Barbudos proti Batistovi: Jak vypadaly první kroky kubánských revolucionářů
Když kubánská armáda v červenci 1953 odrazila útok na kasárna Moncada, zdálo se, že šlo „jen“ o další pokus o převrat, jakých Kuba za půlstoletí samostatnosti zažila řadu. Revolucionáři v čele s bratry Castrovými si odseděli krátké tresty a odjeli do Mexika spřádat další plány.
Čtvrtek 1. ledna 1959. Svět se probouzí do novoročního rána, ale na Kubě právě povstalecké Radio Rebelde oznamuje, že prezident Fulgencio Batista uprchl do Dominikánské republiky a jeho diktatura skončila. Téhož dne vrchní velitel povstalců a bývalý Batistův vězeň Fidel Castro promlouvá k obyvatelům Santiaga de Cuba. Za týden již pronese první ze svých plamenných projevů v hlavním městě Havaně. Revoluce vedená zarostlými „barbudos“ neboli „vousáči“ po letech bojů zvítězila. Vítězství se však nerodilo tak lehce, jak by se z náhlého kolapsu autoritativního režimu zdálo.
Neklidná perla Antil
Kuba se po španělskoamerické válce sice stala v roce 1902 republikou, ovšem značně závislou na Spojených státech. Z nich pocházela většina dovozu a směřovalo tam přes 80 % exportu, především cukru. V jihovýchodní části ostrova si také Washington od roku 1903 pronajal vojenskou základnu Guantánamo. Až do 50. let proto platilo, že americký velvyslanec je na Kubě druhou nejdůležitější osobou po prezidentovi, ne-li nejdůležitější.
Republika trpěla značnou korupcí a sociálními rozdíly. Celá tři desetiletí se na Kubě nesla ve znamení stávek a demonstrací. Na ty reagovaly vlády zpravidla tvrdými represemi, což s sebou neslo zase další vlny nepokojů. Takto v srpnu 1933 skončila generální stávkou diktatura prezidenta Gerarda Machada, přezdívaného „tropický Mussolini“. Jeho nástupce Carlos Manuel de Céspedes ale ve funkci vydržel jen 23 dní a poté ho svrhla „vzpoura seržantů“, vedená tehdy ještě neznámým Fulgenciem Batistou. Přestože byl pouhým stenografem s hodností seržanta, získal během vzpoury v armádě takovou autoritu, že jej civilní politici chtě nechtě museli jmenovat do jejího čela. Jím řízená armáda převzala faktickou moc a vládla v příštích letech prostřednictvím loutkových prezidentů.
V roce 1940 se Batista ujal role hlavy státu osobně. Zpočátku neměl s Washingtonem dobré vztahy, ale ty se zlepšily poté, co po útoku Japonců na Pearl Harbor vyhlásila Kuba válku mocnostem Osy. Ostrov sloužil jako výcvikový prostor pro americké letectvo a Spojené státy získaly další námořní základny. Na oplátku vykupovaly produkci cukru za výhodné ceny a poskytly štědré půjčky, což situaci v zemi stabilizovalo. Zvolení Ramóna Graua prezidentem roku 1944 znamenalo první poklidné předání moci za dvě desetiletí.
Vláda s požehnáním kmotrů
Batista si nějaký čas užíval luxusu na Floridě, ale již roku 1948 se vrátil na Kubu, kde získal křeslo v senátu. O čtyři roky později opět kandidoval na prezidenta. Protože však jeho vyhlídky ve svobodných volbách byly nevalné, rozhodl se zopakovat vojenský puč a 10. března 1952 svrhl demokraticky zvoleného Carlose Prío Socarráse. Okamžitě po převratu omezil ústavní práva a potlačil veškerou opozici.
Už před válkou měl úzké osobní vazby na špičky americké mafie, jakými byli Meyer Lansky a Lucky Luciano. Ti již dlouho plánovali přesunout na Kubu část byznysu, protože měla výhodnou polohu a nesahala sem pravomoc FBI. Teď se tedy spolupráce s organizovaným zločinem stala součástí politiky.
Kubánská vláda s využitím financí mafie v Havaně stavěla nové hotely a kasina pro bohatou americkou klientelu a v tamních bankách se praly špinavé peníze z hazardu, drog a prostituce. Prezident a úzký okruh věrných měli samozřejmě zaručen podíl ze zisku. Přestože se Havana měnila v druhé Las Vegas, zbytek šestimilionové Kuby zůstával chudý a nespokojenost s poměry opět narůstala. K nejradikálnějším odpůrcům režimu se řadili především studenti. Mezi nimi se stal nepřehlédnutelnou postavou student práv a později advokát Fidel Castro.
Castro plánuje revoluci
Ještě jako předseda studentské federace vystupoval proti sociálním nerovnostem a coby obhájce se pak aktivně zapojil do řady soudních procesů. Protože však boj proti režimu právní cestou nevedl k žádným výsledkům, rozhodl se pro ozbrojenou formu a založil ilegální skupinu, která shromažďovala zbraně a chystala přepad kasáren Moncada v Santiagu de Cuba. V přestrojení za vojáky se její členové chtěli zmocnit zbraní a rozšířit povstání mezi sběrače cukrové třtiny z okolí. Plán se inspiroval bojovníky za nezávislost v 19. století, kteří takto přepadali španělská kasárna.
Skupina utvořila kolonu 16 aut, aby vypadala jako inspekce štábních důstojníků. Na kasárna mělo zaútočit 136 povstalců, dalších 24 plánovalo přepad malé posádky v Bayamo. Útok ale od počátku probíhal špatně. Kolona se časně ráno 26. července 1953 cestou ke kasárnám rozpadla a část nedorazila na místo včas. Stráže u brány také pohotově zahájily palbu a zalarmovaly posádku dřív, než se povstalci dostali do areálu.
Castro pochopil, že pokračovat v boji je sebevražda, a nařídil ústup, bojiště ale opustil, aniž by jej zorganizoval. Mezi skupinami útočníků neexistovalo spojení, a tak bojovníci, kteří ostřelovali kasárna ze střechy sousední nemocnice, včas neustoupili; po zatčení je bez soudu postříleli. Armáda měla 18 mrtvých a 28 zraněných, útočníci ztratili devět padlých, 11 zraněných a 42 jich bylo zajato a popraveno. Fiaskem skončil i útok na Bayamo.
Za mřížemi
Fidel Castro, jeho bratr Raúl a další povstalci skončili také v zajetí a stanuli před soudem. Fidel, který se hájil sám, dostal 15 let vězení, Raúl a několik dalších vůdců rebelů 13 a ostatní čekaly mírnější tresty. Bratry Castrovy před trestem smrti uchránilo zřejmě i to, že Fidelův tchán byl ministrem spojů a celá rodina jeho ženy patřila k Batistovým přátelům.
Ani ve vězení ho nečekaly těžké podmínky. Odsouzení měli k dispozici knihovnu, nemuseli nosit vězeňské šaty ani tvrdě pracovat. V květnu 1955 byli navíc všichni propuštěni, načež založili Hnutí 26. července, tvořené především mladými liberály. Castro následně odcestoval do Mexika, kde se seznámil s Ernestem Che Guevarou, lékařem z Argentiny, který se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje.
