Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (2)
Češi se během první světové války představili na obou stranách fronty a objevili se na všech válčištích. Nejvíc jich bojovalo v rakousko-uherských řadách na italském bojišti, kde se na podzim 1918 rozhodlo o definitivní porážce habsburského soustátí
Piava měří od svých pramenů až k ústí do Jadranu asi 220 km, nová fronta měla jen 130 km – začínala u Valdobbiadene a končila u moře. Na této čáře rozvinul svou Vojskovou skupinu (Heeresgruppe Boroević) o dvou polních armádách generálplukovník Svetozar Borojević von Bojna. Po příchodu k Piavě rakouští generálové spatřili rozvodněnou řeku, jejíž přechod z chodu označili za riskantní, na mnoha místech pak za zcela nemožný, a tak 2. prosince AOK (Armee Oberkommando – nejvyšší armádní velitelství) nařídilo zastavení ofenzivy.
Předchozí část: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)
Na piavských hrázích
V následujících dnech opustili Itálii muži generála Otty von Belowa, kteří pospíchali zpět na západní frontu. Některé tehdejší zdroje tvrdily, že za odchodem Němců nestály operační či materiální důvody, ale tajná německo-italská politická jednání. Ještě předtím, než podél Piavy utichla dočasně střelba, podařilo se dvěma praporům chomutovského pěšího pluku č. 92 proniknout na západní břeh u Moliny della Sega. Musely se však rychle vrátit zpět ke svým, neboť nedisponovaly žádnými prostředky k obraně malého předmostí.
Tím se jasně potvrdila nutnost pozastavit všechny útoky a přežít na východní straně řeky až do jarního počasí. Tedy do chvíle, než přijdou nové zálohy i nezbytný materiál pro další pochod do hloubi Itálie. A tak se všichni, kteří dosud rozbíjeli italské útoky na Soči či se podíleli na pověstném průlomu u Caporetta, museli chtě nechtě připravit na nepříjemné přezimování u Piavy po dobu alespoň šesti měsíců. Právě tehdy, na podzim 1917, Rakousko-Uhersko promrhalo svá vítězství za naprostého selhání nejvyšších veličin stojících v čele doposud dobře vyzbrojené a plně bojeschopné armády.
Hotely u řeky
Nyní však na Piavu přicházela zima, pršelo a vítr přinášel sníh z hor. Vyvstal tedy úkol najít střechu nad hlavou pro šest armádních sborů. Ubytování ve vesnicích, samotných statcích či stodolách u řeky vystačilo pouze pro velitele a štáby, těžce nemocné, tu a tam i pro pár důležitých řemeslníků. Všichni ostatní si museli postavit své „hotely“ pod piavskou hrází.
Utrpení vojáků v následujících měsících charakterizoval chlad, dlouhé noci i nepevné hráze plné bláta či vody. Jejich kryty ze slabých fošen, navíc stále mokré a bez podpěr neustále hrozily zřícením. Pouze v rotě, kde sloužili šikovní řemeslníci, stály pevné a méně prosakující „untrštandy“ (Unterstand – úkryt).
Boj s přírodou i nepřítelem
Před těmito vetchými stavbami otočenými vstupem k vodě stály v několika řadách zátarasy – především na kůlech natažené ostnaté dráty. Ty proud rychle podemílal, a tak je muži museli často obnovovat; v těch chvílích se ale dostávali na mušku Italů. Ti, kteří chodili zátarasy opravovat, museli počítat s pravdivostí motta „každý metr drátu je pro nás jeden mrtvý“. Jakmile začala voda nečekaně stoupat, bylo s vojáky zle. „Untrštandy“ se proto stavěly na piloty či se obkládaly koši s pískem; ty však vysoká voda brala s sebou.
Cement a železo vyžádané v zázemí, natožpak v týlu sborů, nepřicházely – ani pro stavbu důležitých kotvišť pontonů a loděk. Zato na druhé straně řeky Italové betonovali ve dne v noci a jejich opevňování stále sílilo. S každým dnem rostly obavy rakousko-uherských sapérů a dalších ženijních mistrů, že průnik na druhou stranu bude čím dál složitější, za několik týdnů však i zhola nemožný. Všude se proto opakovala otázka – na co čekáme?
