Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

Nacistický bezpečnostní aparát měl již na jaře 1942 poznatky o tom, že se v protektorátu nacházejí parašutisté vyslaní z Velké Británie. Nejvíc informací získalo gestapo od Viliama Gerika, který patřil do sestavy desantu ZINC. Tato tříčlenná skupina byla 28. března 1942 omylem vysazena místo v protektorátu až u Gbel na Slovensku. Gerikovi se sice podařilo přejít hranice směrem na Moravu, ale nenašel pomoc na záchytných adresách. Deprimovaný parašutista to nakonec vzdal a sám se 4. dubna 1942 přihlásil na policii. Ta ho následně předala pražskému gestapu a prozradil vše, co věděl.

Ani Gerik však neznal podrobnosti o výsadku ANTHROPOID, jehož členové Josef Gabčík a Jan Kubiš operovali s pomocí českých odbojářů v protektorátu již od konce prosince 1941 a připravovali Heydrichovo odstranění. 

Šok střídají opatření  

K atentátu došlo 27. května 1942 dopoledne v 10.35 hodin. Parašutistům se podařilo z místa útoku utéct, ale přihlížející lidé poskytli gestapu poměrně podrobné popisy Gabčíka i Kubiše. Cenným svědkem se stal pro nacisty i Heydrichův řidič Johannes Klein, který prchajícího Gabčíka pronásledoval, než ho parašutista zasáhl ranou z pistole do nohy.

Když se o útoku dozvěděl státní tajemník a vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu Karl Hermann Frank, vydal příkaz k prvním bezpečnostním opatřením. Všechny výpadovky z Prahy nacisté uzavřeli a na 24 hodin zastavili železniční dopravu, přičemž do města mohl každý, ale z něj už nikdo. Odpoledne začal rozhlas vysílat zprávu o vyhlášení civilního výjimečného stavu v Praze, což především znamenalo zákaz vycházení od 21. hodiny večer do 6. hodiny ráno. Zastřelen měl být každý člověk, který by se v uvedeném čase objevil na ulici a nezastavil se na první výzvu příslušníků policejních složek. Výjimečný stav se brzy rozšířil na celý protektorát. 

Ještě 27. května dorazil do Prahy šéf německé pořádkové policie Kurt Daluege, kterého Hitler pověřil výkonem funkce zastupujícího říšského protektora. V protektorátu se mezitím rozjela velká pátrací akce, do níž se zapojily tisíce příslušníků pořádkové policie, SS, SA, Wehrmachtu a protektorátní policie. Zejména v Praze prohledávali dům od domu a byt po bytu, přičemž zatýkání postihlo každého jen trochu podezřelého člověka. Akce ale skončila fiaskem – s atentátem neměl nikdo z 541 zadržených cokoliv společného. 

Protektorátní hranice překročily policejní posily a razie postihly v následujících třech týdnech celou zemi. Šlo o bezprecedentně rozsáhlou operaci, během níž bylo prohledáno pět tisíc měst a vesnic. Zatčení přitom postihlo dalších 1 148 nešťastníků, ale k objasnění okolností atentátu tato monstrózní operace prakticky vůbec nepřispěla. 

Elitní komise ve slepé uličce

Přes veškerá policejní opatření a teror vůči civilnímu obyvatelstvu nacisté při vyšetřování atentátu poměrně dlouho tápali. Objasněním jeho okolností byla na pražské řídící úřadovně gestapa pověřena zvláštní skupina vedená kriminálním komisařem Heinzem Pannwitzem. Jejími členy se stali také úředníci ze služeben v Berlíně, Drážďanech, Chebu, Liberci a Karlových Varech. Celkem měla asi 120 příslušníků, přičemž kromě samotného Pannwitze patřili k nejvýznamnějším členům kriminální komisaři Willi Leimer, Heinz Jantur a Wilhelm Schultze. Měli pracovat rychle a bez nočních přestávek. Podle Pannwitzových poválečných pamětí si gestapáci počínali aktivně a například nahlášeného podezřelého cyklistu se jim v ruchu hlavního města Prahy podařilo najít do dvou hodin.

Gestapo brzy došlo k závěru, že atentát museli provést lidé vyslaní do protektorátu z Británie. Zjistili to na základě ohledání místa útoku a nalezených předmětů. Šlo zejména o Gabčíkův samopal britské výroby Sten Gun, ke kterému by se domácí odbojové skupiny mohly dostat jen těžko. Také dvě nalezené neporušené bomby ukazovaly na zahraniční výrobu. Tvořila je totiž plastická trhavina s izolačními páskami, roznětkami a rozbuškami britského původu.

Pannwitz ve svých pamětech uvedl, že Němci znali tyto komponenty ze severoafrického bojiště, kde válčili s Brity. Proto prý neměli „již hodinu po atentátu žádnou pochybnost o tom, kde atentát zinscenovalii“. Na místě se dále nacházelo Gabčíkovo kolo, plášť, a další drobnosti. Tyto předměty byly veřejně vystaveny ve výkladní skříni obchodního domu Baťa na Václavském náměstí s výzvou, aby se přihlásil každý, kdo něco z nich poznává. Výsledek to však mělo nulový a nikam nevedlo ani prověření několika stovek různých udání, které gestapo během prvních dvou týdnů po atentátu obdrželo. 

Nacisté si hodně slibovali od finanční odměny vypsané za dopadení „pachatelů“. Původně činila jeden milion říšských marek, což bylo deset milionů korun. Protektorátní vláda ji navýšila o dalších deset milionů, ale ani tato obrovská částka nevedla k cíli. Dopadení atentátníků se pro nacisty stalo ještě podstatnějším po 4. červnu 1942, kdy Heydrich na následky zranění zemřel v nemocnici na Bulovce.

Úkryty parašutistů 

Parašutistům se mezitím podařilo dostat do relativního bezpečí. Gabčík doběhl krátce po 11. hodině 27. května do bytu rodiny Svatošových v Melantrichově ulici č. 15, kde pobýval již předtím. Poté našel útočiště v bytě své přítelkyně Anny Malinové a zůstal zde až do 30. května. Aby trochu pozměnil svůj vzhled, obarvil si vlasy a koupil nový klobouk. Kubiš odjel z místa atentátu na kole a nejprve se stavil v bytě Václava Nováka ve Stránského ulici, poté odešel do Vysočan k rodině Piskáčků, která mu pomáhala už dlouho. 

Jelikož byl Kubiš při explozi bomby poraněn střepinami v obličeji, nejprve se nechal ošetřit členem odbojové organizace „Jindra“ MUDr. Břetislavem Lyčkou, který za ním do bytu přišel. Nacisté z výpovědí svědků věděli, že jeden z atentátníků měl zakrvácený obličej. Proto vydali výzvu všem lékařům na území Prahy, aby ošetření kohokoliv podezřelého neprodleně nahlásili. Odbojář Lyčka však nic takového pochopitelně neudělal. 

Atentátníci poslouchali rozhlas, který neustále opakoval zprávu o vyhlášení výjimečného stavu. Muselo jim být jasné, že nastanou těžké časy a všichni jejich spolupracovníci jsou ve smrtelném nebezpečí. V pražských ulicích totiž neustále operovala policejní komanda a prováděla domovní prohlídky. Hlavní město sice tvořilo 36 000 domů, ale riziko prozrazení i tak s ubíhajícím časem stále rostlo. Ke zhroucení odbojářské sítě totiž stačilo, aby byl zatčen třeba jen jeden její člen a u výslechu promluvil. Proto se parašutisté rozhodli ukrýt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Místní kaplan Vladimír Petřek totiž už s odbojem dlouho spolupracoval a ukrýval lidi pronásledované gestapem.

V pravoslavném kostele

Jako první se v kostele ukryl příslušník skupiny TIN Jaroslav Švarc a brzy následovali nejen Kubiš, Gabčík a jejich spolupracovník Josef Valčík ze skupiny SILVER A, ale také členové dalších desantů Josef Bublík, Jan Hrubý a Adolf Opálka. Kaplan Petřek vybral k jejich úkrytu podzemní kryptu pod kostelem.

Zdejší ponuré prostředí na náladě vojákům určitě nepřidalo a panovalo zde navíc značné vlhko. Petřek problematickou situaci vyřešil tak, že polovina parašutistů mohla spát na kostelním kůru a druhá ji pak vystřídala. Problém znamenalo také zásobování potravinami, protože sedm mužů potřebovalo velké dávky. Díky několika obětavým spolupracovníkům se však podařilo vyřešit i to. 

Nervozita přesto stoupala. Z pouličních tlampačů parašutisté denně slyšeli seznamy lidí odsouzených k smrti a mohli si je také přečíst v novinách, které jim podporovatelé nosili. Nejvíc je pochopitelně šokovala zpráva o vyhlazení Lidic. Nacisté obec zničili navzdory tomu, že její obyvatelé neměli s atentátem nic společného a v době masakru už šéfové bezpečnostního aparátu tuto skutečnost dobře věděli.

S přibývajícími dny prožitými v kryptě se proto parašutisté cítili stále méně bezpeční a uvažovali o úniku na venkov. Jenže jak takovou akci nepozorovaně provést? Jednou z možností byl převoz všech sedmi mužů v sudech. Reálněji vypadal plán na únik v rakvích naložených na pohřebním voze, což měl obstarat majitel pohřebního ústavu v Libni Vojtěch Paur. Než však mohl být plán zrealizován, zasáhla do vývoje situace nečekaná událost.

Klíčový svědek Čurda

Přes veškeré prostředky vynaložené na vyšetřování atentátu by gestapo zřejmě úkryt v kostele neodhalilo, kdyby nebylo zrady příslušníka desantu OUT DISTANCE Karla Čurdy. Ten se sice po vysazení v protektorátu 28. března 1942 zapojoval do odbojových akcí jen sporadicky, ale přesto znal řadu spolupracovníků parašutistů. Po atentátu denně četl v novinách seznamy popravených a obavy o život vlastní rodiny jej přiměly k činu, který měl katastrofální následky. 

V poledne 16. června vstoupil do budovy pražského gestapa v Petschkově paláci, a když jej dovedli ke komisaři Janturovi, překvapený gestapák zjistil, že právě tento člověk má informace o atentátnících. Ihned informoval šéfa vyšetřovací komise Pannwitze a velitele pražského gestapa Hanse Ulricha Geschkeho. Během výslechů vyšetřovatelé Čurdu bili. Když si uvědomil vážnost situace, neobratně se pokusil o sebevraždu pomocí ampule s jedem, kterou měl zamotanou v kapesníku. Gestapáci mu v tom zabránili a zhroucený parašutista už poté prozradil všechno. I když přesný úkryt atentátníků neznal, uvedl jména a adresy řady jejich spolupracovníků v Praze i jinde, což stačilo. 

TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

Ještě v noci z 16. na 17. června nacisté obsadili osm úkrytů odbojářů. Největší význam měly byty řídícího učitele Jana Zelenky-Hajského v Biskupcově ulici č. 4 a Aloise Moravce ve stejné ulici č. 7. Podle Pannwitzovy závěrečné vyšetřovací zprávy byli Zelenka s Moravcem „rozhodnými fanatickými Čechy, kteří atentát spolupřipravovali a znali každou fázi jeho realizace“. Zelenkovi se sice podařilo během zatýkání provést sebevraždu jedem, ale z výslechu mladého Vlastimila Moravce a několika dalších gestapo zjistilo, že se parašutisté ukrývají v podzemí kostela.

Tragické následky

Další vývoj událostí je dobře znám. Ráno 18. června kostel neprodyšně obklíčilo více než 800 příslušníků SS a gestapa. V nastalém boji utrpěli někteří z parašutistů smrtelné zranění a další si nechali poslední náboje pro sebe. Celkem 254 jejich příbuzných a spolupracovníků postříleli nacisté 24. října 1942 v podzemním bunkru koncentračního tábora Mauthausen a životy stovek dalších odbojářů vyhasly na popravištích v Praze-Kobylisích, v brněnských Kounicových kolejích i jinde.

Odboj utrpěl těžký úder, z něhož se vzpamatovával dlouho. Přesto však atentát zůstává významnou událostí, protože ukázal světu, že se Češi s okupací nesmířili a jsou ochotni proti ní bojovat i za cenu velkých obětí.