Krvavá bitva u Verdunu (3): Tři sta dní dosud nepoznané zkázy

Počátkem května 1916 se pozornost německého generála Ericha Falkenhayna opět zaměřila na pravý břeh řeky Mázy. Korunní princ Vilém už ale nechtěl znovu mrhat životy vojáků a snažil se jej přesvědčit, aby ofenzivní akce zastavil. Ani Francouzi nebyli s vývojem bitvy spokojeni a vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre zvažoval, jak se Pétaina zbavit. Muže, který se přes noc stal hrdinou Francie, však nemohl jen tak odvolat. Jmenoval jej proto velitelem střední skupiny armád.

Přestože Verdun i nadále zůstal v jeho kompetenci, ztratil přímý vliv na operace a velení 2. armády převzal agresivnější Robert Nivelle. Ten se okamžitě pustil do přípravy protiofenzivy s cílem znovu dobýt Douaumont.

Brzy ráno 8. května však fortem otřásla mohutná exploze. V kasárnách objektu vypukl požár, zapříčiněný nejspíš ohříváním potravinových dávek pomocí prachových náplní granátů. Následky byly strašlivé. Zahynulo asi 700 Němců a další stovky byly raněny. Ani to ale k pádu pevnosti nevedlo. Naopak, po neúspěchu květnového protiútoku u Douaumontu dospělo německé velení k závěru, že Francouzi jsou bitvou vyčerpaní a nastal čas k rozhodujícímu úderu. Klíčové mělo být dobytí fortu Vaux.

Raynal brání Vaux

Útok na fort začal před svítáním 2. června. Po skončení dělostřelecké přípravy vyrazily vpřed jednotky německého XV. sboru a obránci pevnosti se brzy ocitli v obklíčení. Němci se pomalu probojovávali ke kasárenskému objektu, kde se tísnilo několik set Francouzů. Ti se však nehodlali vzdát. Propukl boj v úzkých podzemních chodbách, kde mohlo současně bojovat jen několik mužů. Pokusy o vyproštění selhaly a Francouzi trpěli velkým nedostatkem vody. Za těchto okolností se velitel fortu, major Eugène Raynal, rozhodl 7. června kapitulovat. Ztráta fortu Vaux otřásla důvěrou generála Pétaina, že 2. armáda dalšímu náporu odolá. Z důvodu vrcholících příprav na zahájení ofenzivy na Sommě jí však nemohl poskytnout žádné zálohy.

Následovaly těžké boje, mimo jiné o vesnici Fleury, tvrze Thiaumont a Froideterre. O zuřivosti zápasu o kontrolu nad Fleury vypovídá, že mezi 23. červnem a 18. červencem změnila majitele patnáctkrát. Neustálá palba srovnala Fleury se zemí, ale Němci se v troskách udrželi. Ves nikdy nebyla obnovena a s počtem obyvatel nula je (podobně jako další) dnes označována za „zemřelou pro Francii“. Hlavním cílem německé operace bylo ale dobytí fortu Souville, ležícího pouhé tři kilometry od Verdunu. Na fort se zaměřily i moždíře ráže 42 cm, dobýt se jej však nepodařilo. Průnik 140. východopruského pluku k jeho okraji 11. července představoval vůbec nejzazší bod, kterého Němci u Verdunu dosáhli.

Konec německých nadějí

Zahájení Brusilovovy ofenzivy na východní frontě, a hlavně bitvy na Sommě na počátku července, totiž pro ně znamenalo konec přísunu posil. Generál von Knobelsdorf sice prosazoval, aby Němci pokračovali v ofenzivě i s omezenými silami, ovšem 21. srpna byl na žádost korunního prince odvolán. K dovršení všeho 27. srpna 1916 vstoupilo do války na straně Dohody Rumunsko.

Všechny tyto faktory způsobily, že Falkenhayna ve funkci náčelníka generálního štábu vystřídal 29. srpna Hindenburg, který další snahy dobýt Verdun odmítl: „Bylo jasné, že se celý tento podnik stal v každém ohledu beznadějným...“ Pro Francii ale bylo nemožné bitvu zakončit, aniž by bylo dosaženo hmatatelného úspěchu. Proto se generálové Nivelle a Mangin pustili do přípravy operace s cílem dobýt ztracený Douaumont a Vaux.

Špatné počasí si několikrát vynutilo odklad protiofenzivy až na druhou polovinu října. Francouzi při ní měli poprvé od začátku bitvy palebnou převahu. Generál Mangin nasadil do čela útoku na frontě sahající od tvrze Thiaumont až k fortu Vaux tři divize a dalších pět nechal v záloze. Třicátá osmá divize měla rozkaz dobýt Douaumont, 74. obsadit Vaux a 133. divize pokrýt prostor mezi nimi.

Francouzští pěšáci zaútočili před polednem 24. října a rychle postupovali. Nepřátelští vojáci byli demoralizovaní a špatně zásobovaní, proto se často vzdávali téměř bez boje. Ve francouzských rukou se brzy ocitly trosky vesnice Fleury a tvrz Thiaumont. Téhož dne se mužům 38. divize podařilo obsadit prakticky prázdný Douaumont, protože v důsledku těžkého ostřelování jej většina posádky opustila. Zato 74. divize narazila na tuhý odpor a fort Vaux se jí z chodu dobýt nepovedlo. Francouzi však obsadili pozice, ze kterých kontrolovali přístupy k pevnosti, a Vaux se tím pro Němce stal neudržitelný. Už 2. listopadu jej proto vyklidili.

Historie se (ne)opakuje

Dne 15. prosince 1916 zahájili Francouzi poslední velký útok na pravém břehu řeky a během dvou dnů zkonsolidovali novou frontovou linii u Bezonvaux, asi tři kilometry severně od Douaumontu a jeden kilometr od fortu Vaux, další operace přerušila zima a na jaře příštího roku už k obnově bojů u Verdunu nedošlo.

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Přesný výčet obětí verdunského mlýnku na maso je obtížné stanovit. Odhaduje se, že v průběhu necelých deseti měsíců ztratili Francouzi asi 377 000 mužů a Němci 337 000. Z toho vyplývá, že francouzská armáda utrpěla těžší ztráty než německá, ale rozdíl nebyl takový, aby zajistil Berlínu vítězství. Zkušenosti získané v průběhu bitvy u Verdunu však měly značný vliv na vývoj francouzské vojenské doktríny. Stálé opevnění znovu získalo na významu natolik, že i o čtvrtstoletí později měla zemi galského kohouta opět spasit masa betonu a oceli – Maginotova linie. Doba se však změnila, a proto „nový Verdun“, jehož se ve skrytu obávali jak Francouzi, tak i sám Hitler, roku 1940 nenastal.