Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Pamatuji, jak se ještě během 70. let 20. století občas scházeli staří veteráni od Piavy kolem hospodských stolů. Někteří se slzami v očích vzpomínali na své kamarády ležící na italských vojenských hřbitovech či na ty, které proud řeky odnesl kdoví kam. Mladí od vedlejších stolů se jim často posmívali: „No jo, vy jste mašírovali tou Piavou, až vám jen bodáky na flintách nad vodou čouhaly.“ Vzpomeňme, jak na Piavě skutečně bojovali naši předkové…

Krvavá Soča

Poté, co Itálie, dosavadní vojenský spojenec Německa a Rakousko-Uherska, opustila v roce 1915 tábor Trojspolku, dorazilo do Vídně italské ultimátum. Řím následně koncem května zahájil proti podunajské monarchii útočnou operaci s jasným cílem: pomocí silné sestavy polních sil prorazit rakousko-uherskou pohraniční obranu, vniknout do nepřítelova vnitrozemí a nato získat řadu jeho provincií. Zrodila se sočská fronta, kde (od 24. května 1915) italské, lidsky i materiálně stále posilované útočné sledy, nedokázaly do podzimu 1917 dotáhnout svůj boj v jedenácti střetech k vítěznému konci.

Obranné pásmo habsburského soustátí náporu odolalo a Italové tak získali pouze malé pruhy země podél Soči. Tam musela vyčerpaná armáda apeninského království nakonec přejít do defenzivy. Rakousko-uherské vrchní velení, reprezentované především osobou šéfa generálního štábu maršála Conrada von Hötzendorfa, tehdy došlo k názoru, že přišla vhodná příležitost na převzetí iniciativy. Ruská i rumunská armáda již ležely v troskách a von Hötzendorf se mohl konečně pomstít za svůj nezdar v alpském podhůří během bojů u Asiaga (15. května–10. června). K tomu však potřeboval pomoc, neboť Italové se rovněž připravovali na další, již dvanáctou bitvu(!) s nevídanou silou. 

Pomoc z Berlína

Rakouské volání vyslyšeli Němci, kteří sice trpěli vlastními problémy na západní frontě, ale svéhospojence neodmítli. Na Soči u Tolminu se proto brzy objevila německá 14. armáda generála Otty von Belowa, k níž se připojily dvě sočské armády generálplukovníka Svetozara Borojeviće von Bojny. Impozantní síla šesti německých a pěti habsburských divizí teď čekala připravena vyrazit.

Ve dnech 24.–27. října udeřil von Below na italskou 2. armádu u Fliče (dnes Bovec), Tolminu a Caporetta (dnes Kobarid), jeho vojska poté prošla vysokým hřbetem Matajuru a spojila se na levém křídle s Borojevićem, jehož muži přešli přes Soču nad Goricí. Nápor centrálních mocností prolomil linii a obrátil nepřítele na útěk. Italové ztratili 10 000 padlých, 30 000 raněných a 300 000 zajatců. Současně s tím ponechali na místě též bezpočet zbraní (například více než 3 000 děl). Rakušané přitom odepsali „jen“ 5 000 mužů.

Stopka na Piavě

Přestože se jednalo o jedno z nejvýznačnějších vítězství v první světové válce, současně šlo o labutí píseň rakouských vojenských úspěchů na jižní frontě. Ve dnech 1.–10. listopadu překročili vojáci centrálních mocností, kteří před sebou tlačili trosky italských divizí, řadu vodních toků (Soča, Judrio, Natisone, Tore, Tagliamento, Meduna a Livenza) a postupovali do nitra Benátska. Velitel generálního štábu generál Luigi Cadorna nedokázal úprk zastavit, a tak se alespoň snažil dostat všechny přicházející houfy na západní břeh Piavy, kde terén umožňoval přejít do obrany.

TIP: Střet mocností aneb Válka, která zničila podunajskou monarchii

Novou šanci však nedostal, protože jej Řím záhy odvolal. Nový velitel italské armády generál Armando Diaz začal energicky – neoblomně hnal všechny muže, včetně civilních pracovníků, opevnit a obsadit nedopracované polní pozice, stanoviště i zátarasy. Poté tam ve vhodné chvíli přivedl čerstvé formace ze zálohy, to vše za vydatné francouzské i britské materiální pomoci.

Pokračování: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (2)