Čekání na březích krvavé řeky: Přípravy na rakouskou ofenzivu na Piavě
Řeka Piava se do historické paměti zapsala jako dějiště tří významných bitev. Právě tam se na podzim 1917 zastavil velký rakousko-německý postup po průlomu u Caporetta. Dále již císařští vojáci nedošli. V těch samých místech se proto začali chystat na druhé střetnutí, k němuž mělo dojít následujícího léta.
V říjnu 1917 se spojeným německým a rakousko-uherským silám podařilo uštědřil Itálii jednu z největších porážek v jejích moderních dějinách. Vojáci Centrálních mocností prorazili u Caporetta i díky masivnímu použití otravných plynů nepřátelské linie a postoupili až o 150 km na západ. Při tomto úspěchu padlo do jejich rukou na 275 000 zajatců a tuny cenného vybavení. Zaskočení Italové se nejprve pokusili vybudovat novou obrannou linii na vodním toku Tagliamento, i odtud je však Rakušané s Němci vytlačili. Fronta se nakonec ustálila až na linii Gardské jezero–Asiago–pohoří Monte Grappa––řeka Piava.
Úvodní oťukávání
K prvnímu většímu střetnutí, často ne zcela přesně označovanému jako první bitva na Piavě, došlo v okolí Monte Grappa. Tam se stáhly zbytky italské 4. armády, které se snažily vyhnout obklíčení. Muži pod velením generála Maria Robilanta ustoupili během několika dní asi o 80 km a začali se urychleně zakopávat v horském terénu.
Už 13. listopadu se ocitli pod tlakem tří rakousko-uherských a jedné německé divize vedených generálem Alfredem Kraußem. První úder se Italům podařilo za cenu vysokých ztrát odrazit, již o dva dny později však císařští zaútočili znovu. Další prudký nápor tentokrát vytlačil obránce z předsunutých pozic na Roncone, Tomaticu, Cismonu a Monte Santu. Boje pokračovaly i v dalších dnech, ale postup německých a rakouských sil se notně zpomalil.
Centrální mocnosti tlačil čas, neboť vilémovské divize bylo zapotřebí co nejdříve přesunout na západní frontu, aby stihly plánovanou jarní ofenzivu. K hlavnímu útoku proto došlo už 20. listopadu, kdy se podařilo obsadit Spinonciu, Fontanu Seccu a některé další kopce v pohoří. Zajímavostí je, že bitvy se účastnil i mladý poručík Erwin Rommel, který své muže vedl do útoku proti Monte Grappa. Střetnutí nakonec skončilo na konci listopadu praktickým zastavením postupu na několik dalších měsíců.
Boje polevily také na dalších úsecích fronty, východněji podél řeky Piavy. Vysoký stav vody téměř znemožňoval překročení toku – to se sice několika jednotkám podařilo, již záhy však byly vrženy zpět a na velkorysejší přechod řeky nebylo pomyšlení. Navíc rakouské síly musely čekat na další přísun posil a vybavení z východní a rumunské fronty. Nejvyšší armádní velitelství tak 2. prosince oficiálně nařídilo ukončení útočných akcí a německý síly poté zamířily na francouzské bojiště.
V očekávání jara
Obě strany konfliktu tak čekalo přezimování na březích Piavy. V průběhu dlouhých měsíců se jasně ukazovaly zvětšující se rozdíly mezi armádami Centrálních mocností a Dohody. Zatímco Italové na pravém břehu ve dne v noci betonovali a budovali nová opevnění, nedostatkem zásob tísnění Rakušané stavěli jen provizorní přístřešky ze dřeva a pytlů s pískem. Brzy v jejich řadách opět zavládl hlad a objevil se nedostatek teplého oblečení i potřebné výstroje.
Chladné počasí okolo řeky, vlhko a bažinatý terén stály za šířením nemocí v čele se střevními obtížemi a malárií. Nadšení, které zavládlo po triumfu u Caporetta, postupně vyprchávalo a střídala ho letargie a stísněnost. Mezi muži se šířila šeptanda přinášející až neuvěřitelné zvěsti. Tradovalo se například, že mužstvo u řeky má pouze udržet linii, protože na jaře přijdou na pomoc nové obrovské armády vybavené ohňomety a moderním dělostřelectvem, které zasadí Italům konečnou porážku. Vojáci si také stále častěji všímali francouzských a britských letounů nalétávajících na rakouské pozice a kolovaly zprávy o nových amerických a anglických zbraních, které nepřítel každým dnem nasadí.
Na pozadí této truchlivé nálady probíhalo plánování nové ofenzivy. Na její uskutečnění tlačili i Němci, kteří doufali, že případný rakouský úspěch odkloní část amerických posil z Francie do Apenin. Dva hlavní velitelé na italském bojišti polní maršálové Svetozar Borojević von Bojna a Franz Conrad von Hötzendorf, jejichž jména nesly také dvě hlavní armádní skupiny na frontě, se však nemohli shodnout na dalším postupu. Zatímco první zmíněný se zprvu ofenzivní operaci bránil a poté navrhoval udeřit přes Piavu, druhý preferoval spíše útok z Tyrolských Alp. Na schůzce v Bolzanu v únoru 1918 nakonec padlo rozhodnutí rozdělit zbývající síly monarchie mezi obě armádní skupiny a provést ofenzivu na široké frontě.
Poučení z porážky
Na příchod jara se ale připravovali také na druhé straně fronty. Po fiasku z října a listopadu musela Itálie vyvodit důsledky. Post vrchního velitele armády opustil generál Luigi Cadorna, jehož nahradil Armando Diaz. Změny proběhly také na politické úrovni, když dosavadního premiéra Paola Boselliho vystřídal Vittorio Orlando. Na Apeniny též dorazily posily ze západu v podobě šesti britských a stejného počtu francouzských divizí, které měly pomoci zastavit případný další rakousko-uherský postup. V průběhu jara 1918 se však část z nich musela vrátit do Francie, kde spustili svou ofenzivu Němci.
Za připomenutí v této souvislosti také stojí, že nový předseda italské vlády významně podporoval budování čs. legií v zemi a 21. dubna 1918 podepsal s Milanem Rastislavem Štefánikem smlouvu o založení „samostatného čs. vojska v Itálii“.
Italové se také poučili na strategické a taktické úrovni. Jako jednu z hlavních příčin fiaska u Caporetta velení považovalo příliš statickou obranu – v okamžiku jejího prolomení obránci neměli dost sil na zastavení nebo zbrzdění nepřátelského postupu. Nová linie na Piavě proto sahala mnohem více do hloubky a vznikla také velkorysá záložní armáda čítající celkem 13 divizí. Tato formace disponovala více než 6 000 automobily, které měly vojáky dopravovat kamkoliv, kde byli zrovna třeba. Italské velení tentokrát mělo k dispozici také kvalitnější letecký průzkum i zprávy rozvědky, takže si v Římě mohli udělat o chystaném rakousko-uherském útoku relativně dobrou představu. A muži na březích Piavy nemuseli čekat dlouho. K rozuzlení mělo dojít už v černu 1918.
