Poslední Přemyslovci: Slavný rod vymřel ve skutečnosti až v 16. století
Rok 1306 máme tradičně spojený se zavražděním Václava III. a vymřením přemyslovské dynastie po meči. Tak tomu ovšem bylo pouze v Českém království, neboť existovala ještě vedlejší větev Přemyslovců. Působila ještě další dvě století v moravsko-slezském pomezí, dokud nevyhasla i ona…
Opavští Přemyslovci odvozovali svůj původ od Mikuláše, který byl nemanželským synem Přemysla Otakara II. Proslulý král železný a zlatý jej zplodil někdy kolem roku 1255 se svou milenkou, jíž byla pravděpodobně Anežka z Kuenringu. Anežka pocházela z významného rakouského rodu a do Čech se patrně dostala jako dvorní dáma Přemyslovy rakouské choti Markéty Babenberské. Ta sice Přemyslovi žádného potomka nedala, protože v době sňatku byla již pokročilého věku, avšak díky jejímu věnu získal český panovník Rakousy a Štýrsko.
Z levobočka knížetem
Vedle Mikuláše měl král mimo manželství ještě nejméně jednoho syna a dvě dcery, jež také uznal za vlastní. Ale byl to v první řadě syn, k němuž se od počátku veřejně hlásil, neboť byl jeho prvním mužským potomkem. Již v roce 1260 nechal Přemysl Otakar II. Mikuláše papežem legitimizovat a postaral se o jeho výchovu a hmotné zajištění. Když se mu z něj nepodařilo udělat dědice královského trůnu, mělo k jeho zabezpečení posloužit Opavsko. Král území vydělil z Moravského markrabství a učinil z něj samostatný celek.
Nároky na severovýchodní cíp přemyslovských zemí sousedící s Polskem se Mikuláši dařilo během života prosazovat s většími či menšími úspěchy. Po smrti otce v bitvě na Moravském poli, kam ho v roce 1278 doprovázel, padl Mikuláš do uherského zajetí, z něhož se vrátil až po třech letech. Opavsko si mezitím přisvojila druhá Přemyslova manželka, královna Kunhuta, se svým novým partnerem Závišem z Falkenštejna z rodu Vítkovců. Mikulášovi se přesto nakonec podařilo převzít nad Opavskem kontrolu a byl to rovněž on, kdo dal v roce 1290 mocného Falkenštejna připravit před hradem Hluboká o hlavu. Zbavil tím přemyslovský rod nepříjemně ambiciózního velmože.
Mezi Opavou a Ratiboří
O Opavsko musel Mikuláš bojovat i se svým nevlastním bratrem, českým králem Václavem II. Ten se sice narodil až řadu let po něm, ale zato se mohl těšit manželskému původu a ve svém polovičním sourozenci celkem pochopitelně spatřoval nežádoucí konkurenci. I proto, že se Václavovi II. podařilo získat polskou korunu, cítil v Mikulášovi bezprostřední ohrožení a na Opavsku ho rád neviděl. Nechal se jím však formálně zastupovat v polských záležitostech. Poslední léta pak Mikuláš strávil v brněnském klášteře minoritů, který sám za svého života finančně podporoval. Nechal se zde pohřbít i se svou ženou Adelaidou, jež byla vzdáleně spřízněná s Habsburky. Skutečným opavským knížetem se stal teprve jeho stejnojmenný syn, Mikuláš II. To už bylo v době po vyhasnutí královské přemyslovské linie, kdy se vlády v českých zemích ujal Jan Lucemburský.
S Lucemburky vycházel Mikuláš II. povětšinou velmi dobře a roku 1318 od nich získal Opavsko jako dědičné léno. Byl tak položen základ samostatného postavení území a s konečnou platností ustanovena nová rodová linie opavských Přemyslovců. Pro Jana Lucemburského bylo důležité mít v neklidném Slezsku, jehož lenním pánem se ve třicátých letech 14. století stal, spojence. Z toho důvodu v roce 1336 udělil Mikuláši II. i Ratibořsko, slezské vévodství sousedící s Opavskem na severu.
Spojení území bylo zpečetěno Mikulášovým sňatkem s tamní dědičkou Annou Ratibořskou, čímž se Přemyslovec zařadil mezi slezské vévody. Od té doby existovaly dvě větve rodu: knížecí opavská a vévodská ratibořsko-opavská. Centrum první se nacházelo vedle samotné Opavy také v Hradci (nad Moravicí), zatímco druhá měla ústředí své moci právě v Ratiboři v dnešním Polsku.
Po boku vládců
Po smrti Jana Lucemburského se Mikuláš II. často pohyboval i na dvoře jeho syna Karla IV. a nadále pomáhal prosazovat lucemburské zájmy ve Slezsku. Pro Karla bylo spojení výhodné, neboť úzkými styky s opavskými Přemyslovci dával najevo svou spřízněnost s původní českou dynastií (připomeňme, že sám zdědil její krev po matce Elišce, sestře posledního v Čechách vládnoucího Přemyslovce, k čemuž se vždy horlivě hlásil). Svému panování tím zvyšoval tak legitimitu své vlády a propojoval minulost s přítomností.
Sám Mikuláš II. Opavský kromě úzkých kontaktů s Lucemburky rozvíjel také styky se slezskými Piastovci, mezi něž pronikl především obratnou sňatkovou politikou. Po první předčasně zemřelé manželce se po jeho boku vystřídaly dvě Piastovny, čímž utvrdil své postavení v oblasti. Následující vývoj však slibný rozlet zbrzdil. V dalších generacích se rodová moc tříštila v souvislosti s tím, jak se dědictví postupně rozdělovalo mezi další a další mužské příslušníky, o něž neměla dynastie nouzi. To se sice dít nemělo, protože Přemek I. Opavský v roce 1433 ve své závěti určil, že se doména nesmí dále dělit, ovšem jeho čtyři synové těchto ustanovení nedbali. Nejednalo se nicméně o mimořádný jev, protože chudnutí a propad významu postihly v 15. století i další slezská knížectví.
Úpadek do provinčnosti
Pokud je známo, nevznesli opavští Přemyslovci nikdy nárok na český trůn, ani když se znovu uprázdnil vymřením Lucemburků po meči roku 1437. V té době již dávno nehráli první ani druhé housle. Přibližně v období po smrti Mikuláše II. Opavského roku 1356 začal jejich postupný sestup z výsluní – Přemyslovci se zadlužovali, rodové državy zastavovali a majetková základna se tenčila.
Nejpozději na přelomu 14. a 15. století upadly obě větve dynastie do provinční bezvýznamnosti. V polovině 15. století se opavský kníže Arnošt zadlužil natolik, že mu nezbývalo než značnou část Opavska prodat. Kupce našel v samotném českém králi Jiřím z Poděbrad, jenž knížectví věnoval svému synovi Viktorínovi. Ten byl stejně jako všichni jeho bratři vyloučen z nástupnictví na český trůn, a proto mu titul knížete opavského přišel vhod.
Sám Arnošt zemřel bez potomků, čímž opavská linie Přemyslovců fakticky vyhasla, přežili ho pouze bratr a synovec – oba nositelé téhož jména Přemek –, kteří se však dali na církevní dráhu. Viktorína z Poděbrad později z Opavska vystrnadil uherský král Matyáš Korvín, který knížectví věnoval svému nemanželskému synovi Jánošovi. Ani ten se zde dlouho neudržel. Po Matyášově smrti vznesl na Opavsko nárok český panovník Vladislav Jagellonský, v roce 1500 se ho s konečnou platností zmocnil a v rukou českých králů již zůstalo natrvalo.
Ratibořská linie Přemyslovců se udržela o něco málo déle, snad proto, že měla v porovnání s opavskou v danou dobu schopnější členy a možná i o něco více štěstí. Jako se opavská knížata snažila hlásit k přemyslovskému dědictví, ratibořští vévodové zase vědomě navazovali na Piastovce. Dělo se tak spíše symbolickými gesty vlastní sebeprezentace: na české kořeny opavských Přemyslovců upozorňovaly jejich erbovní barvy červená a bílá převzaté od českých králů, zatímco na polské u ratibořských Přemyslovců odkazovalo například místo jejich posledního odpočinku v dominikánském kostele sv. Ducha v Ratiboři, který dříve sloužil za nekropoli tamních Piastovců.
Dohořívající svíce
Závěrečnou generaci opavských Přemyslovců představovali bratři Jan VI., Mikuláš VII. a Valentin, kteří se narodili v závěru 15. století Janu V. Ratibořskému a jeho manželce Magdaleně Opolské. Všichni tři sourozenci se postupně vystřídali v čele Ratibořského knížectví, které v té době tvořilo víceméně jen město Ratiboř a jeho nedaleké okolí. Z hlediska svého významu byli pouze jedněmi z mnoha slezských zeměpánů a nevyznačovali se ani majetkem.
Sám Valentin podle všeho nebyl předurčen k tomu, aby někdy převzal vládu, a pravděpodobně s tím vůbec nepočítal. Kromě toho, že se narodil jako poslední syn (zřejmě v roce 1485), trpěl fyzickou indispozicí – ne nadarmo ho jeho současníci označovali přívlastkem Hrbatý. Jeho starší bratři však oba předčasně zemřeli v roce 1506, aniž by zanechali potomky a vláda tak jedenadvacetiletému Valentinovi doslova spadla do klína.
Jeho hendikep lze tušit i za faktem, že se nikdy neoženil, jinak by samozřejmě bylo v jeho nejvlastnějším zájmu zajistit si dědice. Kronikáři, jako by chtěli Valentinovy zjevné tělesné nedostatky kompenzovat, uvádějí, že se vyznačoval velkou moudrostí, odvahou a mravní ryzostí. To však opavským Přemyslovcům další budoucnost zajistit nemohlo. Bezdětný vladař proto již v roce 1512 uzavřel dohodu se svým příbuzným Janem II. Opolským, na jejímž základě měl Jan po něm zdědit majetek. Ten se rozrostl ještě o nevelké bohumínské panství, jež Valentin během své vlády k Ratibořsku připojil.
Ztracen v dějinách
Když 13. listopadu 1521 Valentin Hrbatý na svém ratibořském hradě zemřel, vyhasl s ním definitivně kdysi mocný královský rod, jehož moc se svého času rozpínala od Jadranu po Balt, rod, jenž se těšil pozornosti bezpočtu dobových kronikářů, domácích i zahraničních. Oproti tomu Valentinova smrt prakticky nevyvolala větší odezvu, vždyť šlo jen o jednoho z drobných slezských zeměpánů, jakých byly v regionu desítky.
TIP: Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?
Těžko si lze představit větší kontrast. Historická paměť ho prakticky zcela vytěsnila, a i v moderní době se jeho jméno objevovalo leda v podrobných genealogických pojednáních o regionu. Také proto je tak známé datum 1306, zatímco rok 1521 téměř nikomu nic neřekne.