Zkáza rodu Přemyslovců: Kdo zavraždil Václava III.?

Český kronikář, tak řečený Dalimil zachytil ve verších poslední okamžiky Václavova života v okamžiku, kdy se připravoval na válečné tažení do Polska: Král na Krakov táhl, došel k Olomouci, jeho dům byl návštěv plný ve dne v noci, takže odpočinout mohl si jen zřídka. Právě v den před velkým svátkem Dominika chtěl si po poledni zdřímnout aspoň krátce. Před komnatu jeho tajně Durynk vkrad se, nebyl už tam nikdo kromě komorníka. Durynk přikrčil se v temném koutě zticha. Král se vzbudí, vstane, přenáramně vzdychá, pošle pro děkana, je mu smutno, divně. A tu Durynk vnikne do královy síně, na schod pomáhá mu a v tom okamžiku vbodne bezbrannému králi v hrdlo dýku. 

Král opilec? 

V roce 1289 se králi Václavovi II. a jeho ženě Gutě Habsburské narodila dvojčata – chlapec a děvče. Zatímco holčička po několika letech zemřela, hoch prospíval a rostl ve statného jinocha a nadějného dědice trůnu. Již v devíti letech byl zasnouben s dcerou uherského panovníka Ondřeje III. Alžbětou a již o tři roky později jej část magnátů (hojně motivovaných kutnohorským stříbrem) prohlásila králem Uher. Mimo to se mladík mohl těšit také na polskou korunu, kterou od roku 1300 držel jeho otec. 

První léta života však mladý Václav podle všeho trávil zcela jinými starostmi. Na budínském dvoře, na kterém pobýval, totiž dle všeho panovaly uvolněnější mravy než v Praze a život následníka trůnu nabízel nejedno potěšení. „Dokud se totiž král Václav zdržoval v Uhrách, měl s sebou mnoho panských a šlechtických synů z Čech, a ti v ničemném styku svedli poddajnou mysl mladíka k mnohým nepřístojnostem. Král s nimi totiž začal dovádět, denně pít silné víno až do opilosti, trávit noci bez spánku, od rána, kdy měl být přítomen službám božím nebo naléhavým poradám, až do poledních hodin spát a sotva se zdvihl od skončeného oběda, věnoval se prázdným hovorům a povídačkám. Jeho srdce totiž křivila společnost, takže se nebál ani Boha, ani lidí. Také v noci, když byl sám rozpálen vínem, synové urozených od něho získávali královské statky a hrady v Čechách a listiny na ně podle své libosti“, psal kronikář Beneš Krabice z Veitmile. 

Zdá se však, že dlouho přijímaný obraz krále jakožto opilce a zhýralce není zcela spravedlivý. Soudobí historici pověst Václava III. mírně rehabilitují a poukazují na to, že příběhy o rozdávání majetků v opilosti nemají solidní základ v jiných historických pramenech. Je tak prostě možné, že doboví kronikáři – především autor Zbraslavské kroniky Petr Žitavský – se snažili obraz mladého panovníka mírně poškodit, aby vyzdvihli význam jeho otce. 

Dluhy kam se podíváš 

To souvisí s dalším významným problémem, který na mladého Václava čekal. Jeho předchůdce prováděl na přelomu století velkorysou zahraniční politiku, na jejíž pokrytí už nestačily ani výnosy z těžby stříbra. Svému synovi tak kromě dvou královských korun přenechal hlavně astronomické dluhy často kryté zástavami královských statků – umírající panovník údajně na smrtelné posteli svého nástupce zapřísahal, aby jeho pohledávky splatil. Podle některých kronikářů právě zjištění, že státní kasa zeje prázdnotou, přimělo mladého panovníka okolo roku 1306 k zásadní proměně chování a napravení se. Petr Žitavský tuto údajnou proměnu pro změnu připsal rozmluvě se zbraslavským opatem Konrádem, který mladému muži „promluvil do duše“. 

Buď jak buď, poté co Václav III. usedl roku 1305 na český trůn, musel se kromě jiného permanentně zabývat i finančními obtížemi. To se ukázalo jako jedna z klíčových obtíží jeho kratičké vlády. Další představovaly komplikované vztahy s domácí šlechtou. Podle všeho se jedním ze zlomových okamžiků poměru panovníka k elitám země stal v říjnu 1305 jeho neuvážený sňatek s dcerou nepříliš významného těšínského vévody Měška Violou. Příslušníci aristokracie Václavovi vyčítali, že neuposlechl jejich rad a nenašel si významnější manželku, která by posílila pozici království. 

Třecí plochu také nepochybně představovala králova snaha oslabit vliv šlechty a získat zpět hrady a statky zastavené v minulosti jeho otcem. Beneš Krabice z Veitmile zachytil moment, kdy si král údajně dal svolat část panstva a poté „postavil do řady stejný počet nových hrnců, kolik bylo pánů, a jmenuje jednotlivé hrnce jmény jednotlivých pánů, po pořádku do nich tloukl a říkal: ‚Ty, takový a takový pán, vrať mi takový hrad, jejž držíš. Tak rozbiji hlavy svých poddaných, kteří se proti mně postaví na odpor a vzbouří.‘“ 

Každý na své náklady 

Další problém představovala složitá diplomatická situace, do níž se ambiciózní Přemyslovci v předchozích letech dostali. Nový panovník nejprve napravil vztahy s habsburským vévodou Albrechtem, který uznal právo českého krále na Polsko. Protože situace v Uhrách se stávala neudržitelnou, rezignoval 9. října 1305 na svatoštěpánskou korunu a spolu s právem na trůn ji odevzdal dolnobavorskému vévodovi Otovi III. Tím se podařilo zajistit vlastní pozice v srdci Evropy a nyní mohl Václav upřít svou pozornost na severovýchod. 

Polský vzdorokrál Ladislav Lokýtek z rodu Piastovců po smrti Václava II. začal nabírat na vlivu a v květnu následujícího roku obsadil Krakov. Pokud chtěl mladý Přemyslovec zachránit své pozice v Polsku, nezbývalo než se vydat na válečné tažení. Ale jak to udělat, když bohaté zdroje stříbra vysychaly? V těžké situaci musel Václav přikročit ke krajně nepopulárnímu řešení. Na jaře 1306 svolal do Olomouce zemskou hotovost – tedy vojsko českých a moravských pánů, kteří měli náklady na válečné tažení platit z vlastních kapes. Když se setkal s odporem, pohrozil král konfiskací majetku neposlušným šlechticům. Za krajně napjaté situace se tedy na Moravě začalo shromažďovat přemyslovské vojsko. 

Záhadná vražda 

Do města na Hané záhy přibyl i sám král. Ubytoval se na olomouckém hradě v tehdejším biskupském areálu v domě děkana olomoucké kapituly Budislava, jenž může být nazván i palácem. Tam jednoho horkého letního odpoledne odpočíval, cítil se naprosto bezpečně, zdánlivě obklopen jen přáteli a spojenci, kteří měli táhnout po jeho boku do války. Pak se šel projít na čerstvý vzduch do západní části kapitulního děkanství, kde ale na něj čekal vrah, který nožem ukončil jeho život. 

Samotný akt popsali kronikáři různě. Zatímco výše citovaný Dalimil hovoří o jednom útoku na krk, Petr Žitavský líčí situaci trochu jinak: „Kdosi, kdo naprosto nesmí být pokládán za člověka, nýbrž spíše za společníka satanova, původce zločinu, nepřítel proti přírodě, sedlina a puch vší špatnosti, přistoupil k mladíkovi, který nikterak netušil úklady, a maje vhodnou příležitost, zranil ho třemi smrtelnými ranami a utekl. Divíme se však všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaké slova.“ Bez ohledu na to, kolikrát a kam atentátník krále bodl, byl jeho útok úspěšný a Václav zemřel.

Nad zločinem samotným dodnes visí řada otazníků. Ačkoliv oba kronikáři popsali jako vraha jakéhosi Durynka jménem Konrád, je více než zřejmé, že šlo pouze o nájemného zabijáka, který jednal z vyššího popudu. Seznam podezřelých je dlouhý, sahá od českých šlechticů, kterým se nechtělo na dlouhé a nákladné válečné tažení, přes polského Ladislava Lokýtka, který by tak vyřešil problém svého konkurenta bez válečného střetnutí, až po Albrechta Habsburského, který se záhy pokusil na český trůn dosadit svého syna Rudolfa. Každopádně vražda mladého krále a vymření Přemyslovců po meči ukončily časy politické a ekonomické prosperity a uvrhly zemi do několikaletých zmatků a vnitřních válek.