Pochodeň na černém kontinentu: Spojenecké vylodění v severní Africe
Po několikaměsíčním plánování se k severoafrickým břehům 8. listopadu 1942 přiblížila spojenecká plavidla. Tisíce pěšáků vybíhali na pláže, aby v následujících týdnech vpadli do zad německým a italským jednotkám. Riskantnější než samotné vylodění ale byla plavba k jejich cíli.
Jak vypadal finální plán operace Torch? Nedostatek výsadkových plavidel zapříčinil, že se spojenecké síly mohly vylodit jen na třech místech současně. Do prostoru Casablanky mířil Západní invazní svaz generálmajora George Pattona s 35 000 americkými vojáky. Přepravu a vylodění tam zajišťoval Západní námořní operační svaz složený z amerických plavidel, zejména šlo o bitevní lodě Massachusetts, Texas a New York, letadlovou loď Ranger a čtyři eskortní letadlové lodě. K Oranu mířil Střední invazní svaz generálmajora Lloyda Fredendalla o síle 39 000 amerických vojáků, přičemž přepravu a krytí zajišťoval Střední námořní operační svaz tvořený velitelskou lodí Largs, dvěma křižníky a dalšími plavidly. U Alžíru se pak měly vylodit síly Východního invazního svazu generálporučíka Kennetha Andersona s 23 000 britskými a 10 000 americkými vojáky.
Podporu mu zajišťoval Východní námořní operační svaz tvořený velitelskou lodí Bulolo, letadlovou lodí Argus, eskortní letadlovou lodí Avenger a dalšími 39 plavidly různých kategorií. Protože si však spojenecké velení uvědomovalo sílu francouzského loďstva umístěného v severoafrických základnách, kryl vylodění u Oranu a Alžíru britský viceadmirál Edward N. Syfret se svým svazem H. Ten tvořily bitevní lodě Duke of York a Rodney, bitevní křižník Renown, letadlové lodě Victorious, Formidable a Furious se 116 letouny a dalších 24 plavidel.
Konvoje se daly do pohybu už poměrně dlouho před samotnou invazí. Americké lodě vyrážely přímo z přístavů v USA a čekala je cesta dlouhá 7 200 km. Plavidla Západního invazního svazu pod velením kontradmirála Henryho Hewitta se soustředila v Hampton Roads ve Virginii, kde probíhalo nakládání materiálu a zásob. Svaz byl poté rozdělen do tří skupin, které měly provést výsadky na třech různých místech marockého pobřeží.
Štěstí na moři
Dne 23. října začaly na lodě nastupovat dlouhé řady vojáků. Vše probíhalo v naprostém utajení, protože Američané se obávali toho, že Francouzi zjistí přesná místa určená pro vylodění. V průběhu 23. a 24. října všech 102 lodí Západního invazního svazu vyplulo. V Atlantiku se zformovaly do sestavy dlouhé 90 a široké 40 km. Kvůli oklamání nepřítele byl několikrát změněn kurs a celý svaz nejprve fingoval plavbu do britských přístavů a pak zase do Dakaru. Tím měl být zamaskován skutečný cíl výpravy, pokud by Spojence objevily německé ponorky. Celá plavba Hewittova svazu však proběhla v klidu a do prostoru vylodění dorazil beze ztrát, což bezpochyby představovalo velký úspěch.
Bez zásadnějších obtíží proběhla i plavba invazních sil určených k vylodění výsadků v Oranu a Alžíru. První britský konvoj opustil ústí řeky Clyde 22. října a ostatní součásti se připojily do tří dnů. Střední operační svaz pod velením komodora Thomase Troubridgeho a Východní operační svaz v čele s viceadmirálem Haroldem Burroughem pluly nejprve samostatně směrem ke Gibraltaru a na přístupových trasách k této strategické britské základně se dočasně spojily.
Po překonání průlivu oddělujícího Atlantik od Středozemního moře však došlo k jejich opětovnému oddělení a také v tomto případě byla hlavním důvodem snaha oklamat protivníka. Němci a Italové se měli domnívat, že Spojenci plují na Maltu. Teprve na úrovni Oranu a Alžíru se oba svazy stočily jižním směrem k prostorům vylodění.
Tento opatrný postup se vyplatil a Osa neměla o skutečném cíli operace tušení až do doby, než došlo k vylodění. Přesto však stačilo málo a celý plán invaze mohl být vyzrazen. V neutrálním Španělsku totiž havarovalo spojenecké letadlo s důstojníkem, který vezl dokument s přesným datem operace Torch. Britské velení mělo obavy, aby se tato informace nedostala do rukou nacistické tajné služby. K tomu skutečně došlo, ale naštěstí až v době, kdy už vylodění proběhlo.
Bez většího odporu
Invaze se odehrála bez větších problémů zejména v Alžíru, kde se Spojenci ocitli na invazních plážích nad ránem 8. listopadu a téměř bez odporu pak postupovali do vnitrozemí. Ztráty však utrpěli i tak citelné, protože ze 104 výsadkových lodí se kvůli nedostatečnému výcviku jejich posádek 98 poškodilo. Došlo k tomu hlavně v okamžicích, kdy se během silného příboje blížily ke břehu. V samotném přístavu potom zahájily francouzské pobřežní baterie palbu a přidalo se k nim i polní dělostřelectvo. Britský torpédoborec Broke byl během tohoto boje potopen.
Ani v Oranu nenarazili Spojenci po vylodění na žádný odpor, ale při pokusu o proniknutí do přístavu se Francouzi začali bránit i tady a došlo k přestřelkám s pobřežními bateriemi a válečnými plavidly, přičemž ztráty utržily obě strany. Oran kapituloval teprve po dvou dnech.
U Casablanky se Američané vylodili o tři hodiny později než jejich spolubojovníci v Alžíru. Nedodrželi tedy časový plán a následně narazili na tuhý odpor Francouzů, jejichž námořní síly jim působily značné problémy. Do boje se zapojila i nedostavěná bitevní loď Jean Bart vyzbrojená děly ráže 380 mm, proti které se postavila bitevní loď Massachusetts. Palbu jejích 406mm děl řídil pozorovací letoun, a i když francouzské plavidlo posléze uvázlo na mělčině, jeho posádka kladla odpor až do 11. listopadu.
Zbytečné chyby
Pokud jde o logistiku, potíže Spojencům se začaly kupit prakticky ihned po vylodění. Negativně se projevil nedostatek zkušeností a zejména chaos při vykládání a třídění zásob na plážích. Řada zásilek se dostala do nesprávných destinací a mnoho materiálu a proviantu bylo znehodnoceno, když se je z pláží nepodařilo včas odsunout.
Jednotlivé transporty se ve Spojených státech a Velké Británii nakládaly nejrůznějším materiálem tak, aby v případě potopení některé lodě nedošlo ke ztrátě kompletního druhu zboží, ovšem na plážích a v přístavech působil tento způsob přepravy značný chaos. Pracovní skupiny zodpovědné za odsun vyloděného materiálu z pobřeží měly jednak málo mužů a zároveň i nedostatek vozidel – při plánování invaze si totiž nikdo nedokázal představit, jak velký objem práce budou muset tito muži zvládnout. Situaci navíc ještě ztěžovalo chybějící nebo zcela nedostatečné označení beden a kontejnerů, přičemž u některých se obsah nedal zjistit bez toho, aniž by se vojáci vlámali dovnitř.
Spojenecké velení při vyhodnocování operace také došlo k závěru, že v budoucnu se invazní síly musejí vyloďovat pomocí speciálních výsadkových plavidel, jejichž výroba se brzy rozeběhla. Celkově vzato ale popsané obtíže pomohly Spojencům získat řadu cenných poznatků, které později zúročili jak při vylodění na Sicílii a jižní Itálii roku 1943, tak později v Normandii či při mnoha operacích v Tichomoří.
