Krvavá bitva u Verdunu (2): Tři sta dní dosud nepoznané zkázy
Gigantický střet, který od února 1916 zuřil u města Verdun, měl rozhodnout o výsledku celé války. Strašlivý zápas Francie s jejím odvěkým německým nepřítelem však žádné straně konečné vítězství nepřinesl. Pro Francouze je dodnes hlavně synonymem vzdoru, pro zbytek lidstva jen zkázy a smrti
Na konci února 1916 probíhaly tvrdé boje probíhaly v lesíku Bois de Caures a u vesnice Haumont. Jejich dobytím Němci prolomili první linii. Francouzské ztráty byly značné, ale ne zbytečné, protože postup útočníků uvázl na dobu tolik potřebnou k přísunu posil.
Předchozí část: Krvavá bitva u Verdunu (1): Tři sta dní dosud nepoznané zkázy
Vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre vyslal do Verdunu svého náčelníka štábu Édouarda de Castelnau, aby zjistil skutečný stav situace. Ten dorazil 24. února na velitelství generála Herra, kterého nalezl ve skličující náladě. Nevěřil totiž, že jeho jednotky dokáží německému náporu čelit. Castelnau proto ihned Joffrovi navrhl odvolat jej z funkce velitele verdunské oblasti a na toto místo jmenovat velitele záložní 2. armády generála Pétaina.
Pétainova hvězdná hodina
Během dlouhé a nevlídné cesty autem z Paříže na velitelství v Souilly se Pétain silně nachladil, a přestože v prvních dnech musel vydávat rozkazy doslova z postele, začal ihned organizovat obranu. Přidělil podřízeným sborům frontové sektory na obou březích Mázy a nařídil neustupovat, nýbrž bránit pozice za každou cenu. Největší hrozbu představoval pád fortu Douaumont, který se ocitl v německých rukou večer 25. února bez jediného výstřelu. Zpráva o jeho dobytí byla velkou ranou pro Francouze, a naopak propagandistickým vítězstvím Němců, kteří rázem získali opěrný bod a navíc i vynikající pozorovatelnu na nejvyšším hřebenu v oblasti.
Pétain nehodlal další podobný neúspěch tolerovat, a proto se jeden z jeho prvních rozkazů týkal připravenosti fortů k boji. Všechny měly dostat stálou posádku, zesílenou výzbroj a takové zásoby potravin a vody, aby vydržely minimálně 14 dní obléhání. Poté, co Němci obsadili Douaumont, bylo jejich hlavní starostí rozšířit průlom. První březnový týden, během nějž upadl do německého zajetí mimo jiné i mladý Charles de Gaulle, se ale postup zastavil. Po 14 dnech těžkých bojů pronikla 5. armáda jen do hloubky šest kilometrů. Komplikace jí působila především palba nepřátelského dělostřelectva z levého břehu Mázy. Bez vyřazení baterií za hřebenem Marre nemohla ofenziva u Verdunu pokračovat. Za této situace poskytl Falkenhayn princově 5. armádě další rezervy pro úder na levý břeh řeky.
Smrt vládne na Mort-Homme
Hlavní cíl tu představovaly kóty 304 a 295, asi dva kilometry za předním okrajem francouzské linie. Jejich dobytím by Němci získali nerušený výhled na pozice nepřátelských baterií na hřebenu Marre. Boje na levém břehu Mázy, které započaly 6. března, se obecně vyznačovaly střídáním tvrdých útoků se stejně zuřivými protiútoky, takže některé pozice několikrát změnily majitele.
Do konce března dosáhla 5. armáda na levém břehu jen malý pokrok, ale ovládnutí lesa Corbeaux jí otevřelo cestu právě na strategicky důležitou kótu 295, zvanou též Mort-Homme. Ta se v dubnu a květnu opakovaně stala místem těžkých bojů. O ničivé síle dělostřelby, která na kótu směřovala, svědčí nejlépe to, že dnes se její vrcholek, jemuž vévodí ponurý památník v podobě kostlivce slavícího své vítězství, nachází asi o osm metrů níže než v roce 1916.
Odpočinek v zázemí
Boje na levém břehu už nesly všechny rysy opotřebovávací války. Francie nasadila u Verdunu značné síly, avšak její ztráty nebyly o tolik větší, aby to Německu zajistilo vítězství. Náhradu ztrát řešily obě armády odlišně. Zatímco Němci jen průběžně doplňovali stavy prvoliniových jednotek a ty zůstávaly na frontě jako celek bez výraznějšího oddechu, snažil se Pétain zavést systém rotace, tak, aby jeho divize byly vystaveny riziku velkých ztrát jen omezenou dobu.
TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy
Francouzský systém se záhy ukázal jako efektivnější: do bitvy sice zapojil postupně až 75 % armády, ale na kratší dobu než protivník. Přesuny velkého počtu mužů do Verdunu a zpět zatěžovaly už tak přetížené zásobovací trasy. Francouzi museli denně po oné životně důležité silnici přezdívané svatá cesta (la Voie Sacrée) přepravit na 13 000 vojáků, 1 500 tun munice a 6 400 tun dalšího materiálu. K tomu účelu jim sloužilo na konci února 3 000 nákladních aut, později dokonce více než 8 000. Každých 14 vteřin po ní údajně projelo jedno vozidlo.
