cesta zavedla ke starému Morganovi ap Rhysovi, kterého zrovna vyrušili uprostřed koncertu. Dědoušek sice hýkal jako osel, ale považoval se za nejlepšího zpěváka pod sluncem. Hosty proto pozval poněkud nevrle: „Dveře vám překážejí? Tak nebudou! Vstup, ať už jsi, kdo chceš.“
Elfové z Cader Idris pokorně vešli: „Dobrý večer, pane. Jsme unavení z cesty, ale jediné, co bychom teď uvítali, je trocha jídla.“
Děda ani chvíli nezaváhal: „To je vážně všechno, co potřebujete? Tak koukejte: tady je sýr, támhle chléb, nůž leží tadyhle; ukrojte si, kolik chcete. Jezte, co hrdlo ráčí, a naplňte mošny!“ Poutníci velkorysé nabídky rádi využili a stařík, rozhodnutý ukázat se jako dokonalý hostitel, jim k jídlu procítěně zazpíval.
Velkorysý dar
Poté, co se elfové nasytili, vstali. „Děkujeme ti za tvou štědrost, pane. Teď ti ukážeme, že umíme být vděční. Máme moc splnit jakékoli přání; řekni, po čem toužíš, a budeš to mít.“
Morgan nezaváhal ani okamžik: „Ze srdce bych si přál harfu, která bude pod mými prsty hrát, ale nic ufňukaného, prosím! Rád bych takovou, která bude hrát veselé melodie. Ale to je jistě ode mě asi trochu směšné, že...“ Jenže elfové jeho přání chápali. Sotva domluvil, zjevila se před ním k jeho údivu zářící harfa. Morgan se rychle rozhlédl, jeho hosté však už byli ti tam.
„To je ta nejpodivnější věc, kterou jsem kdy viděl,“ zavrtěl stařík hlavou. „To museli být elfové.“ Byl z toho všeho tak ohromený, že pocítil nutkavou potřebu pořádně si přihnout piva. To potlačilo veškerý úžas, a bylo tudíž načase nástroj vyzkoušet. Sotva se prsty dotknul strun, začal nástroj hrát bláznivou, rošťáckou melodii. Vzápětí se na zápraží ozvaly kroky a dovnitř vstoupila Morganova žena s několika přáteli. Jen zaslechli zvuk strun, začali křepčit jako blázni, a to tak dlouho, dokud hudebníkovy prsty držely očarovaný nástroj.
Konec čarovného hudebníka
Zvěst o harfě s kouzelnou mocí se rozšířila jako požár. Do kraje se začaly stahovat houfy zvědavců, a kdykoli děda něco zahrál, propadali všichni tanci. Jednoho dne se u dveří Morganova obydlí zjevila další skupinka. Byl v ní i bard, který se kdysi nevybíravě vyjádřil o jeho zpěvu. Stařík tedy vycítil příležitost a začal hrát. Nedal však tanečníkům ani pár okamžiků na vydechnutí a hrál pořád dál, dokud vyčerpaná skupinka nežadonila o odpočinek. Jenže Morganovi pomsta zachutnala. Smál se, až se za břicho popadal, a přidával, dokud se pod posměváčkem nepodlomila kolena. Teprve tehdy nasytil svou touhu po odvetě. To byl počátek konce. Za to, že harfu použil ke zlému skutku, ji už nespatřil. Elfové si ji v noci vzali zpět – jako varování pro všechny, kteří by jejich darů chtěli zneužít.
