Beznaděj, utrpení a smrt: Před 80 lety byla vyhlazena obec Lidice

„Pobili muže na jatkách a ženy v dálku odvezli, od prsů dítě odtrhli, už není.“ Tak začíná báseň Mrtvá ves, kterou napsal Viktor Fischl. Vyjádřil v ní nejstrašnější okamžiky, které český národ zažil během německé okupace. Vyhlazení nevinných lidí ve vesnici, která neměla s atentátem na Heydricha nic společného, se dodnes řadí k nejsymboličtějším aktům zvůle a bezpráví, které nacisti za druhé světové války šířili všude, kam vkročili.

Pod hákovým křížem

V březnu 1939 se nacistické Německo zmocnilo zbytku Československa a Adolf Hitler se při návštěvě Prahy radoval, kolik zlata, deviz, zásob rud a kovů, tanků, letadel a zbraní se mu podařilo získat, aby je mohl využít pro přípravu války. Nejcennější zisk v Protektorátu Čechy a Morava však představoval průmysl, který nacisté ihned zapojili do hektického přezbrojovacího programu, a dále zkušení inženýři a dělníci.

Během okupace bylo na práci v Německu totálně nasazeno okolo 650 000 Čechů. Okupanti měli zájem na bezproblémovém chodu výroby, proto provedli i vstřícná sociální opatření ve prospěch českých dělníků. Kromě toho podporovali masovou zábavu, takže v roce, kdy byly vyhlazeny Lidice, mohli Češi v kinech zhlédnout například komedii Ducháček to zařídí (1938) v hlavní roli s králem komiků Vlastou Burianem, romantické drama Bezdětná (1935) s Natašou Gollovou či veselohru Nebe a dudy (1941) s Jindřichem Plachtou. Kdo pracoval a nekritizoval politiky a okupanty, mohl žít v klidu a relativním blahobytu. Vůči odbojovému hnutí ale nacisté vystupovali nemilosrdně, stejně jako vůči židovskému obyvatelstvu.

Když se v roce 1941 Němcům nepodařilo srazit Velkou Británii na kolena, odbojovému hnutí v protektorátu to vlilo novou naději do žil. Projevilo se to například zvýšeným počtem sabotáží a stávek. Německý útok na Sovětský svaz v červnu téhož roku navíc zahájil vyčerpávající, totální a vyhlazovací válku na dvou frontách, takže se Němci rozhodli obnovit klid a pořádek ve svém zázemí tvrdými opatřeními. V září vyslali do protektorátu jako zastupujícího protektora druhého nejvýše postaveného představitele bezpečnostních sil, nemilosrdného a neobyčejně schopného Reinharda Heydricha. Řadil se mezi „nejnadanější“ nacistické organizátory teroru, hlavní budovatele politické policie a strůjce holocaustu.

Vláda tyranů

Heydrich v Praze dostál své temné pověsti a okamžitě tvrdě udeřil proti českému odboji. Stovky vlastenců nechal postavit před stanný soud a popravit. Na druhé straně ale začal rozšiřovat sociální výhody českého dělnictva, mimo jiné zlepšil zásobování potravinami. Představitelé československé exilové vlády v Londýně se ale nehodlali smířit s tím, že velmoci vnímají české země pouze jako poslušné dodavatele zbraní pro německou armádu, proto iniciovali výsadky českých parašutistů. Ti měli obnovit rádiové spojení s Londýnem, provádět sabotáže, a především zabít některého důležitého činitele okupační správy. Na mezinárodně politické scéně se tak mělo demonstrovat odhodlání českého lidu bojovat proti nacistům.

V posledních dnech roku 1941 skutečně realizovali výsadek tří skupin. Skupina s krycím názvem Anthropoid měla provést atentát na Heydricha. Podařilo se jí to ráno ve středu 27. května 1942. A tak zastupující tyran zakusil platnost Senekova citátu: „Je na omylu, kdo se domnívá, že vládce je bezpečný tam, kde není nic bezpečné před vládcem.“

Českému odboji a exilové vládě se atentátem podařilo citlivě zasáhnout nacistickou mašinérii. Heydrich byl faktickou „výkonnou rukou“ bezpečnostního aparátu a jeho odstranění uprostřed Německé říše signalizovalo, že by se Němci měli začít bát odplaty za své zločiny. O to hysteričtější byla reakce okupantů.

Hitler pověřil odvetou za atentát Heydrichova zástupce, státního tajemníka Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka. Ambiciózní rodák z Karlových Var Čechy nenáviděl, neboť mu prý v mládí čeští spolužáci fatálně poranili oko. Nepodařilo se mu vystudovat právnickou fakultu ani nebyl přijat do rakousko-uherské armády. Jako knihkupec se v Československu s velkým nadšením zapojil do sudetoněmecké politiky a přispěl k odtržení Sudet. Coby velitel policie v protektorátu si vysloužil přezdívku „krvavý pes“.

Stopa vede do Lidic

Rozsáhlá pátrací akce nepřivedla ani po několika týdnech německé policejní složky atentátníkům na stopu. Frank byl ale odhodlán demonstrovat Hitlerovi rozhodnost a přesvědčit ho tak, že by byl ideálním novým protektorem. I z tohoto důvodu se zasadil o to, aby se nepřímé indicie spojující středočeskou obec Lidice s atentátníky staly dostatečnou záminkou k exemplárnímu potrestání českého národa.

Šlo o to, že jistá Anna Maruščáková, která pracovala u slánské firmy Palaba vyrábějící baterie, dostala do práce dopis. To vzbudilo podezření ředitele podniku Jaroslava Pály, který ho protiprávně otevřel a dočetl se: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan.“

V tehdejší vypjaté atmosféře se ředitel vylekal a předal list četníkům, kteří ho postoupili gestapu. Anna Maruščáková byla ihned předvedena na gestapo k výslechu, během něhož uvedla, že „se jí mladý muž Milan, s nímž se před pár dny seznámila, vyptával, zda nezná někoho v Lidicích. Při její kladné odpovědi řekl, aby rodině Horákových vzkázala, že ‚Pepík je zdráv a že se mu daří dobře‘“. V průběhu dalšího vyšetřování se zjistilo, že v Lidicích bydlí dvě rodiny Horákových a Stříbrných, jež mají syny, kteří byli vedeni jako pohřešovaní. Z toho usoudili, že by se mohlo jednat o letce působící ve Velké Británii a o pomocníky při přípravě atentátu.

Ortel vynesený nad rakví

Následujícího rána 4. června, tedy v den, kdy Heydrich podlehl zraněním, uskutečnili příslušníci gestapa razii v osadě Čabárna a v Lidicích. Prohledali všechny domy, především bydliště rodin Stříbrných a Horákových. Jejich členy zatkli a odvezli do budovy kladenského gestapa. Žádné důkazy svědčící o stycích občanů s atentátníky se ale nenašly. Vyšetřovatelé pouze předpokládali, že pohřešovaní Josef Horák a Josef Stříbrný působí u zahraniční československé armády. 

Z údajného Milana se vyklubal ženatý dělník Václav Říha. S Annou se chtěl pouze pobavit, neprozradil jí ani své pravé jméno, a když se začal obávat, že by se jeho manželka mohla o milence dozvědět, rozhodl se vztah již citovaným dopisem ukončit. Zbaběle dal přednost předstírání, že je členem odboje a musí se ukrývat v křivoklátských lesích. Netušil, že touto nečestnou hrou zpečetil osud nebohé obce i jejích obyvatel. Detailní zprávu o tom, že Říha, jeho milenka ani obyvatelé Lidic nemají s atentátem nic společného, že nebyly objeveny žádné vysílačky, zbraně či podezřelé osoby, odeslali vyšetřovatelé kladenského gestapa nadřízeným v Praze. A nic nového nezjistili ani v následujících dnech.

V obklíčení

Malou středočeskou obec Lidice obývaly rodiny horníků a zemědělců. Ty prožívaly obvyklé strasti a radosti, těšily se z domáckého života, návštěv kostela, ochotnických vystoupení divadelního kroužku a bálů, na nichž jim vyhrávala místní dechová hornická kapela. Obec měla fotbalové a hokejové mužstvo i sbor dobrovolných hasičů. Vše se rázem změnilo neblahého 9. června 1942. Symbolicky působí fakt, že ve stejný den roku 68 byl zavražděn římský císař Nero, který údajně nechal zapálit Řím a jeho doutnající trosky oslavoval hrou na harfu.

Členové německých bezpečnostních složek (gestapo, SD a pořádková policie) a vojáci Wehrmachtu, kteří přijeli do Lidic v deseti nákladních autech, tehdy obec obklíčili neprodyšným kordonem. Do vsi sice pustili každého, ale nikdo ji už nesměl opustit. Ženy a děti nahnali do obecné školy, kde musely odevzdat peníze a cennosti. Totéž museli učinit muži starší 15 let, kteří pak byli po půlnoci pozavíráni ve sklepě, stodole a chlévě Horákova statku. Nacházel se mezi nimi i třiasedmdesátiletý farář Josef Štemberk, jenž se mohl popravě vyhnout, ale odmítl opustit své farníky. Za tento čin jej in memoriam uctil tři roky po pádu komunistického režimu prezident Václav Havel udělením Řádu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Obludné běsnění začalo ve středu ráno 10. června. Nejdříve byly odvezeny ženy a děti do tělocvičny kladenského gymnázia. K okupantům se připojili i četníci z Buštěhradu pod velením podplukovníka Josefa Víta, kteří měli za úkol evidovat koně, dobytek, zemědělské stroje, nářadí, nábytek, kola a další věci, které se odvážely z vesnice. Před sedmou hodinou dorazil z Prahy samotný K. H. Frank i s popravčí četou. Velitel kladenské služebny gestapa Harald Wiesmann ji instruoval a zdůraznil, že likvidace vesnice se děje na přímý pokyn Adolfa Hitlera, proto tedy očekává bezvýhradnou poslušnost a splnění rozkazů.

Tváří v tvář smrti

Zdi stodoly Horákova statku byly obloženy slamníky a matracemi, aby se zabránilo odrážení střel. Po pěti- či desetičlenných skupinách četa postupně popravila 173 místních mužů, přičemž nejmladší ani nestihl oslavit patnácté narozeniny a nejstaršímu bylo úctyhodných 84 let. Dvě třetiny z popravených tvořili horníci a hutníci, daleko méně bylo rolníků a řemeslníků. Zabit byl i jeden učitel a dva studenti. Dva muži stihli spáchat sebevraždu dříve, než je zastřelili. Patnáct lidických horníků se přes varování vydalo z noční směny domů za svými rodinami. Nikoho již nenašli, naopak, i je dostihla smrt rukou nacistických katanů. Dochovaly se dokonce filmové nahrávky a fotografie, zachycující barbarské řádění okupantů, kteří zapálili domy, školu, faru i kostel sv. Martina, poničili hroby a neváhali je vyrabovat.

Večer 10. června 1942 vydala agentura ČTK o Lidicích zprávu, kterou noviny otiskly bez titulků a bylo přísně zakázáno ji jakkoli komentovat: „Trestní soud v Čechách: Za pátrání po vrazích SS obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, kteří přicházejí v úvahu. Příslušný průkazný materiál byl získán přes výslechy bez pomoci místního obyvatelstva. Takto projevené stanovisko k atentátu je podtrženo ještě dalšími činy Říši nepřátelskými, jakými jsou např. nálezy protistátních tiskovin, skladišť zbraní a munice, ilegální vysílačky, jakož i velkého množství obhospodařovaného zboží a okolností, že v aktivních službách nepřítele jsou v zahraničí obyvatelé obce. Vzhledem k tomu, že obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS obergruppenführera Heydricha porušili zákony nejhrubším způsobem, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno.“

Po vzoru Kartága

Nacisté se rozhodli následovat příkladu Římanů, kteří se nespokojili s pouhým dobytím nenáviděného Kartága a srovnali město se zemí. Podle jedné pověsti měli dokonce zasypat trosky solí, aby na půdě bývalého kvetoucího obchodního centra již nikdy nic nerostlo a nežilo. Také domy v Lidicích byly polity benzínem, podpáleny a vyhozeny do povětří, byl zrušen hřbitov, vykáceny stromy, zasypán rybník, změněno koryto potoka, aby na místě obce zůstala pouze holá pláň. Do destrukční činnosti se horlivě a odhodlaně zapojili i příslušníci mládežnické organizace Hitlerjugend, kteří navrtali stěny kostela pro nálože.

Z koncentračního tábora v Terezíně bylo přivezeno dvacet židovských vězňů, kteří museli vykopat jámu hlubokou čtyři metry, kam naházeli mrtvoly lidických mužů. Pracovali téměř dva dny, přičemž je dozorci neustále hlídali, popoháněli a fyzicky týrali. Kopali i v noci, kdy jámu osvětloval oheň, do kterého přikládali dřevo ze dveří, skříní a dalších věcí z lidických domů. Nakonec za deště zaházeli mrtvá těla vápnem a do masového hrobu pohodili ještě dva zastřelené psy.

Přesto se okupantům nepodařilo zničit veškeré hmotné památky na Lidice úplně. Dochovaly se například dveře z kostela, které použili při rabování jako pomůcku pro převážení zvířat. Zachovala se též hasičská stříkačka, která byla zapůjčena do sousední obce Dolany. Po válce se podařilo shromáždit také drobné předměty z domácností, jako byly žehlička, klíče, zvonek, kořenka či tabulky s popisnými čísly. Ve skříňkách v dolech a hutích v Kladně, kde pracovali lidičtí muži, bylo nalezeno jejich pracovní oblečení a obuv.

Rozbité rodiny

Lidické ženy nejdříve v děsu sledovaly, jak je odvážejí z jejich domovů. Další hrůzy na ně čekaly poté, co je oddělili od dětí. Jedna z nich vzpomínala: „Protože já matka, měla jsem tři děti a loučila jsem se s nimi, vrátilo se zpět jedno ke mně a jeden z gestapáků po něm skočil, mrštil s ním dopředu a mně poručil, abych si klekla do slámy. Přitom všem, když jsme děti odevzdávaly, jsme plakaly, tak jeden z nich vystřelil do vzduchu.“ Nato byly ženy převezeny do koncentračních táborů v Ravensbrücku, Brandenburgu a Osvětimi. Ze 198 se jich v roce 1945 vrátilo pouze 144, jedna podlehla následkům vyčerpání z věznění o rok později.

Během války neměly ženy nejmenší tušení, co se stalo s jejich příbuznými. Mnohé z těch, co přežily, se o osudu manželů a synů dozvěděly až po osvobození v roce 1945. Autor jedné z prvních knih o Lidicích, historik Cyril Merhout o tom napsal: „Povzdechly a řekly, kdyby to byly věděly v koncentračním táboře, že by si byly vzaly život, myšlenky na rodiny, domov a návrat je však sílily. I když vstoupí do šťastnějšího života, nikdo jim nenahradí jejich bol a ztráty, způsobené jim pustými vrahy.“

Nacisté se za války dopouštěli mnoha obludných zločinů, nicméně jejich chování vůči dětem se vymyká jakékoliv představě o lidské krutosti. Osmdesát jedna dětí z Lidic bylo převezeno do koncentračního tábora a s největší pravděpodobností popraveno výfukovými plyny. Sedm batolat bylo ušetřeno a odvezeno do Prahy. Podobný osud stihl také čtyři děti, které se narodily po vyhlazení Lidic. Poté, co je matky porodily v Praze a následovaly ostatní ženy do koncentračního tábora, obdrželi tito lidičtí pohrobci cizí jména a vyrůstali v kojeneckém ústavu. Konce války se z těchto čtyř dožila pouze jedna dívka. Ze tří dětí, které se matkám z Lidic narodily až v koncentračním táboře, přežil válku toliko jeden chlapec.

Na převýchovu do německých rodin zamířily hned několik dní po lidické tragédii tři děti. Dalších sedm vybrali nacisté k poněmčení až v koncentračním táboře. Jedna z nich vzpomínala na novou rodinu: „Když jsem se pokoušela se svými kamarádkami domluvit česky, byly jsme potrestány a bity anebo jsme nedostaly tři dny jíst.“

V červnu 1942 bylo zabito 199 lidických obyvatel. Celkem jich během války zemřelo 340, přesněji 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Po roce 1945 se podařilo dohledat a vrátit k příbuzným sedmnáct lidických dětí.

Zločinné jednání

Exilový politik Jan Masaryk výstižně komentoval lidickou tragédii slovy: „Čím byl Pearl Harbor pro Ameriku, tím jsou dnes Lidice pro celý svět.“ Lidice se skutečně staly symbolem boje proti nacistické zvůli, neboť byly první obcí vyhlazenou v hlubokém zázemí okupanty bez relevantních důkazů o protistátní činnosti. Navíc sami nacisté se ke zločinu přiznali již během války, informovali o něm v novinách a nijak se jím netajili. A i kdyby se na území vesnice skrýval parašutista, neopravňovalo to žádnou státní moc k vyhlazení všech obyvatel, včetně malých dětí.

Lidická tragédie nebyla ničím jiným než vražděním bez právního podkladu a důvodu. Jednalo se o výsměch nacistů právní tradici. Ani vojenské právo v době války nedávalo Němcům opodstatnění pro podobný čin. Lidická tragédie se proto vedle holocaustu, vyhlazení francouzské vesnice Oradour-sur-Glane, řecké Kalavryty, albánského Borova či italského Marzabotta řadí mezi největší zločiny nacistů během druhé světové války.

Zničení Lidic a atentát na Heydricha však pomohl zviditelnit československou exilovou vládu, ocenit její snahu pomoci v boji s nacistickým Německem a pochopit situaci na našem území ze strany velmocí. Například britský premiér Winston Churchill ostře odsoudil vyhlazení a zničení Lidic a vyjádřil podporu „české věci“. Krátce po tragédii Francie a Velká Británie zneplatnily mnichovskou dohodu, jíž vydaly všanc Sudety hitlerovské říši. Tím československý exil dosáhl prvního významného úspěchu na cestě k obnově Československa v předmnichovských hranicích.

S obyvateli Lidic soucítili lidé po celém světě. Na protest proti německému barbarství se několik obcí v Latinské Americe, USA či Austrálii přejmenovalo na Lidice nebo po nich nazvaly čtvrť, náměstí či ulici. Lidice se dokonce staly dívčím jménem. V několika zemích zřídili pomníky a památníky. S jinou iniciativou přišel ve Velké Británii v hornickém kraji North Staffordshire pozdější labouristický poslanec Barnett Stross. Přestože se země nacházela uprostřed války, inicioval založení spolku Lidice shall live (Lidice budou žít), který uspořádal sbírku na pomoc novým Lidicím, které měly být po válce obnoveny. Název symbolicky reagoval na Hitlerovo vyhlášení: „Lidice zemřou navždy.“

Boží mlýny

Po porážce nacistického Německa stihl organizátory a vykonavatele lidického masakru spravedlivý trest. Hitler raději spáchal sebevraždu, než by skládal účty ze svých zločinů. Ale „krvavého psa“ Franka dostihla ruka spravedlnosti, byl odsouzen a na jaře 1946 oběšen na dvoře Pankrácké věznice.

TIP: Otazníky nad operací Anthropoid: Jaké bylo pozadí atentátu na Reinharda Heydricha?

Velitel operace, během níž obec vyhladili, vysoký důstojník SS Walter Jacobi, stejně jako další příslušník SS podílející se na operaci, Harald Wiesmann, byli dopadeni, souzeni a v roce 1947 popraveni v Praze. Velitel pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke, který výše zmíněným esesmanům pomáhal v Lidicích a později například velel gestapu při dobývání krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, trestu unikl. S největší pravděpodobností padl v posledním válečném roce v bitvě o Budapešť. Též jeho nadřízený Horst Böhme zemřel patrně na konci války v Královci.