Pořádná šlápnutí vedle: Fatální chyby mocností Osy za 2. světové války
Politici, vojevůdci i prostí vojáci udělali během druhé světové války nespočet rozhodnutí. Některá dobrá, jiná horší a část by se pro další vývoj událostí dala označit doslova jako katastrofická. Z přehršle průšvihů jsme vybrali ty nejdůležitější, které nakonec vedly ke konečné porážce Osy.
Když dostal otázku ohledně největší chyby druhé světové americký historik profesor Robert Citino, přišel s poněkud překvapivou odpovědí: dle jeho názoru jí bylo samotné rozpoutání konfliktu přepadením Polska. Argumentoval přitom tím, že na konci 30. let se Adolfu Hitlerovi pomocí diplomacie, zastrašování a blufování podařilo docílit obdivuhodných vítězství: remilitarizoval Porýní, v březnu 1938 připojil ke třetí říši své rodné Rakousko, na podzim téhož roku Sudety a v březnu 1939 pak i okleštěné území Čech a Moravy. V této strategii přitom mohl pokračovat a je dost dobře možné, že by slavil i další úspěchy a vytvořil by skutečnou světovou mocnost, aniž by se rozhořela krvavá válka. Nacistický diktátor měl ale od počátku jiné úmysly, do značné míry motivované jeho zvrácenými ideologickými tezemi, stejně jako touhou po pomstě za potupu Německa ve Versailles.
Zaváhání u Dunkerku
Dvacátého května 1940 dosáhly německé jednotky průlivu La Manche, čímž odřízly početné spojenecké síly včetně Britského expedičního sboru od zbytku francouzské armády. Poté se vojáci Wehrmachtu vydali podél pobřeží na sever a obsazovali jeden přístav za druhým. Londýn se chtěl pokusit o evakuaci svých mužů, a proto stáhl všechny útvary do nejbližšího vhodného kotviště – Dunkerku. Situace však byla kritická, neboť na organizaci tak rozsáhlé logistické operace zbývalo příliš málo času. Pak ale přišel zvrat: Němci 24. května zastavili postup svých tankových kolon a čekali na pomalejší pěchotu.
Tento pokyn, který je často připisován Hitlerovi, vzešel primárně od generálplukovníka Gerda von Rundstedta, velitele Skupiny armád A, a nacistický diktátor jej vzápětí schválil. O důvodech se historici dodnes přou.
Obecně se má za to, že terén v okolí Dunkerku Němci nepovažovali za vhodný pro postup tankových sil (sám Hitler měl s podobnou krajinou osobní zkušenost z Velké války) a do hry zasáhl i Hermann Göring, který sebevědomě žádal, aby obklíčeného nepřítele mohla zlikvidovat jeho Luftwaffe. Jiné teorie zase hovoří o tom, že Rundstedt s Hitlerem chtěli ušetři maximum obrněných formací pro útok na zbytek Francie (Fall Rot) a spekuluje se také o diktátorově snaze nepotupit příliš Londýn, aby si zachoval možnost vyjednávat s Brity o míru před zahájením útoku na Sovětský svaz.
Ať už byl důvod jakýkoliv, třídenní pauza umožnila přípravu a zahájení evakuace 338 226 britských, francouzských, belgických a polských vojáků. Přesvědčení, že šlo o jednu z největších chyb západního tažení a zároveň zlomový okamžik války, později vyjádřila celá řada nejvyšších německých generálů včetně Hanse Guderiana nebo Ericha von Mansteina.
Malý důraz na ponorky
V lednu 1939 schválil Adolf Hitler takzvaný Plán Z, který představoval koncepci rozvoje Kriegsmarine do roku 1948. Požadoval mimo jiné stavbu nezanedbatelného množství velkých hladinových lodí včetně bitevních a letadlových. I když byl tento dokument o rok později zrušen, jednoznačně prokazoval převažující způsob uvažování tehdejšího velení Kriegsmarine, které (společně s Hitlerem) upřednostňovalo hladinová plavidla před ponorkami.
Tento přístup pak způsobil, že německé námořnictvo vstupovalo do druhé světové války s pouhými 12 podmořskými čluny schopnými oceánské služby a necelou padesátkou menších jednotek, které se hodily pro operace v pobřežních vodách či výcvik. Přechod k vedení plnohodnotné ponorkové války, tak jak ji zamýšlel admirál Karl Dönitz, pak Německu zabral několik let, a když v polovině roku 1943 konečně disponovalo dostatečným počtem U-bootů, bylo již pozdě, protože Spojenci mezitím vyvinuli účinnou taktiku ochrany konvojů a vybudovali silné protiponorkové loďstvo.
Začátek střetu titánů
Invaze do Sovětského svazu rozhodně představovala jednu z největších Hitlerových chyb. Kritické bylo zejména podcenění soupeře a přecenění vlastních sil. Už jen rozloha území, které Němci hodlali obsadit (mělo být dosaženo zhruba linie od Archangelska po Astrachaň) napovídala, že Wehrmacht k tomu nebude mít ani s přispěním finských, rumunských či maďarských vojáků dostatek sil. Hitler také naivně spoléhal na to, že po úvodním drtivém úderu se celé Stalinovo impérium sesype jako domeček z karet.
Následovala pak série dalších odvislých chyb, jako například snaha za každou cenu dobýt Leningrad nebo odklonění sil z hlavního úderu na Moskvu. Zároveň je třeba říci, že vážných přešlapů se na druhé straně dopustil také Stalin. O chystaném německém úderu byl z různých zdrojů mnohokrát varován, nicméně s velkou pravděpodobností se tyto informace rozhodl ignorovat. Další selhání si neodpustil ani v následujících týdnech a měsících – připomeňme alespoň jeho nevoli ke stahování armád ohrožených německými obkličovacími operacemi. Jen v případě bitvy o Kyjev tak přišel o více než půl milionu mužů.
Linka Berlín–Tokio
Německo podepsalo s Japonskem spojenecké smlouvy, které mu však na evropském válčišti nepřinesly v podstatě žádný prospěch – snad jen ten, že země vycházejícího slunce vázala část britských sil. Císařská armáda se totiž po porážce u Chalchyn-golu v roce 1939 k dalšímu útoku na Sovětský svaz již neodhodlala. Tokio naopak podepsalo s Moskvou 13. dubna 1941 pakt o neútočení a zaměřilo svou pozornost proti dosud formálně neutrálním Spojeným státům americkým. Po útoku na Pearl Harbor Hitler navzdory varování svých spolupracovníků neváhal a vyhlásil Washingtonu válku, aniž by vzal v potaz obrovskou sílu amerického průmyslu a schopnost tamních ozbrojených sil bojovat na dvou frontách. Doufal mimo jiné v prohloubení vztahů s Japonci a v jejich úder proti SSSR, k tomu však nikdy nedošlo.
Stalingradská tragédie
V případě jedné z rozhodujících bitev druhé světové války se vedou spory už o to, zda vůbec mělo dobytí města nesoucího jméno sovětského diktátora pro Němce strategický význam, nebo šlo především o symbolickou rovinu. Stejně tak by se jistě dalo diskutovat o tom, jestli byl generál tankových vojsk Friedrich Paulus správnou volbou při hledání nového velitele 6. armády. Přesuňme se však do okamžiku, kdy Rudá armáda po úspěšně provedené operaci Uran německé síly ve Stalingradu obklíčila. Teprve poté došlo na několik fatálních chyb, které nakonec vedly k drtivé porážce, jež do značné míry zlomila Wehrmachtu páteř.
V první řadě Hitler odmítal jakékoliv stažení z dobytých pozic. Dvanáctého prosince v rozhovoru s generálem Kurtem Zeitzlerem prohlásil: „Za žádných okolností se teď nesmíme Stalingradu vzdát. Už bychom jej nikdy znovu nezískali. Představa, že bychom se o to mohli pokusit znovu, když všechna výzbroj zůstane na místě, je směšná. (...) Podruhé se tam nevrátíme, proto nesmíme ani odejít. Navíc již bylo prolito mnoho německé krve...“
V tomto postoji jej navíc utvrzoval sebevědomý Göring, který slíbil, že Luftwaffe bude 6. armádu zásobovat nezbytnými potravinami, municí i palivem. K tomu však ani zdaleka nedisponoval dostatkem transportních strojů, takže letecký most nikdy nedosáhl potřebné kapacity. Paulusova 6. armáda zůstala odsouzena k záhubě a snad ještě horší než lidské či materiální ztráty byl šok z nevídané porážky, přes který se německá společnost ani Wehrmacht už nikdy zcela nepřenesly.
