Diplomatická revoluce: Kníže Kounic a změna aliancí (1.)
Po dlouhá staletí byly habsburská říše a Francie úhlavními nepřáteli
V polovině 18. století se však jejich vztah k všeobecnému údivu Evropy obrátil naruby. Tím, kdo na tom měl hlavní zásluhu, byl příslušník staré moravské šlechty a pozdější dlouholetý rakouský kancléř Václav Antonín z Kounic.
Mladý talent
Až dosud byla bourbonská Francie spojencem pruského krále Fridricha II. a podporovala ho v boji s Marií Terezií o Slezsko. Ovšem poté, co Fridrich nechal své spojence několikrát na holičkách, rostla na francouzském dvoře roztrpčenost nad pruskou politikou. Ani Marie Terezie nebyla spokojena se svým dosavadním spojencem Anglií, která ve válce upřednostňovala své zámořské državy, v nichž se utkávala právě s Francií, zatímco tíhu války v Evropě nechala nést Rakušany. Nálada u vídeňského dvora se začala klonit k Francii. Císařovna pomalu dospěla k úvaze, že obě katolické mocnosti více spojuje než rozděluje.
Na mírovém kongresu v Cáchách roku 1748 na sebe upozornil sedmatřicetiletý rakouský diplomat hrabě Václav Antonín z Kounic. Měl za sebou politické a diplomatické zkušenosti jako administrátor v rakouském Nizozemí a jako vyslanec u sardinského dvora v Turínu. V březnu 1749 ho Marie Terezie jmenovala členem své tajné konferenční rady, šestičlenného ministerského kabinetu. Byl jejím nejmladším členem a vnesl do tohoto grémia nového ducha. Krátce nato požádala císařovna své konferenční ministry o jejich stanovisko k zahraniční politice Rakouska. Každý z nich měl vypracovat analýzu jejího současného stavu a výhledů do budoucna. Kounic připravil pamětní spis o sto šedesáti stranách. Za klíčový problém označil nutnost získat zpět ztracené Slezsko, dál pečlivě zvážil vztah mocnářství k jednotlivým státům a připustil možnost příštího spojenectví s Francií.
Rozhodná císařovna
Většina členů konferenční rady se ve svém dobrozdání vyslovila pro pokračování spojeneckého svazku s námořními mocnostmi Anglií a Holandskem. Ale Marie Terezie ocenila Kounicovo realistické stanovisko, protože vycházelo vstříc jejím nevysloveným přáním. Nikdy se nesmířila se ztrátou Slezska a o dosavadních spojencích měla své pochyby. Kounic postupně přesvědčil i další konferenční ministry, a tak vznikl plán na sblížení s francouzským dvorem.
