Záhada tanečního šílenství: Podivuhodné zprávy o případech, kdy lidé museli tančit.

Zvěstí o tanečních záchvatech máme v průběhu staletí bezpočet. První známé vylíčení tohoto jevu pochází ze saského městečka Kölbigk, kde se na Štědrý večer roku 1021 shromáždilo před kostelem 18 osob, které začaly divoce tančit, zpívat a tleskat. Místní kněz výtržníky nabádal, aby se uklidnili, a on mohl v tichu a důstojnosti odsloužit uvnitř chrámu mši. To se ovšem nestalo, lidé v pohybech jako pominutí pokračovali a nepřestali, ani když jim duchovní pohrozil trestem. Podle kronikáře nad nimi kněz pronesl kletbu, jíž je odsoudil k ročnímu křepčení, jež potrvá až do příštích Vánoc. Tanečníci pak po určité době upadli únavou do bezvědomí, z něhož se někteří již neprobudili. 

Roztančená Evropa 

Zní to velmi fantasticky, ve skutečnosti se však jedná jen o první zaznamenaný případ z dlouhé řady podobných mánií, které mnohdy zachytili očití svědci. Společné měly tyto případy to, že taneční horečka vždy vypukla v hustěji osídleném místě, kde postihla více jedinců najednou. Ti, jako by se od sebe vzájemně nakazili, přestali všichni ovládat své tělo. 

Dobová svědectví se shodovala také v tom, že tančící lidé toužili s pohybem přestat a volali o pomoc. Jakkoliv zní něco takového neuvěřitelně, další dochované případy jsou už daleko konkrétnější než příběh z Kölbigku. Někdy byly takto „nakažených“ osob desítky, jindy až stovky. 

V roce 1374 se přivalila skutečná vlna tanečního moru, která se prohnala západní Evropou, kde zasáhla severovýchod dnešní Francie, Nizozemska a západ Německa. Za pozornost stojí, že k tomu došlo zhruba 25 let po skutečné morové epidemii, jež v polovině téhož století krutě postihla starý kontinent. Taneční mánie propukla například v Cáchách, Kolíně nad Rýnem, Metách či Utrechtu a v každém z těchto sídel ji někdo z místních zaznamenal. Není tedy možné, aby šlo o vybájené vyprávění. Podle některých svědectví měly osoby zachvácené tanečním morem vykazovat známky šílenství, či dokonce posedlosti ďáblem, sužovaly je divoké vize, při nichž měly například dojem, že se topí v krvavém moři. 

Kolotoč horkého léta 

Patrně nejlépe zdokumentované je vypuknutí tanečního moru roku 1518 ve Štrasburku. Vše zde měla začít jistá žena jménem Troffea, která se uprostřed července dala na létem rozpálené ulici do tance. Brzy se k ní přidali další, až sebou zanedlouho na veřejnosti zmítalo čtyři sta obyvatel všeho věku, od dětí až po starce. Polekaní představitelé města nejdříve dospěli k závěru, že taneční mánie nemůže vydržet dlouho a postižení se musí brzy vyčerpat a uklidnit se. Proto je soustředili na vyhrazené místo, kam přizvali dokonce hudebníky a profesionální tanečníky, aby je doprovázeli. 

Předpoklady štrasburského vedení se ale nenaplnily, stal se pravý opak. Lidé nejenže v divokých pohybech nepřestali, ale protože se nacházeli na veřejném prostranství, vyprovokovali k témuž chování i další obyvatele Štrasburku. To mělo pro některé fatální důsledky. Několikadenní křepčení v letním parnu osoby se slabším organismem zkrátka nevydržely a na místě zemřely. Po tomto fiasku se Štrasburčané rozhodli obrátit na sv. Víta, patrona těch, které uštkl had či pokousal vzteklý pes. Nedobrovolní tanečníci měli v něčem podobné symptomy, proto ostatní měšťané usoudili, že by v záhadném chování mohl mít prsty právě tento světec. 

Postižené dopravili do kaple tohoto prvokřesťanského mučedníka ze 4. století, jež se nacházela poblíž 40 km vzdáleného Saverne. Umístili je do vozů tažených koňmi, v nichž sebou nešťastníci stále zmítali. Dopravu tam i zpět tehdy uhradila štrasburská radnice. Ve svatyni se za postižené odsloužila mše, což mělo podle kronikářů některým skutečně pomoci, takže tančit přestali. Transport ke sv. Vítu se pak opakoval v několika turnusech s dalšími zasaženými tak, jak se choroba postupně šířila. Taneční mor sužoval město zhruba dva měsíce, s příchodem září ustoupil. Zastavila ho skutečně pouť ke světci? Nebo konec letních veder? Neoddiskutovatelné zůstává pouze to, že ne všichni se konce epidemie dožili. 

Onemocnění hříšných duší 

Podstatou taneční mánie se zabýval současník těchto událostí, slavný lékař a alchymista Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493–1541). Ten identifikoval jev jako nemoc, již označil termínem chorea Sancti Viti (z řeckého choreios, tanec). Jako první také použil výraz choreománie.

Paracelsus odmítl názor, že by chorobu sesílal sv. Vít či sám Bůh, spíše se domníval, že jde o přirozený důsledek hříšného života dotyčného člověka. Jako lék navrhoval umístit nemocného do tmavého nepříjemného prostředí a ponechat jej o chlebu a vodě. Soudil, že takový pobyt z něj vyžene hříšné sklony a vyvolá stav melancholie, čímž jedince mánie zbaví. Za dočista nejlepší a nejúčinnější recept považoval hod postiženého do ledové vody. 

Vedle hříchu viděl Paracelsus zdroj nemoci také v přehřátí krve, tedy ve fyzické příčině. Tím si vysvětloval výskyt taneční horečky u dětí či osob prokazatelně bezúhonných. U tohoto myslitele 16. století můžeme pozorovat posun od uvažování v ryze nadpřirozených dimenzích ke snaze jev vysvětlit a odstranit pozemskými metodami.