Skinova válka: Námořní pilot George H. W. Bush bojoval v druhé světové válce

George Herbert Walker Bush přišel na svět 12. června 1924 v Miltonu v Massachusetts jako druhý syn Prescotta Bushe a jeho manželky Dorothy, rozené Walkerové. Rodina Bushových patřila již v té době k vyšším podnikatelským kruhům. Jeden z dědečků budoucího prezidenta byl ředitelem železniční společnosti, druhý zas úspěšným investičním bankéřem na Wall Street. Bushovi se o rok později přestěhovali do Greenwiche v Connecticutu. Zde pak malý George strávil většinu svého dětství. Od roku 1937 navštěvoval elitní soukromou střední školu Phillips Academy v Massachusetts.

Vstup do US Navy

Velký zlom v životě dospívajícího mladíka představovalo japonské přepadení americké pacifické flotily v Pearl Harboru 7. prosince 1941. „Po Pearl Harboru jako by se svět změnil,“ vylíčil Bush po letech svoje tehdejší pocity svému životopisci Jonu Meachamovi. „V sázce byla věc červené, bílé a modré. Moje země byla napadena, měl bych tam jít a pokusit se pomoci.“

Bush se původně hodlal přihlásit k armádnímu letectvu. Dokonce zvažoval, že vstoupí do královského letectva v Kanadě, protože by se tak mohl dostat do akce mnohem rychleji, ale nakonec jej zlákala prestižní služba v US NAVY, kde se mu také nabízela možnost stát se námořním pilotem. Stojí za zmínku, že o Vánocích 1941 se poprvé setkal s Barbarou Pierceovou, svou budoucí ženou. Jméno Barbara pak zdobilo i jeho letouny.

O šest měsíců později, hned po dokončení školy a 18. narozeninách, narukoval a zahájil letecký výcvik. Po jeho absolvování byl 9. června 1943 vyřazen jako praporčík a coby příslušníka USNR (United States Navy Reserve) ho odeslali na námořní leteckou základnu Corpus Christi v Texasu. Jako jeden z nejmladších námořních pilotů George v dalších měsících pokračoval ve výcviku na torpédovém bombardéru Grumman TBF Avenger a počátkem roku 1944 ho konečně převeleli na pacifické bojiště. Stal se příslušníkem torpédové perutě 51 startující z paluby lehké letadlové lodi USS San Jacinto (CVL-30). Jeho vysoká a štíhlá postava mu mezi letci záhy vynesla přezdívku „Skin“.

Pilotem avengeru

Loď San Jacinto byla tehdy součástí operačního svazu Task Force 58 pod velením vice admirála Marka A. Mitschera. V květnu sejejí letci zúčastnili útoků na ostrovy Marcus a Wake a poté v červnu 1944 akcí na Marianách (operace Forager). Dne 19. června se bojová skupina zapojila do bitvy ve Filipínském moři, 
jejíž letecká část později vešla do historie pod názvem „Velké střílení krocanů na Marianách“. 

Torpédová peruť 51 měla na americkém vítězství nad svazy viceadmirála Ozawy také svůj podíl, ovšem během návratu z bojové mise musel praporčík Bush s poškozeným strojem přistát na vodě. Torpédoborec USS Clarence K. Bronson naštěstí celou osádku zachránil. Už o šest dní později, 25. července, Bush a další pilot potopili malou nákladní loď. Jen na okraj dodejme, že bitvy ve Filipínském moři se tehdy zúčastnil jako asistent lodního navigátora na letadlové lodi USS Monterey i budoucí 38. prezident USA Gerald Ford.

Osudný nálet na Čičidžimu

K 1. srpnu 1944 byl Bush povýšen na námořního podporučíka. San Jacinto tou dobou již mířila k Boninským ostrovům nacházejícím se 1 000 km jižně od Tokia. Druhého září 1944 dostala Bushova osádka rozkaz zaútočit spolu s dalšími letouny na rádiovou věž na ostrově Čičidžima. Nevelký, pouhých 24 km² rozlehlý ostrov, ležící 240 km severně od Iwodžimy, představoval důležitou leteckou a zásobovací základnu, odkud Japonci předávali zpravodajské informace o pohybu amerických lodí a přeletech letounů své vlastní flotile. Tomu odpovídalo i jeho zajištění. Na cíl mělo zaútočit 12 bombardérů (čtyři avengery a osm helldiverů), stíhací doprovod zajišťovalo 12 hellcatů z USS Enterprise.

Bush, který byl určen jako vedoucí čtyřčlenného roje avengerů, odstartoval za jasného počasí v 7:15. Osádku spolu s ním tvořil podporučík William G. White, který při tomto letu nahradil Bushova obvyklého střelce Lea W. Nadeaua, a radista druhé třídy John Delaney. White, jenž byl zbraňovým důstojníkem skupiny, totiž požádal, aby toho dne mohl letět jako střelec a prověřit přímo v boji funkčnost palubních zbraní. „Byl to velmi odvážný člověk,“ vzpomínal na něj George Bush. „Chtěl být pilotem, ale měl problémy s očima. Přesto toužil létat a bojovat.“

Když se Leo Nadeau dozvěděl, že on sám toho dne nepoletí, byl, jak později přiznal, „rozladěný tím, že naši osádku rozbil nezkušený letec“. Podle něj totiž White nebyl tak dobře obeznámen s letadlem ani s únikovými postupy. Kvůli stísněnému prostoru ve věži neměl střelec během letu na sobě padák a musel z ní v případě nouze nejprve vylézt a připnout si jej s pomocí radisty až v trupu letounu. Oba stávající členové Bushovy osádky tento postup mnohokrát nacvičovali a byli v něm již sehraní.

Jediný padák nad mořem

Bushem vedený roj dosáhl v 8:30 určeného cíle, ale nad Čičidžimou se setkal s intenzivní protiletadlovou palbou. „Najednou se všechno otřáslo, jako by do břicha letadla udeřila mohutná pěst. Do kokpitu se valil kouř a viděl jsem plameny, které olizovaly náběžnou hranu křídla a šířily se k palivovým nádržím. Pokračoval jsem ve střemhlavém letu, dostal cíl do zaměřovače, odhodil naše čtyři 500liberní bomby a zamířil nad moře.“

Bushovy bomby rádiovou věž skutečně zasáhly. Pilot poté vybral střemhlavý let a snažil se dostat svůj stroj mimo dosah protiletadlové palby nad moře. Protože viděl, že avenger je vážně poškozen, vydal interkomem Whiteovi a Delaneymu rozkaz, aby si nasadili padáky a opustili letadlo. Zároveň provedl náklon doprava, aby z motoru šlehající plameny nesměřovaly do prostoru, kterým budou letci stroj opouštět. 

Bush však nedostal ani od jednoho z členů osádky odpověď. Bylo jasné, že jsou buď oba mrtví, nebo se už nějak dostali ven. Proto na nic nečekal a vyskočil z letounu. Charles Bynum, střelec z jiného bombardéru, který se útoku účastnil, viděl, jak se za hořícím avengerem objevily dva padáky. Jeden, který patřil právě Bushovi, se otevřel. Druhý letec takové štěstí bohužel neměl. Třetí člen osádky se neukázal a zůstal nejspíš uvězněn v trupu. O koho šlo, se nikdy nepodařilo zjistit, ale Bush sám se domníval, že tím, kdo se pokusil vyskočit spolu s ním, byl John Delaney, protože z jeho pozice šlo opustit letadlo mnohem snáz než ze střelecké věže. „Často jsem si později kladl otázku, proč se tomu druhému padák neotevřel. Proč zrovna já? Čím jsem si to zasloužil? Proč jsem stále naživu? Dost mě to trápilo,“ řekl Bush v roce 2002 reportérům CNN.

Záchranná operace

Ani Bushův seskok neproběhl bez obtíží, protože si při něm poranil hlavu a oko, přesto se mu po dopadu na hladinu moře podařilo vyprostit se z padákových popruhů. Nedaleko od něj se na vlnách houpal malý záchranný člun, do kterého se dostal. Jelikož ho vítr nesl k japonskému břehu, snažil se ze všech sil rukama pádlovat dál na moře. Nad hlavou mu přitom přelétaly doprovodné stíhačky, které odvysílaly jeho polohu. Asi po čtyřech hodinách se tak nedaleko Bushova člunu vynořila ponorka. Byla to USS Finback plavící se v těchto vodách na své desáté válečné hlídce. „Viděl jsem tu věc vynořovat se z vody a pomyslel si: Ježíši, doufám, že je to jedna z našich.“

Shodou okolností záchranu sestřeleného pilota zachytila filmová kamera jednoho z námořníků. Nekvalitní záběry, na nichž malý záchranný člun přiráží k zádi ponorky a vyčerpaný, ale šťastný letec je po chvíli odváděn na její palubu, se později objevily v řadě Bushových volebních kampaní. Na USS Finback strávil Bush celý měsíc. Ponorka během něj musela občas unikat japonským torpédoborcům, ale její posádka zachránila kromě něj další čtyři sestřelené letce. Bohužel z devíti mužů, kterým se kdy podařilo úspěšně opustit na padácích letouny sestřelené nad Čičidžimou, se dožil Bush konce války jako jediný. 

Úctyhodná bilance

Za úspěšný útok na rádiovou stanici byl později vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). V listopadu 1944 se vrátil na San Jacinto a zúčastnil se ještě bojových operací nad Filipínami. Na konci roku byla jeho 51. peruť poslána do USA na odpočinek a doplnění. Počátkem roku 1945 čerstvě ženatý podporučík Bush posílil stav nové torpédové perutě VT-153, která se měla zúčastnit plánované invaze do Japonska. Stal se instruktorem, který na základně Auburn v Maine cvičil nováčky námořního letectva. Než však s nimi mohl znovu zasáhnout do bojů, Japonsko 2. září 1945 kapitulovalo.

Bush byl propuštěn z aktivní služby ještě týž měsíc, i když formálně opustil řady námořnictva až mnohem později. Do konce války absolvoval 58 bojových misí, 128 přistání na letadlových lodích a nalétal celkem 1 228 hodin. Za svou bojovou činnost obdržel kromě zmíněného DFC ještě Leteckou medaili se dvěma zlatými hvězdami za opakovaná udělení a také Presidential Unit Citation, kolektivní ocenění posádce letadlové lodi USS San Jacinto.

Na službu v US NAVY George Bush formálně rezignoval v říjnu 1955. To již dosáhl hodnosti námořního poručíka. V téže době už byl ale také absolventem Yaleovy univerzity a úspěšným texaským naftařem s politickými ambicemi. Čekala na něj opravdu zářná kariéra kongresmana, velvyslance při OSN, ředitele CIA, viceprezidenta ve vládě Ronalda Reagana a nakonec v letech 1989–1993 i vytoužené křeslo v Oválné pracovně Bílého domu. 

Jako vrchní velitel stál v čele ozbrojených sil USA během války v Perském zálivu v roce 1991. I ve vysokých funkcích si však vždy našel čas na setkání s bývalými spolubojovníky. Jeho jméno od roku 2009 nese letadlová loď USS George H. W. Bush (CVN-77), poslední do služby zařazená jednotka třídy Nimitz. Bývalý válečný pilot a 41. prezident USA zemřel 30. listopadu 2018 v texaském Houstonu.