Jakov Džugašvili: Tragédie prvorozeného syna sovětského diktátora

Psal se červenec 1941 a válka na východní frontě sotva začala. Kromě všeobecně špatných zpráv, které tehdy neustále přicházely z fronty, zachytili 20. července sovětští zpravodajci další nepříjemné sdělení. Tentokrát ale šlo o osobní záležitost týkající se přímo Stalina. Toho rána totiž berlínské rádio, údajně vůbec jako první, oznámilo světu, že byl zajat Jakov Iosifovič Džugašvili, diktátorův starší syn.

Z venkova do Moskvy

Jakov, nejstarší ze Stalinových dětí, se narodil 18. března 1907 poblíž dnešního gruzínského města Kutaisi ve vesničce Badži. Pocházel z prvního Stalinova manželství s Jekatěrinou Semjonovnou Džugašvili, za svobodna Svanidze, se kterou se Stalin oženil 16. červnence 1906. Manželství Džugašviliových ale nevydrželo dlouho, neboť Jekatěrina v druhé polovině roku 1907 těžce onemocněla – některé zdroje uvádějí, že tuberkulózou, jiné, že břišním tyfem. Ať tak či tak, 6. prosince 1907 Jekatěrina zemřela a Jakov byl svěřen do výchovy tetě, která byla provdána za Stalinova spolužáka ze základní školy. Budoucí diktátor úmrtí své ženy nesl velmi těžce, pro toto období je mu dokonce připisován výrok že (volně přeloženo) „… spolu s ní umřely poslední zbytky vřelých citů k lidem“. 

Jakov zůstal u tety až do druhé poloviny trvání občanské války v Rusku, tedy do roku 1921, a po celou dobu měl údajně Stalin na výchovu syna materiálně přispívat. Poté mladík odjel za svým otcem do Moskvy, přičemž i zde se oficiální verze rozcházejí – jedna říká, že Jakova k tomu měli nabádat jeho děd a strýc, podle druhé měl na Jakova naléhat sám Stalin. Na cestě jej údajně doprovázel Sergej Kirov, budoucí předseda Leningradského výboru KSSS.

Tři ženy, tři děti

V Moskvě Jakov nastoupil studium na střední škole a posléze na elektrotechnické škole v Sokolnikách (část Moskvy), kterou dokončil s vyznamenáními v roce 1925. Ve stejném roce se jako osmnáctiletý tajně, i přes nesouhlas otce, oženil s šestnáctiletou dcerou kněze Zojou Guninou. 

Jakovův vztah se Stalinem se, především nejspíše právě kvůli sňatku se Zojou, ale vyhrotil až do té míry, že se mladík pokusil v dubnu 1928 o sebevraždu. Střelil se ovšem tak nešťastně, že nakonec bez trvalé zdravotní újmy přežil, pouze se dlouhou dobu se svými zraněními léčil. Místo lítosti a pochopení se ale od otce dočkal pouze cynických posměšků, že se nedokáže ani pořádně zabít. 

Stalin pak požádal svoji druhou ženu (viz Vlídná macecha), aby v jeho zastoupení Jakovovi sdělila, že se „choval jako chuligán a vyděrač“, se kterým již nechce mít nic společného. Dále prý vůči synovi prohlásil: „Ať si žije kde chce, a dělá, co chce.“ Jak se ale ukázalo později, nemyslel to tak doslova. V reakci na otcova slova Jakov přijal nabídku předsedy Leningradského sovětu Sergeje Kirova, aby se i se ženou přestěhoval do Leningradu, kde se pak zabydleli u rodičů Stalinovy druhé ženy Naděždy. Zprostředkovaně tak měl Stalin o svém synovi stále informace.

Během pobytu v Leningradě se Jakov několikrát odmítl vrátit na přání otce zpět do Moskvy a neměl k tomu důvod: Kirov mu domluvil práci v jedné z leningradských elektrických rozvoden a Zoja nastoupila studium na báňské škole. V roce 1929 se mladým manželům narodila dcera, která ale záhy zemřela. Vztah se kvůli tomu rozpadl, a tak se v roce 1930 Jakov přihlásil do Moskevského institutu dopravního inženýrství, přičemž studium dokončil až roku 1936.

Důvod ročního odkladu tkvěl nejspíše v tom, že během studií (léto 1935) se Jakov v Leningradě seznámil s Olgou Golyševou. Jejich vztah byl velmi krátký, i přesto z něj vzešel syn Jevgenij, který se narodil 10. ledna 1936. To už ale jejich románek dávno skončil, neboť ke konci roku 1935, přesněji 11. prosince, pojal Jakov za svoji druhou ženu židovskou balerínu Julii Melcerovou, se kterou měl dceru Galinu. Ta se narodila 18. února 1938. Tento sňatek Stalin schvaloval, a proto novomanželům daroval dvojpokojový byt a po narození vnučky Galiny dokonce luxusní pětipokojový byt na Granovského ulici. 

Jakov jako inženýr nastoupil do energetických závodů, které nesly jméno jeho otce – tam měl na starost provoz parních turbín. Vztah mezi Jakovem a Stalinem se očividně lepšil, ale vřelý určitě nebyl. Nakonec Jakov na otcovo přání nastoupil na večerní studium dělostřelectva na Dzeržinského akademii Rudé armády, kterou s velkými obtížemi dokončil. V květnu 1941 pak také vstoupil do komunistické strany.

Drahý otče...

Válka se pro nadporučíka (staršij lejtěnant) dělostřelectva Jakova Džugašviliho, velitele 6. dělostřelecké baterie 14. motostřeleckého pluku při 14. tankové divizi, stala krátkou a velmi nešťastnou životní epizodou. Stalin si přál, aby jeho synové rozvíjeli vojenskou kariéru, a proto Jakovovi sám údajně hned první den války 22. června 1941 řekl „Jdi a bojuj!“. Ten uposlechl, přičemž jeho jednotka byla 24. června odeslána na frontu, aby na místo určení dorazila o tři dny později. Záhy, 7. července 1941, se Jakov vyznamenal v bitvě pod běloruským městem Sjanno.

V chaotické situaci, kdy německá armáda začala po bitvě o Sjanno obcházet i pozice 7. mechanizovaného sboru, pod který spadala také Džugašviliho divize, se z kotle u města Ljozna snažil probít se svými muži i Jakov. Poslední zprávy o něm pocházejí ze 16. července, kdy zmizel beze stopy. Následně se po diktátorově synovi rozběhlo pátrání, ovšem skončilo bez výsledku 25. července. 

Dodnes není známo, jak přesně se Jakov do německého zajetí dostal, vojákům Schmidtova motorizovaného armádního sboru se ale vzdal ještě téhož dne, kdy zmizel. Jakov byl poprvé vyslýchán o dva dny později, 18. července 1941, na velitelství 4. letecké armády. Následně 20. července ráno o Jakovově zadržení informovalo německé zpravodajství včetně novin Völkischer Beobachter, které ale pouze přepsaly poselství berlínského rozhlasu. Stalin se o osudu svého syna nejspíše dozvěděl poprvé až 22. července, kdy sovětská tisková kancelář TASS tuto zprávu oficiálně předala vrchnímu velení.

Fakt, že se syn vůdce SSSR vzdal německé armádě, chtělo velení Wehrmachtu využít jako propagandistický trumf, a tak nechalo vytisknout letáky s fotkou zajatého Jakova a výzvou k tomu, aby vojáci Rudé armády Jakova následovali. Němci ale nepočítali s tím, že Jakov nebyl veřejně známou osobností. Dokonce i na rodinných fotografiích Stalina a jeho ženy Naděždy nejstaršího syna Jakova téměř nenajdeme. Jako Stalinovy děti byly vždy prezentovány syn Vasilij a dcera Světlana. Prostí lidé Jakova neznali, neměli odkud. Propagandistický efekt se tak minul účinkem. Jakov pak 19. července adresoval dopis otci: „Drahý otče, jsem v zajetí a zdravý, zanedlouho budu poslán do důstojnického tábora v Německu. Chování dobré. Přeji Vám zdraví. Ahoj všem, Jaša.“ Mnozí odborníci ale tento vzkaz považují za podvrh. K tomu byla Jakovova manželka Julia na podzim 1941 zatčena, neboť byla obviněna, že Němcům předává fotky svého manžela. Podezření se však ukázala jako falešná.

Nezradil

Jakov byl skutečně převezen do Německa, než se ale dostal do zajateckého tábora, strávil nějaký čas v hotelu Adlon v Berlíně, kde jej samotný Hermann Göring přesvědčoval o výhodách zahájení spolupráce s Němci. Úspěch v tomto směru neslavili asi na gestapu – Jakov zůstal neoblomný, a tak byl převezen do tábora pro důstojníky Oflag CHS-D v Hammelburgu. Tam zůstal do jara následujícího roku a pak putoval do tábora v Lübecku, aby nakonec skončil v Sachsenhausenu, kde byli ve zvláštním oddělení drženi i další prominentní vězňové, u nichž nacisté předpokládali, že by z nich mohli mít nějaký prospěch.

Německé vrchní velení se například údajně snažilo vyměnit po prohrané bitvě u Stalingradu Jakova za zajatého polního maršála Friedricha Pauluse. Podle některých pramenů ale jasný písemný důkaz k takovému tvrzení chybí a tato informace se opírá předně o svědectví Stalinovy dcery Světlany, které se Stalin svěřil, že „Němci nabídli, že vymění Jašu za jednoho z nich“. Diktátor to však měl odmítnout. O vykoupení Jakova ze zajetí se pak marně pokusil i člen Červeného kříže hrabě Folke Bernadotte.

Po koncentračních táborech strávil Jakov téměř dva roky života, až do osudného večera 14. dubna 1943. I zde se přitom verze o jeho posledních okamžicích různí. Vesměs ale panuje shoda na tom, že se sám vydal směrem k drátům o vysokém napětí a přitom křičel na strážné, ať jej zastřelí. Některé zdroje uvádějí, že tak učinil v důsledku několika opakování Stalinova projevu o zajatcích coby zrádcích, který byl v táboře přehráván v amplionech. Je ale také možné, že Jakov byl utvrzen v tom, že svobody se nedočká, a prostě se toho dne rozhodl svůj život ukončit. Vyplývá to ze vzpomínek jeho spoluvězně, kterého měl také poprosit, aby otci vyřídil, že nikdy nezradil. Není zcela zřejmé, zda se Jakov dříve dotkl drátů, nebo jej do hlavy zasáhl projektil ze zbraně strážného SS-Rottenführera Konrada Hafricha. Tělo bylo spáleno v peci a urna s popelem „ztracena“.

Statečný dezertér

Z výslechových dokumentů vyplývá, že Jakov byl k sovětskému zřízení plně loajální a obhajoval politiku SSSR, kritizoval však organizaci Rudé armády. Stalin se o smrti svého syna Stalin dozvěděl na konci války, přičemž v Sovětském svazu byly informace o Jakovově zajetí ještě mnoho let po válce považovány za pouhou nepřátelskou propagandu. První článek o osudu Jakova s fotografií jeho těla visícího na ostnatém drátě se objevil v časopisu LIFE v roce 1959. Také roku 1967 se osud Stalinova prvorozeného syna stal ve Spojených státech předmětem zájmu, neboť tam vyšla kniha pamětí Stalinovy dcery Světlany nazvaná Dvacet dopisů příteli.

Dne 16. srpna 1941 bylo podepsáno nařízení NKO č. 270, v němž mimo jiné stálo: „velitelé a politruci, kteří během bitvy zahazují označení a opouštějí jednotky, nebo se vzdávají nepříteli, se považují za zlomyslné dezertéry, jejichž rodiny mají být zatčeny jako rodiny dezertérů, kteří zradili svou vlast. Všichni velitelé jsou povinni střílet na místě takové dezertéry“. Ač tedy Stalin svého syna Jakova vnímal jako slabocha a možná i dezertéra, on nesl příkoří osudu statečně. Němcům na spolupráci nikdy nekývl.