Král bitvy o Británii: James Lacey jako nejlepší stíhač na Hawker Hurricanech
Stíhači, kteří se v řadách RAF účastnili bitvy o Británii, jsou často označováni anglickým slovem The Few, což lze přeložit jako „hrstka“. Toto pojmenování vychází ze slavného Churchillova výroku, podle nějž „Nikdy v dějinách válek nevděčilo tolik lidí za tak mnoho tak malé hrstce“. Část těchto mužů si nehynoucí slávu vybojovala v kabinách hurricanu a někteří dosáhli obdivuhodných výsledků.
Rodák z yorkshirského Wetherby James Lacey (1917–1989) vstoupil do řad Dobrovolné zálohy Královského letectva (RAFVR) v lednu 1937. Absolvoval pilotní výcvik u 11. elementární a záložní letecké školy (11. E&RFTS) v Perthu a poté pokračoval ve výcviku během víkendového létání u 4. E&RFTS v Broughu. Po ukončení patřičného kursu začal v roce 1938 působit jako letecký instruktor v Yorkshirském aeroklubu (Yorkshire Aeroplane Club). Na sklonku ledna 1939 nastoupil na šestitýdenní stáž u 1. perutě RAF, která působila z Tangmere s Hurricany Mk.I. Po vypuknutí války byl četař Lacey povolán do aktivní služby a stal se příslušníkem hurricany vyzbrojené 501. squadrony.
Četař James Lacey, přezdívaný u perutě pro výraznou barvu vlasů Ginger (Zrzek), se posléze stal s 28 jistými a pěti pravděpodobnými sestřely a devíti poškozeními jednou z hvězd RAF. Jeho začátky u perutě patřící mezi předválečné útvary pomocného letectva (Auxiliary Air Force – AAF) nebyly snadné, a to přes skutečnost, že měl na kontě v čase vypuknutí války už 1 000 letových hodin. Podle mínění mnoha spolubojovníků Lacey nepatřil mezi skutečné gentlemany – byl totiž poddůstojník. A muži těchto hodností nebyli u snobských perutí bývalého pomocného letectva příliš vysoko ceněni. Před válkou totiž u nich létali pouze piloti důstojníci, provozující v civilu různá výnosnější zaměstnání či žijící z dividend. Piloti poddůstojníci se u jednotek objevili až po vypuknutí války v rámci doplňování útvarů AAF na plné stavy.
Skóre se otevírá
Desátého května 1940, prvního dne německé západoevropské ofenzivy, Lacey společně s perutí přelétl do Francie. Tam rychle vyrostl ve skutečně mimořádného bojovníka. Už po třech dnech otevřel během dvou bojových letů své skóre sestřelením jednoho Bf 109, jednoho He 111 a jednoho Bf 110. Sedmadvacátého května poslal k zemi během jediné akce další dva heinkely. Společně s 501. squadronou se vrátil do Británie 19. června 1940 a za svou účast v bojích na kontinentě obdržel francouzský Válečný kříž.
V řadách 501. perutě pokračoval v bojové činnosti také během bitvy o Británii, přičemž poprvé skóroval 20. července, kdy sestřelil „stodevítku“. Dvanáctého srpna zničil jeden střemhlavý bombardér Ju 87 jistě a jeden pravděpodobně a při dalším vzletu pokořil ještě Bf 110. Následujícího dne jej ovšem zasáhla obranná palba He 111, takže musel vyskočit na padáku, ale měl štěstí a okamžitě se vrátil k bojovému létání. Patnáctého srpna poškodil Do 17 a následujícího dne pravděpodobně sestřelil Bf 109. O devět dnů později poslal k zemi Ju 88 a poškodil Do 17, načež obdržel Záslužnou leteckou medaili (DFM).
Spásné hedvábí
Jeho skóre dál utěšeně narůstalo i za kritické fáze bitvy a třináctého září na sebe upozornil sestřelením He 111, který bombardoval Buckinghamský palác. V boji byl obrannou palbou z heinkelu zasažen do chladiče. Kvůli nedostatečné viditelnosti nedokázal nalézt letiště a stíhačku musel opustit ve vzduchu. Lehce popálen se zachránil pod vrchlíkem padáku. Hned o dva dny později zničil během dvou akcí další He 111, dva Bf 109 a poškodil třetí „stodevítku“, ale již 17. září musel život opět svěřit padákovému hedvábí, když byl Messerschmittem Bf 109 sestřelen nad Ashfordem. Měl však znovu štěstí, takže vyvázl nezraněn a v následujících dnech dále navyšoval skóre.
Za vynikající službu obdržel ke svému DFM 26. listopadu 1940 Sponu (Bar). V bojové činnosti pokračoval i během roku 1941. V červnu mu byla dočasně propůjčena hodnost kapitána, načež se stal u 501. squadrony velitelem A letky. V té době již létal na Spitfiru Mk.II a také v jeho kabině si připisoval další vzdušná vítězství.
Po odpočinku u No 57 OTU se k operačnímu létání vrátil v březnu 1942. Na Spitfiru Mk.V bojoval v řadách 602. perutě a získal další dva „zářezy“ v podobě nebezpečných Focke-Wulfů Fw 190. Následující operační turnus absolvoval v zámoří a coby velitel 155. a 17. squadrony vyzbrojené spitfiry bojoval s japonským letectvem nad Indií a Barmou. Devatenáctého února 1945 uzavřel své skóre, když v kabině Spitfiru Mk.VIII sestřelil stíhačku Nakadžima Ki-43.
Legenda Hurri
Hawker Hurricane představoval během léta a podzimu 1940 pro Fighter Command RAF stěžejní typ. Této pozici rovněž odpovídá vysoký počet stíhacích es, která v dané válečné periodě „vyrostla“ právě v kabinách hurricanů. Podle jedné z analýz dosáhlo od 1. července do 31. prosince 1940 neoficiálního statusu stíhacího esa s nejméně pěti sestřely plných 132 pilotů těchto strojů. První desítka nejúspěšnějších pilotů Fighter Command z času letecké bitvy o Británii (tedy v období od 10. července do 31. října 1940) zahrnovala pět pilotů, kteří bojovali výhradně na hurricanech, čtyři létající na spitfirech a jednoho, který během tohoto střetnutí vystřídal obě legendární stíhačky.
