Postrach letounů: Duel amerických a německých protiletadlových kanonů

Za první světové války se k protivzdušné obraně používaly především těžké kanony, které pálily na cíle ve velkých výškách, a kulomety, jež měly vzdorovat nízko létajícím letadlům. Brzy ale vznikla i potřeba zbraní stojících někde mezi těmito dvěma póly, a proto se začalo investovat i do vývoje automatických kanonů malých a středních ráží, tedy od 20 do 57 mm. Několik typů omezeně zasáhlo již do Velké války, avšak daleko větší rozmach nastal v meziválečné éře a následně po roce 1939. V čele tohoto vývoje stálo Německo, které zařadilo do služby několik lehkých a středních rychlopalných zbraní řady Flak, ale snažili se i Američané, pro jejichž armádu vznikl 37mm kanon značky Colt.

Výsledek zpožděného vývoje

Proslulý konstruktér John Browning (1855–1926) vstoupil do dějin zejména jako autor pistolí, pušek a kulometů, ovšem poněkud méně známou kapitolu jeho práce tvoří kanony. Zprávy o nedostatečné obraně proti letadlům během první světové války jej přivedly k záměru vyvinout automatickou zbraň malé až střední ráže pro ničení nízko se pohybujících strojů a v roce 1921 na ní začal pracovat. Kvůli jeho smrti a rozpočtovým škrtům v sektoru obrany byl ale tento projekt roku 1926 pozastaven a Browningovi nástupci se k němu vrátili teprve v roce 1934. Výsledkem se stala automatická zbraň poháněná zákluzem hlavně, opatřená vertikálním závěrovým blokem a používající jednotnou munici. Americká armáda ji přijala do služby roku 1939 pod jménem „37 mm Anti-Aircraft Gun M1 on Carriage M3“, tedy 37mm protiletadlový kanon M1 na lafetě M3. Běžně se ale uvádělo též označení M1 AAA (Anti-Aircraft Autocannon), aby se odlišila od jiných vzorů techniky nesoucích častý název M1. 

Produkce se rozběhla v továrně značky Colt, která vyráběla rovněž některé konstrukčně příbuzné letecké kanony stejné ráže, mimo jiné typ M4 umístěný v přídi letounu P-39 Airacobra. Protiletadlový kanon M1 reprezentoval sám o sobě celkem povedenou zbraň, ale používal poměrně málo výkonnou munici, a tudíž reálná efektivita proti nízko létajícím strojům nedosahovala žádaných hodnot. Čtyřkolová lafeta M3 nabízela dobrou stabilitu, avšak její propracovaná konstrukce se ukázala jako hodně těžká a složitá. Američané tedy provedli některé změny v samotné zbrani i u lafety a výsledkem se stala částečně zjednodušená verze M1A2 na lafetě M3A1, jež více odpovídala požadavkům hromadné válečné výroby. 

V americké armádě se kanony zařazovaly zejména do protiletadlových praporů, z nichž každý měl čtyři baterie po osmi zbraních. K řízení střelby se užívaly optické dálkoměry na kanonech a jednotky dostávaly i mechanické počítače M5, které se produkovaly na základě licence z Velké Británie.

Instalace také na polopásy

Standardní typ munice představovala tříštivo-trhavá střela M54 k protiletadlové obraně, avšak příležitostně se tyto zbraně uplatňovaly i jako prostředky palebné podpory pěchoty. Jelikož se použití v pozemních bojích od počátku předpokládalo, dodávala se také 37mm protipancéřová střela M59A1, která dokázala na 450 m probít ocelovou desku o tloušťce 23 mm. 

Kanony M1 se kromě tažených lafet příležitostně montovaly i na jiné platformy, mimo jiné na dělové a torpédové čluny, které se osvědčily především na tichomořském bojišti. Pracovalo se také na samohybné podobě a vzhledem ke značné oblibě polopásových transportérů v US Army jistě nepřekvapí, že konstruktéři vybrali právě tento podvozek. Pokusná verze T28 používala šasi obrněnce M2, ovšem později se přešlo k transportéru M3, který tak tvořil základ sériové varianty M15, jež vstoupila do služby v roce 1943. Nesla pancéřovanou nástavbu, v níž byl zabudován kanon M1 na nové lafetě M54, na které se navíc nacházela i dvojice 12,7mm kulometů Browning M2. Do těch se používaly svítící střely, jež měly obsluze pomoci se zaměřováním. Vojáci totiž dříve mnohdy opravovali zamíření díky sledování svítících střel ráže 37 mm, což ale vedlo k plýtvání, takže za tímto účelem přibyla dvojice kulometů, které měly sloužit primárně jako zástřelné zbraně. Obsluhy ale vesměs pokládaly používání kulometů pouze k tomuto účelu za zbytečné, a proto v praxi pálili svítícími střelami ze všech tří zbraní současně, protože celý systém pak nabízel větší ničivou sílu. 

Produkce kanonů M1 se ovšem již v té době omezovala ve prospěch výroby jiné zbraně, a to kanonu Bofors ráže 40 mm. Původně měla licenční produkce v USA probíhat jen pro potřeby britské armády, ale US Army záhy poznala, že tento původně švédský patent výrazně převyšuje Browningovu zbraň, a tudíž se bofors začlenil také do americké výzbroje. Kanony M1 a M1A2 se ale užívaly i nadále a velký počet se dostal také do armád některých spojeneckých států včetně SSSR. Zastaralé, ale stále fungující zbraně se potom objevily i v několika konfl iktech za studené války.

Zrozen ve Švýcarsku

Versailleská mírová smlouva zakazovala Německu vývoj či výrobu mnoha kategorií vojenské techniky, ovšem tamní zbrojní firmy tyto restrikce poměrně snadno obešly. Svou činnost totiž vesměs přenesly do některých neutrálních států, zejména Nizozemska, Švédska nebo Švýcarska, takže mnohé proslulé typy zbraní pozdějšího Wehrmachtu vznikly technicky vzato mimo Německo. 

Mezi zajisté nejznámější příklady se řadí Flak ráže 88 mm, ale kromě těžkých protiletadlových kanonů se rodily také zbraně menších kalibrů, například 37mm kanon od firmy Rheinmetall, jež se tímto projektem zabývala ve švýcarském městě Solothurn. Tam vznikl kanon, který obdržel firemní označení ST 10 či S10-100 a v roce 1935 byl přijat do výzbroje Wehrmachtu, jenž mu přidělil název 3,7-cm Flugabwehrkanone 18, zkráceně 3,7-cm Flak 18. Obdobně jako u jiných typů techniky z této doby se číslo 18 použilo pro navození dojmu, že jde o kanon vytvořený na konci první světové války, a tudíž neporušující zmíněný zákaz. Mnozí experti dnes ale silně pochybují, že se inspektoři vítězných mocností nechali tímto trikem ošálit. 

Původní verze kanonu 3,7-cm Flak 18 ale každopádně nepatřila mezi zrovna podařené zbraně, jelikož trpěla mnoha poruchami a užívala těžký a komplikovaný čtyřkolový podvozek. Vznikl tedy pouze relativně malý počet kusů, z nichž část putovala do Číny, zatímco společnost Rheinmetall pracovala na řešení nedostatků. 

Základní mechanismus poháněný odběrem plynů zůstal, ovšem jinak došlo na celou řadu změn. Konstruktéři použili lehkou dvoukolovou lafetu a částečně se změnila i munice, a proto výsledný 3,7-cm Flak 36 představoval prakticky úplně nový počin. Šlo o správný tah, protože dobré balistické parametry „osmnáctky“ zůstaly zachovány a zbraň zároveň vykazovala vyšší spolehlivost a pohyblivost. Flak 36 si tudíž ihned získal velkou popularitu, společnost Rheinmetall stupňovala sériovou výrobu a kanon zavedly do služby též další armády, například finská, bulharská nebo rumunská.

Rozsáhlé spektrum nosičů

V menších počtech se dodávala varianta 3,7-cm Flak 37, na níž se nalézal nový mechanický zaměřovací přístroj, který se však v praxi příliš neosvědčil. Zdaleka nejpočetnějším typem tak zůstala „šestatřicítka“, ovšem vedle základního provedení na tažené dvoukolové lafetě se objevila i řada dalších nosičů. V pozemní armádě se značně rozšířily samohybné verze, nejčastěji instalované na podvozcích polopásových tahačů, ale existovaly i čistě pásové typy, například protiletadlové vozidlo na podvozku tanku PzKpfw IV, jemuž se kvůli tvaru obrněné nástavby pro 37mm kanon přezdívalo „Möbelwagen“ (stěhovací vůz). Zbraně 3,7-cm Flak 36 se běžně montovaly také na ponorky, kdežto na souši se objevily třeba na obrněných vlacích nebo statických postaveních včetně slavných protiletadlových věží v některých německých městech. 

Vojáci si „šestatřicítek“ vážili i jako účinného nástroje v pozemních bojích, neboť standardní tříštivo-trhavá munice nabízela vysokou efektivitu proti pěchotě a protipancéřové střelivo se osvědčilo proti sovětským obrněným automobilům a lehkým tankům. Na základě těchto zkušeností se poté zrodila dokonce i letecká verze, jež se nazývala Bordkanone 3,7. Tou konstruktéři vyzbrojili především bitevní letouny, jako Ju 87 G či Hs 129, kterým se přezdívalo „Panzerknacker“ (louskáčky tanků).

Kanony 3,7-cm Flak 36 se vyráběly až do konce války (mimo jiné i v protektorátu), a to navzdory patrně jediné podstatnější slabině této zbraně spočívající ve vysoké ceně. Ze snahy firmy Rheinmetall vyřešit tento problém se zrodil typ 3,7-cm Flak 43, který nabízel lepší výkony při přibližně čtyřikrát nižších nákladech, neboť místo drahého obrábění se rozsáhle uplatňovalo lisování. Kromě základní verze vzniklo i „dvojče“ 3,7-cm Flakzwilling 43. Sériová produkce „třiačtyřicítek“ však začala až počátkem roku 1944 a celkem bylo zhotoveno pouze něco přes 1 400 exemplářů, tedy mnohem méně než „šestatřicítek“. Naštěstí pro spojenecké letce Wehrmacht nikdy neměl dost kanonů na to, aby vybudoval opravdu hustou obranu pro malé výšky. 

---

Čtěte také:

Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36

Německý 88mm kanon vznikl jako protiletadlová zbraň, získal však velkou proslulost i jako nejprve improvizovaný a systémový nástroj protitankového boje. Mezi jeho soupeře v africké a italské...