Prezidentovi hoši: Všichni synové prezidenta Roosevelta bojovali na frontách druhé světové
Dvaatřicátý prezident Spojených států amerických Franklin Delano Roosevelt měl se svou ženou Eleanor celkem šest dětí, z toho čtyři syny. Všichni během druhé světové války oblékli vojenskou uniformu a zúčastnili se bojů v první linii.
Vojenská kariéra se stala jasnou volbou pro řadu potomků vrcholných politiků i diktátorů. V době míru se jednalo o relativně snadnou cestu, často umetenou vlivnými rodiči. Za války se ale situace změnila třeba už jen proto, že děti vysoce postavených osob mohly v případě zajetí čelit silnému nátlaku. Své by o tom mohl vyprávět třeba nemilovaný Stalinův syn Jakov. Otcovu nepřízeň hraničící s nenávistí „získal“ už sňatkem s židovskou tanečnicí a snad i proto za války sloužil jako pouhý poručík dělostřelectva. V létě 1941 byl u Smolenska zajat, v koncentračním táboře Sachsenhausen si nepochybně vytrpěl své a k dovršení všeho otec odmítl nabídku jeho výměny za zajatého polního maršála Friedricha Pauluse. Bezvýchodnou situaci Jakov vyřešil vběhnutím do elektrického plotu, přičemž dodnes není zřejmé, zda se jednalo o sebevraždu nebo o pokus o útěk.
Osudy šťastné i tragické
V nacistickém Německu se děti vrcholných funkcionářů dle zákona nesměly vystavovat nebezpečí, údajným cílem bylo zachování národního genofondu. Všichni se ale zákonem neřídili a v tomto směru si nejaktivněji vedla rodina Karla Dönitze. Zatímco admirálův zeť Günter Hessler se vyznamenal jako úspěšný ponorkový velitel, syn Peter naopak první bojovou plavbu na ponorce U-954 nepřežil.
Rodinnou tragédii těžce nesla především matka, a tak druhý syn Klaus námořnictvo z blíže nespecifikovaných zdravotních důvodů opustil (spekuluje se o epilepsii) a zahájil lékařská studia. O prázdninách 1944 ale staré kamarády navštívil a zúčastnil se krátké bojové mise k britskému pobřeží. „Jeho“ torpédový člun však padl za oběť francouzskému torpédoborci La Combattante a Klaus Dönitz mezi zachráněnými trosečníky chyběl.
Zlobivý Churchill
Italský diktátor Benito Mussolini si na počet dětí stěžovat nemohl a dva z jeho synů si našli cestu ke službě v ozbrojených silách. Oba zvolili letectvo, ale zatímco pro staršího Vittoria bylo létání spíš jen jedním z mnoha koníčků, Bruna Mussoliniho kolegové považovali za talentovaného pilota a svědomitého důstojníka. Účastnil se mnoha bombardovacích misí v Habeši, ve Španělsku a v Řecku a od roku 1941 zalétával první prototypy těžkých čtyřmotorových bombardérů Piaggio P.108. Právě jeden ze zkušebních letů se mu v srpnu 1941 stal osudným, když poblíž základny v Pise nad příliš těžkým strojem ztratil kontrolu a po nárazu do domu zahynul.
Manželům Churchillovým se narodilo pět dětí, ale jen jeden syn – Randolph. Tak trochu zlobivé dítě se otec pokusil ukáznit umístěním do vojenského učiliště v Etonu, a přestože po studiích Randolph zvolil kariéru novináře, jeden turnus v husarském pluku ho neminul. Za války pracoval jako zpravodajský důstojník v Káhiře a v roce 1944 byl vysazen v Jugoslávii jako člen britské mise při štábu maršála Tita. Se štěstím vyvázl ze všech německých protipartyzánských operací, vysloužil si Řád britského impéria a do civilu odešel v hodnosti kapitána.
Bojovný mariňák
Ve Spojených státech amerických navlékli vojenskou uniformu všichni čtyři synové prezidenta Franklina D. Roosevelta. Nejstarší James (narozen 1907) dostal krátce po otcově znovuzvolení do Bílého domu v roce 1936 přímo hodnost podplukovníka námořní pěchoty, což se ve sboru i u veřejnosti setkalo s vlnou nevole. James pak pracoval pro svého otce a začátkem roku 1937 dostal oficiální funkci prezidentského administrativního asistenta. Protože se dále množily stížnosti na nemístný nepotismus, vzdal se „Jimmy“ Roosevelt v září 1939 udělené hodnosti a odešel do civilu jako kapitán námořní pěchoty v záloze. Přestěhoval se do Hollywoodu, kde v roce 1940 založil menší filmovou společnost.
Když se američtí námořní pěšáci v srpnu 1942 vylodili na Guadalcanalu, vyšší spojenecké velení se ataky v jiných oblastech snažilo zmást japonské velení a roztříštit očekávaný japonský protiúder. Dokonce i dosud slabé britské Východní loďstvo opustilo Cejlon, aby simulovalo útok na Andamanské ostrovy, a dostalo se i na Carlsonovy nájezdníky. Přes dvě stovky mužů se vměstnaly do ponorek Nautilus a Argonaut a vyrazily k atolu Makin v Gilbertově souostroví.
Akce dopadla celkem dobře. Mariňáci téměř padesátku japonských obránců pobili, ponorky palubními děly zničily čluny s císařskými posilami a následoval triumfální návrat do Pearl Harboru. Za vzorné vedení operace a za záchranu tří vojáků z rozstříleného výsadkového člunu, kteří se pod palbou topili, byl major James Roosevelt dekorován Námořním křížem.
Do akce se dostal také během bojů o Midway a na Aleutách, jenže pak do slibně se rozvíjející kariéry zasáhly zdravotní problémy. Na první linii musel na nějaký čas zapomenout, pracoval ve štábních funkcích, ale na podzim 1943 neodolal a na Makin se vrátil – tentokrát při jeho regulérním obsazení. Během třídenních bojů byl často viděn v předních pozicích a za to dostal další vyznamenání za statečnost – Stříbrnou hvězdu. Z aktivní služby odešel v srpnu 1945 a kariéru záložního důstojníka ukončil v roce 1959 v hodnosti brigádního generála. V poválečném životě se po vzoru otce věnoval aktivní politice a jen do Kongresu byl zvolen celkem šestkrát. Posledním počinem po všech stránkách činorodého muže byla podpora prezidentské kandidatury Ronalda Reagana. James Roosevelt zemřel v roce 1991 ve věku 83 let.
Krátkozraký letec
Druhému prezidentovu synovi, Elliottu Rooseveltovi (narozen 1910), učarovalo létání. Pro slabý zrak ho k letectvu nepřijali, a tak působil jako soukromý pilot, krátce pracoval jako ředitel malé letecké společnosti a díky činorodosti ho neminula ani funkce manažera rozhlasových pořadů pro společnost Hearst. Když v Evropě vypukla válka, pocit odpovědnosti vůči vlasti ho ještě jednou přiměl zkusit štěstí u letectva. Díky známosti s generálem Henrym Arnoldem v září 1940 obdržel kapitánskou hodnost a místo u průzkumné perutě na poloostrově New Foundland. Náplň Elliottovy práce tvořilo hledání vhodných míst pro budování nových základen na Labradoru, Baffi nově ostrově a v Grónsku, aby americké vzdušné síly mohly doprovázet britské konvoje s válečným materiálem co nejdál nad Atlantik.
Po válce od matky Eleanor převzal správu rodinného majetku, což v jeho případě neznamenalo, že by se usadil. Nechvalně proslul několika skandály, které se točily především kolem žen, skupoval a prodával rozhlasové stanice a dva roky pracoval jako starosta Miami Beach. Pro podezření z korupce a napojení na organizovaný zločin Elliotta vyšetřoval senátní výbor a v roce 1968 se nejspíš pokusil zaplatit atentát na bahamského premiéra Lyndena Pindlinga, což však až do své smrti popíral.
V roce 1972 emigroval do Portugalska, odkud jej však o dva roky později vyhnala revoluce. Přesídlil proto do Velké Británie a posléze se vrátil zpět do USA. Asi nejúspěšněji si vedl jako spisovatel. Utřídil a ve čtyřech svazcích vydal otcovu korespondenci, sepsal jeho životopis a velký komerční úspěch zaznamenala série detektivních románů, v níž roli hlavního vyšetřovatele sehrála jeho matka Eleanor. Podílel se ale také na sepsání knihy, v níž odhaloval detaily z intimního života svých rodičů včetně vztahů svého otce s několika milenkami. Poslední léta Elliotta Roosevelta poznamenal horšící se zdravotní stav, přesto se dožil poměrně vysokého věku osmdesáti let.
Lovec ponorek
Třetí prezidentský syn, Franklin D. Roosevelt mladší (narozen 1914) vystudoval práva a humanitní vědy. Při té příležitosti se k otcově velké radosti podrobil výcviku záložních námořních důstojníků, jenž byl tehdy na vybraných vysokých školách poměrně běžnou záležitostí. Po studiích se několik měsíců věnoval právnické praxi, ale protože se psal rok 1941, vstoupil do amerického námořnictva jako nižší důstojník. Zvoleným plavidlem byl torpédoborec Mayrant, který v severním Atlantiku doprovázel konvoje z Kanady do Velké Británie a zpět. Shodou okolností právě Mayrant v závěrečné fázi plavby eskortoval britskou bitevní loď Prince of Wales do kanadské Argentie, kde se prezident Roosevelt setkal s premiérem Winstonem Churchillem.
V březnu 1944 byl mladý Franklin Delano povýšen na nadporučíka, vrátil se do Spojených států a převzal velení právě dokončovaného eskortního torpédoborce Ulvert M. Moore. Rozdíl mezi eskortním a flotilovým torpédoborcem spočíval v nižší rychlosti a slabší výzbroji Rooseveltovy lodě, proto jeho primární úkol nespočíval v boji s hladinovými silami, nýbrž v protiponorkových operacích. V této úloze Ulvert M. Moore pracoval kolem malých letadlových lodí Corregidor a Tulagi a připsal si účast v úspěšné honičce na japonský podmořský člun I-12.
Na začátku roku 1945 se Rooseveltův torpédoborec přesunul k Filipínám, kde japonské ponorkové velitelství zorganizovalo poslední velkou podmořskou ofenzivu. Zdálo se, že Ulvert M. Moore bude mít s ponorkami práce dost, ale místo toho se potýkal spíš s novou japonskou „zázračnou zbraní“ – se sebevražednými piloty kamikaze. V lednu 1945 si protiletadloví dělostřelci připsali první sestřel a vzápětí se loď vyznamenala záchranou trosečníků z těžce poškozeného torpédoborce Stafford, přičemž zlikvidovala další japonský stroj.
Nakonec ale ještě jednou došlo i na ponorku a Ulvert M. Moore poslal na věčnou hlídku nepřátelský podmořský člun s označením RO-115. Podobné úkoly plnila Rooseveltova loď i při vylodění na Okinawě, během něhož ovšem dostala nového kapitána. Nadporučík Roosevelt se po otcově smrti vrátil do Spojených států a po krátké dovolené nastoupil do kursu pro vyšší důstojníky. Jenže válka zanedlouho skončila a mladý vysloužilec se vrátil k advokátní praxi a nepohrdl ani politikou. V letech 1949–1955 v Kongresu zastupoval New York, při prezidentských volbách podporoval Johna Kennedyho, od nějž pak obdržel post náměstka ministra obchodu. Zemřel v 74 letech.
Obchodník a námořník
Nejmladší Rooseveltův syn John (narozen 1916) se na stránky světových deníků dostal už ve dvaceti letech – to když se na dovolené v Evropě popral se starostou francouzského města Cannes. Pak se mladík uklidnil, vystudoval a našel si práci na ředitelství řetězce obchodních domů Filene’s. Protože i on během studií absolvoval výcvik záložních námořních důstojníků, po krátkém váhání kariéru obchodníka opustil a na začátku roku 1941 vstoupil do válečného loďstva. Jako jediný ze sourozenců však nikdy žádné jednotce nevelel. Sloužil na základně v kalifornském San Diegu v zásobovacím sboru, jehož úkolem byla logistická podpora a uzavírání dodavatelských smluv se soukromými subjekty. Po přepadu Pearl Harboru požádal o převelení na bojovou loď, což ovšem jeho otec osobně zamítl. John se ale nedal a s otcem si věc korespondenčně vysvětlili.
O dva týdny později se mezi americkými a japonskými letadlovými nosiči odehrála bitva u východních Šalamounových ostrovů, které se Wasp kvůli doplnění pohonných hmot nezúčastnil. V polovině září letadlová loď s nejmladším synem amerického prezidenta na palubě a s doprovodným svazem křižovala u ostrova San Cristobal, když se dostala na mušku japonské ponorky I-19. Kapitán Takakazu Kinaši mířil mimořádně přesně – tři torpéda poslala do hlubin Wasp, jedno poškodilo bitevní loď North Carolina a poslední „smrtonosný doutník“ zmrzačil torpédoborec O’Brien. Třebaže dvě stovky mužů zkázu Waspu nepřežily, John Roosevelt se šťastně zachránil a byl vyznamenán Bronzovou hvězdou.
Tím však pro něj frontová služba skončila. Na nějaký čas se vrátil za kancelářský stůl, ale v administrativní práci neviděl valný smysl. Námořnictvo proto po odsloužených patnácti měsících opustil a vrátil se k obchodním aktivitám v různých společnostech. Kromě toho zasedal ve správních radách mnoha firem, nějakou dobu se pletl do politiky v karibské oblasti a velké zisky mu zajistil byznys s uranem. Jako správný movitý Američan se věnoval také charitativním projektům, nesmiřitelný boj vyhlásil především následkům dětské obrny. Ačkoli byl z bratrů nejmladší, zemřel jako první, a to ve věku 65 let.