Krvavá bitva u Verdunu (1): Tři sta dní dosud nepoznané zkázy

Verdun, ležící na řece Máze sotva 40 km od belgických hranic, hrál ve francouzských dějinách vždy důležitou roli. Jeho význam ještě vzrostl po ztrátě Alsaska a Lotrinska v roce 1871, kdy měla na nové hranici vzniknout soustava moderních fortových pevností. Tyto opevněné oblasti (mimo Verdunu i Toul, Épinal či Belfort) měly v případě nové války s Německem krýt mobilizaci francouzské armády, střežit důležité komunikace a zabránit rozvinutí nepřátelských vojsk. Mezi lety 1874–1914 tak v okolí Verdunu vzniklo celkem 20 fortů, 23 tvrzí a 114 stálých dělostřeleckých baterií.

Po vypuknutí světové války se zde prvně bojovalo už v září 1914. V důsledku střetů v Argonském lese a u Saint-Mihiel byla sice pevnost ze tří stran obklíčena, k přímému útoku na ni však nedošlo. Stranou hlavních válečných operací na západní frontě zůstal Verdun i v roce následujícím. Dohoda se tehdy zoufale snažila najít nějaké východisko ze zákopové války a spatřovala je v co největším nasazení artilerie. Zbrojovky však nedokázaly tolik nových děl rychle vyrobit, a tak generál Joseph Joffre vydal v srpnu 1915 rozkaz k odzbrojení pevností. K tomuto kroku ho vedly celkem logické důvody. Dosavadní průběh bojů naznačoval, že koncepce stálého opevnění již zastarala a zbytečně odčerpává materiální i lidské zdroje. Vždyť jen z Verdunu se podařilo získat dělostřeleckou výzbroj a munici pro 54 nových baterií! Ve fortech tak zůstaly pouze kanony pancéřových věží.

Smělé plány na rok 1916

V prosinci 1915 se Joffre i jeho protivník generál Erich von Falkenhayn rozhodli zlomit prokletí zákopového patu vyčerpáním protivníka, každý z nich toho ale chtěl docílit jinak. Zatímco Joffre prosazoval koordinaci ofenziv ve Francii, Itálii i v Rusku, které by tak zabránily německé armádě v koncentraci záloh na jednom místě, plánoval Falkenhayn zničit francouzskou armádu v jediné opotřebovávací bitvě. Spojenci nakonec jako místo společné ofenzivy na západě v roce 1916 zvolili oblast řeky Sommy v severovýchodní Francii, kde se stýkaly frontové úseky Francouzů a britského expedičního sboru (BEF).

Generál Falkenhayn pokládal za největší hrozbu právě britskou angažovanost na pozemním válčišti a chtěl proto Brity z války vyřadit. Jelikož terén ve Flandrech, kde se nacházelo jádro BEF, nebyl k takovému úderu vhodný, zdálo se mu snazší zasáhnout Velkou Británii nepřímo, a to vyřazením jejího francouzského spojence. Chtěl napadnout místo pro Francii natolik důležité, že bude muset obětovat vše pro jeho obranu. Volba padla na Verdun.

Je otázka, zda se Falkenhayn opravdu domníval, že k porážce Dohody postačí vyčerpat francouzskou armádu v jediné bitvě. Útok na Verdun spíše tvořil první etapu jeho širšího plánu. Tak či onak, velitel německé 5. armády pověřené ofenzivou, korunní princ Vilém a náčelník jeho štábu Schmidt von Knobelsdorf po válce tvrdili, že o pravém cíli operace Gericht (nejen dobýt Verdun, ale též vyčerpat Francouze), nevěděli.

Důležitým faktorem pro výběr místa byla i logistika. Zatímco na francouzské straně vedla k frontě prakticky jen jedna silnice z Bar-le-Duc a paralelně s ní úzkorozchodná dráha, protože ostatní se nacházely v dostřelu německých děl, Falkenhayn podobné potíže neměl. Přísun zásob mu zajišťovala hustá síť silnic a železnic.

Korunní princ útočí

Armáda korunního prince měla zahájit ofenzivu již 12. února 1916. Kvůli hustému sněžení ji ale bylo nutné odložit. Jednotky určené k úderu tak musely neplánovaně v první linii přečkat devět dní v zimě a všudypřítomném vlhku. Přípravy na ofenzivu navíc neunikly pozornosti Francouzů, ale generál Joffre tato varování podcenil. Philippe Pétain později vzpomínal, že do poslední chvíle očekával německý útok na Paříž nebo ve Flandrech. Velitel verdunské oblasti generál Frédéric-Georges Herr si dokonce posteskl: „Pokaždé, když žádám o posily, Joffre mi sebere další dvě baterie!“

Německé dělostřelectvo zahájilo palbu ve čtyři hodiny ráno 21. února. První výstřely vypálilo námořní dělo ráže 38 cm přezdívané Langer Max, umístěné u vesnice Duzey. Jeho cílem byly mosty přes Mázu v centru Verdunu vzdáleného 35 km, zasáhlo ale nádvoří biskupského paláce. Zanedlouho se k němu přidalo dalších 1 226 hlavní. V 16 hodin dělostřelba ustala a vojáci německého III., VII. a XVIII. sboru vyrazili na pravém břehu Mázy k francouzským zákopům hájeným příslušníky 51. a 72. divize XXX. sboru.

Po tak mohutném ostřelování nepředpokládali, že ještě narazí na vážnější odpor. V čele postupovaly Stoßtruppen, úderné oddíly vybavené plamenomety a množstvím ručních granátů. Těm se na několika místech sice podařilo narušit nepřátelské linie, ale jinde se Francouzi houževnatě bránili.

Statečnost jednoho podplukovníka

Nejtěžší boje propukly v lesíku Bois de Caures, který drželo 1 200 mužů 56. a 59. mysliveckého praporu podplukovníka Émila Drianta. Přestože se na lesík před útokem snesla palba 40 baterií a Němci měli početní převahu, myslivci odolávali, a dokonce podnikli několik zoufalých protiztečí. Druhého dne už oba prapory značně prořídly a Driant musel se zbylými 500 muži ustoupit. Sám ale záhy padl.

TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (1)

Tvrdé boje probíhaly i o vesnici Haumont, vzdálenou přibližně dva kilometry na jih od Driantových pozic. Odpoledne se ji Němcům podařilo téměř obklíčit a velitel 362. pluku vydal zbytku svých mužů rozkaz k ústupu. Dobytím Bois de Caures a Haumontu Němci prolomili první linii. Francouzské ztráty byly značné, ale ne zbytečné, protože postup útočníků uvázl na dobu tolik potřebnou k přísunu posil.