Další smrt v mrtvé zemi: Příběh prvoválečné fotografie z bitvy u Verdunu

„Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika.“ Tento slavný bonmot bývá připisován sovětskému diktátorovi Josifu Stalinovi, přestože se v mnoha obměnách objevoval už dříve. Nehledě na autorství se tato slova dají naroubovat na mnoho historických událostí, při nichž zemřelo velké množství jedinců. Pokud citát vztáhneme i na první světovou válku, sedí také. Během některých bitev umíraly desetitisíce, ale většinu lidí více zasáhne příběh o smrti jednotlivce, o které zná podrobnosti. Zkusme nyní alespoň částečně rozkrýt okolnosti skonu francouzského vojáka, jenž padl v srpnu 1917 u Verdunu. Kolorovaná fotografie zachycuje odnos jeho těla do zázemí.

Planá slova

V prosinci 1916 skončila bitva u Verdunu, která si vyžádala statisícové ztráty a proměnila krajinu severně od francouzské pevnosti v mrtvou zemi. I přes enormní úsilí se nepříteli podařilo během deseti měsíců postoupit jen několik set metrů, přičemž o většinu zisků přišel při poslední francouzské protiofenzivě. Generálové v Paříži se sice chvástali, že se podařilo získat zpět všechno ztracené území, ale šlo jen o silná slova pro tisk. Císařští vojáci stále kontrolovali kótu 304, takzvaný kopec mrtvého muže či vesnic Regnéville a Samogeux na březích Mázy. 

Navzdory ujišťování veřejnosti, že Verdun už je v bezpečí, francouzské velení se stále obávalo, že by nepřítel mohl z těchto pozic v případě obnovení ofenzivy opět ohrozit pevnostní město. Případný postup však oběma stranám ztěžoval terén. Kdysi malebná krajina se během nedávno skončené bitvy změnila k nepoznání. Lesy zmizely a tu a tam ze země trčely jen dřevěné pahýly, zem pokrývaly krátery po granátech plnící se vodou a ukrývající nepohřbené ostatky tisíců mužů. Jako jizvy se tam na přelo mu jara a léta 1917 táhly nově vykopané zákopy, ve skutečnosti se však jednalo jen o narychlo zbudované příkopy. Přes to v té době panoval na frontě u Verdunu relativní klid.

Repríza krvavých jatek?

To ale skončilo s příchodem léta, kdy Francouzi naplánovali ofenzivu s cílem znovuzískání zbylého území, které nepřítel obsadil minulý rok. Operace měla proběhnout na frontě široké devět kilometrů a účastnily se jí čtyři sbory s úkolem postoupit zhruba o tři kilometry. Podařilo se nashromáždit téměř 3 000 kusů polního i těžkého dělostřelectva – na některých úsecích se dokonce před zahájením útoku nacházelo více dělostřelců než pěšáků. Němci oproti tomu disponovali jen 380 bateriemi a spoléhali na polní opevnění, které několik měsíců intenzivně vylepšovali. 

Dne 11. srpna 1917 začala intenzivní dělostřelecká příprava a postupně sílila. Pěšáci se vrhli do útoku až 20. srpna, protože jejich akci zdržel intenzivní déšť. Zaskočení obránci nedokázali vzdorovat příliš dlouho. Na pravém břehu Mázy se podařilo obsadit všechny cíle hned první den, jen kóta 304 padla až 24. srpna. Toho dne večer už všechny francouzské divize splnily své úkoly. Do zajetí odpochodovalo na 11 000 Němců (počet padlých a zraněných není znám) za cenu 14 000 ztracených mužů (z toho 4 470 padlých a nezvěstných).

Poslední rozloučení

Nejtěžší boje během francouzské ofenzivy u Verdunu v srpnu 1917 se odehrávaly o kótu 304, která nechvalně proslula krvavými střety v minulém roce. Kolorovaný snímek pochází právě z těch míst. Zachycuje desítku mužů po skončení bitvy 25. srpna 1917. Část z nich jsou zdravotníci – minimálně jeden má jasně zřetelnou rukávovou pásku s červeným křížem – kteří se chystají na nosítkách přepravit padlého vojáka zakrytého plachtou do zápolí. Jeho spolubojovníci v pozadí se s ním loučí a salutují, přičemž v černém je přítomen i duchovní, jenž mrtvého vyprovází znamením kříže. Z jeho přítomnosti je zřejmé, že boje na tomto úseku už utichly a on pravděpodobně přišel na bojiště, aby poskytoval poslední útěchu smrtelně raněným, kteří ještě nebyli evakuováni.

Za povšimnutí ale stojí i několik dalších věcí. Nejvíce upoutá samotné bojiště, kde z někdejší zákopové linie zůstal jen příkop v troskách. V pravé části se ještě nacházejí zbytky dřevěného pažení, které kdysi tvořilo polní opevnění, jež zničili dělostřelci během jednoho z mnoha minulých bombardování. Všichni s výjimkou duchovního jsou vybaveni typickými přilbami Adrian, druhý muž zprava má u boku pouzdro na plynovou masku M2, kterou si jeho kolega po pravici už zavěsil na krk. V minulých dnech němečtí kanonýři často pálili granáty s otravným plynem, aby narušili přípravu francouzské ofenzivy. 

Vojáci jsou oblečeni v nedávno zavedených stejnokrojích v odstínu bleu horizon (obzorově modrá). Čísla označující příslušnost k pluku na límcových výložkách jsou bohužel nečitelná. Druhý muž zleva má na pravém rukávu špatně zřetelnou nášivku, ale pravděpodobně se jedná o harfu – doklad příslušnosti k nějakému vojenskému hudebnímu tělesu. Při pohledu do tváří mužů zdobených hustými kníry je také jasné, proč se francouzským vojákům přezdívalo chlupáči či vousáči (poilu).